29 Cdo 4300/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně I. N. a. s. „v likvidaci“, zastoupené Mgr. D. M., advokátem, proti žalovaným 1) L. P., společnost s ručením omezeným, 2) C., spol. s r. o., 3) Ing. K. B., a 4) M. B., zastoupeným JUDr. P.F., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 173/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. března 2007, č. j. 4 Cmo 493/2006-200,
I. Dovolání třetího a čtvrté žalovaných se odmítá.
II. Třetí a čtvrtá žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího advokáta.
Dovolání třetího a čtvrté žalovaných podané proti v záhlaví označenému rozsudku [jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek ze dne 28. července 2005, č. j. 3 Cm 173/2004-127, kterým Krajský soud v Brně (mimo jiné) ponechal co do částky 875.642,53 Kč s 6% úrokem od 9. června 2003 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 2.918,80 Kč v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 1. června 2004, č. j. 3 Sm 146/2004-10 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.)] Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ uvedený pod písmenem b/ téhož ustanovení v projednávané věci nejde, když odvolací soud potvrdil v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně); Nejvyšší soud jej však z pohledu dovolateli uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledal.
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu).
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně bezcenné dovolací námitky třetího a čtvrté žalovaných týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ), tj. výhrady, podle kterých odůvodnění rozsudků obou stupňů „nesplňuje zákonné předpoklady dané ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř.“, soudy „ponechaly bez povšimnutí námitky žalovaných na protiprávní úkony správkyně konkursní podstaty U. b., a. s.“, nezabývaly se ani otázkou platnosti smluv o postoupení pohledávek (místo toho soud prvního stupně pouze „formálně připouštěl vstup nových účastníků“) a neprovedly dokazování výslechem svědka Ing. J. M. Totéž platí také o výhradách dovolatelů co do (ne)správnosti skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) ohledně toho, že šlo původně o blankosměnku (dovolatelé se ostatně - jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí - mýlí, tvrdí-li, že odvolací soud neměl tuto skutečnost za prokázanou) a dále ve vztahu k okamžiku, kdy bylo původnímu majiteli směnky doručeno oznámení o započtení vzájemných pohledávek (zda se tak stalo ještě před prohlášením konkursu na jeho majetek či až později).
Argumentem, podle kterého soud prvního stupně rozhodl o námitkách třetího a čtvrté žalovaných v rozporu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v jejich nepřítomnosti, dovolatelé (z obsahového hlediska) uplatňují tzv. zmatečností vadu řízení dle § 229 odst. 3 o. s. ř., k níž dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým
dovolacím důvodem (z nějž by bylo možné usuzovat, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) taková námitka není (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu řešení otázky, zda věřitel vyplnil blankosměnku v souladu s dohodou o vyplnění, když takové posouzení postrádá potřebný judikatorní přesah a je významné právě a jen pro projednávanou věc. Současně nelze přehlédnout, že jde-li o údaj směnečné sumy doplněný do blankosměnky, jeho správnost třetí a čtvrtá žalovaní zpochybňovali provedeným zápočtem (co do částky 712.166,50 Kč) a zaplacením (v částkách 965.000,- Kč a 333.657,01 Kč); přitom není pochyb o tom, že odůvodněnou výhradu, podle níž byl údaj směnečné sumy do blankosměnky doplněn v rozporu s dohodou o vyplnění ještě z jiných (než výše uvedených) důvodů, námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu neobsahují. Navíc argumentace třetího a čtvrté žalovaných, že datum splatnosti „8. června 2003 je naprosto nepochopitelný“ a „není založen nejen na obsahu úvěrové smlouvy, ale na žádném jiném právním titulu“, není významná již proto, že jejím prostřednictvím nejsou zpochybněny závěry, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru spočívá.
Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani závěr o tom, že směnečný dlužník není zproštěn povinnosti směnku zaplatit jen proto, že pobočka banky, v níž měla být směnka předložena k placení, již v době splatnosti směnky neexistuje. Soudní praxe je totiž jednotná v závěru, že úspěšnému uplatnění práva na zaplacení směnky vůči přímým směnečným dlužníkům [jimiž jsou v posuzované věci rovněž třetí a čtvrtá žalovaní coby směneční rukojmí za výstavce směnky vlastní (srov. čl. I. § 32 odst. 1, § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb.)] nebrání ani prokázané nepředložení směnky k placení, ať již se tak stalo z jakéhokoliv důvodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2001, sp. zn. 29 Cdo 1937/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2002, pod číslem 37 nebo rozsudek ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002, uveřejněný v témže časopise č. 4, ročník 2003, pod číslem 62).
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč (srov. § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobkyni v dovolacím řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 1.957,- Kč. Protože dovolání třetího a čtvrté žalovaných bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalobkyni náklady v celkové výši 12.257,- Kč společně a nerozdílně nahradili.
O dovolání první a druhé žalované Nejvyšší soud nerozhodoval, když usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2007, č.j. 38 K 21/2007-42, na majetek první žalované a usnesením téhož soudu ze dne 27. června 2008, č. j. 37 K 93/2007-57, na majetek druhé žalované byl prohlášen konkurs a řízení ve vztahu k těmto žalovaným tak bylo přerušeno (§ 14 odst. 1 písm. c/ a § 20 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. dubna 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu