29 Cdo 4400/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně Mgr. Moniky Cihelkové, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, PSČ 110
00, jako insolvenční správkyně dlužníka LESS & FOREST s. r. o., identifikační
číslo osoby 27106632, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem, se sídlem
v Praze 1, Rybná 678/9, PSČ 110 00, proti žalovanému Lesy České republiky, s.
p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, PSČ 501 68, identifikační
číslo osoby 42196451, zastoupenému JUDr. Romanem Poláškem, advokátem, se sídlem
v Praze 2, Trojanova 2022/12, PSČ 120 00, o zaplacení částky 4.202.760.738 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C
391/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 23. července 2014, č. j. 47 Co 201/2014-547, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) dne 28. ledna 2013 a vedenou pod sp. zn. 33 ICm 244/2013, se žalobci (a/ LESS & FOREST
s. r. o. (dále též jen „dlužník“) a b/ Mgr. Monika Cihelková, jako insolvenční
správkyně žalobce a/) domáhali vůči žalovanému (Lesy České republiky, s. p.)
toho, aby určil, že označené smlouvy (28 smluv uzavřených mezi žalobcem a/ a
žalovaným v době od 23. prosince 2010 do 24. února 2011) jsou neplatné
(eventuálně neúčinné) a aby uložil žalovanému „vydat“ do majetkové podstaty
dlužníka částku 4.202.760.738 Kč s příslušenstvím (tvořeným zákonnými úroky z
prodlení). Usnesením ze dne 18. září 2013, č. j. 33 ICm 244/2013, 101 VSPH 289/2013-264
(KSPH 37 INS 23802/2012), rozhodl Vrchní soud v Praze (jako nadřízený soud), že
k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni jsou v části týkající se
zaplacení („vydání“) plnění z neplatných (eventuálně neúčinných) smluv věcně
příslušné okresní soudy a potud postoupil věc k dalšímu řízení Okresnímu soudu
v Hradci Králové (dále jen „okresní soud“). Rozsudkem ze dne 19. prosince 2013, č. j. 15 C 391/2013-341, okresní soud (v
postoupené části) zamítl žalobu (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení
(bod II. výroku). Okresní soud dospěl k závěru, že žaloba o zaplacení požadované částky je
předčasná. K odvolání žalobců i žalovaného (u toho jen proti výroku o nákladech řízení)
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 9. dubna 2014, č. j. 47 Co
94/2014-475:
[1] Určil, že soudkyně Mgr. Marie Šrámková (dále jen „M. Š.“) není vyloučena z
projednávání a rozhodování věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 15 C
391/2013 (první výrok). [2] Zrušil rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu k následujícím
závěrům:
[1] Námitka nedostatku věcné legitimace žalobkyně b/ není důvodná. [2] Nebyl důvod zamítnout žalobu pro předčasnost. [3] U neplatnosti právního úkonu není právním důvodem pohledávky rozhodnutí
insolvenčního soudu o této neplatnosti, nýbrž bezdůvodné obohacení žalovaného
vzešlé z neplatných smluv. Skutečnost, že v době podání žaloby na plnění není
ještě deklarována neplatnost smluv, nemůže vést k zamítnutí žaloby na plnění. Naopak je namístě přerušit řízení o žalobě na plnění dle § 109 odst. 1 písm. b/
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Při
zamítnutí žaloby by hrozilo promlčení pohledávky na vrácení bezdůvodného
obohacení [§ 107 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)]. [4] U neúčinnosti právního úkonu připouští insolvenční zákon od 1. ledna 2014
souběh žaloby o určení neúčinnosti s žalobou na plnění. Jakkoli novelizované
znění insolvenčního zákona nelze uplatnit na žalobu v této věci, je z něj
zřejmý úmysl zákonodárce vyjádřit spojitost těchto žalob. I zde je tedy namístě
přerušit řízení o žalobě na plnění dle § 109 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. do
právní moci rozhodnutí o neúčinnosti právních úkonů. Následně okresní soud usnesením ze dne 2. května 2014, č. j. 15 C 391/2013-482,
přerušil řízení dle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
do právní moci
konečného rozhodnutí ve věci vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. 33 ICm
244/2013. Okresní soud poukázal na závěry obsažené ve zrušujícím usnesení Krajského soudu
v Hradci Králové z 9. dubna 2014 (o tom, že je namístě řízení přerušit). K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 23. července 2014, č. j. 47 Co 201/2014-547, potvrdil usnesení okresního soudu z 2. května 2014. Odvolací soud přihlédl k tomu, že usnesením insolvenčního soudu ze dne 22. dubna 2014, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-529, došlo k přeměně reorganizace
dlužníka v konkurs a s poukazem na ustanovení § 264 odst. 1 insolvenčního
zákona dovodil, že účastnicí řízení se místo dlužníka stala insolvenční
správkyně dlužníka (jež je tak jedinou žalobkyní). Následně dovodil, že
odvolání není důvodné jelikož:
[1] Neobstojí námitka vady petitu žaloby pro synallagmatickou povahu vztahu. [2] Není namístě zamítnutí žaloby pro předčasnost, jak plyne ze závěrů
obsažených ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu z 9. dubna 2014.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení těchto právních otázek:
[1] Otázky konkurence dovolacího a odvolacího řízení.
[2] Otázky, zda má být přerušeno řízení o žalobě, je-li zde důvod pro zamítnutí
žaloby.
[3] Otázky zamítnutí žaloby z bezdůvodného obohacení pro nezohlednění
synallagmatické povahy závazku z bezdůvodného obohacení v žalobě.
[4] Otázky závaznosti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2013.
[5] Otázky dvoufázovosti uplatnění právních následků neplatných či neúčinných
úkonů podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 (a v
návaznosti na to vedení dvou sporů).
[6] Otázky počátku běhu promlčecí lhůty nároku na vydání plnění z neplatného
nebo neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty dlužníka.
[7] Otázky předčasnosti žaloby na vydání plnění z neplatného nebo neúčinného
právního úkonu dle insolvenčního zákona, dokud není pravomocně rozhodnuto o
neplatnosti nebo neúčinnosti dotčeného právního úkonu.
Podle dovolatele jsou otázky ad [2] až [4] řešeny rozporně s rozhodovací praxí
dovolacího soudu, otázka ad [5] odporuje ustálené rozhodovací praxi Vrchního
soudu v Praze i Vrchního soudu v Olomouci a otázky ad [1], [6] a [7] jsou
dovolacím soudem neřešené.
Následně pak dovolatel prostřednictvím těchto otázek oponuje názoru odvolacího
soudu, že bylo namístě řízení přerušit.
Dále dovolatel poukazuje na existenci zmatečnostní vady řízení dle § 229 odst.
1 písm. f/ o. s. ř., namítaje, že odvolací soud byl nesprávně obsazen, jelikož
odvolacímu soudu (soudnímu oddělení č. 47 Co) byla věc přidělena jako obchodní,
kterou není, nadto rozvrh práce odvolacího soudu neumožňuje změnu soudce
zpravodaje způsobem, jímž došlo podle úředního záznamu na č. l. 473 v této
věci.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř.,
takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ
neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených
v § 238 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním napadený výrok je rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací
řízení končí.
Důvod připustit dovolání nemá Nejvyšší soud u otázky ad [1]. Závěr, že je-li
zde pravomocné zrušující usnesení odvolacího soudu, jehož vykonatelnost ani
právní moc nebyly odloženy, není důvod čekat na výsledek řízení o dovolání
proti tomuto usnesení, je v poměrech dané věci závěrem triviálním, jenž
meritorní posouzení nevyžaduje.
Dovolání v dané věci je pak přípustné podle § 237 o. s. ř. k zodpovězení otázek
ad [2] až [4] a [6] a [7] jako dovolacím soudem dosud neřešených a otázky ad
[5] jako zčásti neřešené (v poměrech založených tím, že požadované peněžité
plnění bylo rozhodnutím nadřízeného soudu přikázáno k projednání a rozhodnutí
jinému věcně příslušenému soudu (než insolvenčnímu soudu, jenž rozhoduje o
tvrzené neúčinnosti právních úkonů dlužníka).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud podotýká, že na otázky pro něž bylo připuštěno dovolání, plyne z
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 4123/2014, jímž
zamítl (ve stejné věci) dovolání žalovaného proti výše označenému zrušujícímu
usnesení odvolacího soudu z 9. dubna 2014. Na toto rozhodnutí Nejvyšší soud v
podrobnostech odkazuje, přičemž v jednotlivostech k předestřeným otázkám ve
stručnosti uvádí:
Ad [4] (K závaznosti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2013).
Účastníci řízení a soudy jsou vázání usnesením „nadřízeného soudu“. Tato
„vázanost“ se ovšem promítá výlučně v posouzení procesní otázky řešené výrokem
(§ 159a odst. 1 a 4 o. s. ř., v rozhodném znění), tedy v posouzení, který soud
(zde okresní soud) je „věcně příslušný“ k projednání a rozhodnutí věci v prvním
stupni. Je naopak vyloučeno, aby nadřízený soud rozhodující o věcné
příslušnosti v režimu § 104a o. s. ř. formuloval jakýkoli závazný právní názor
k otázce, jak má být meritorně posouzen žalobou uplatněný nárok, nebo aby
(dokonce) soud, jemuž byla věc postoupena jako soudu věcně příslušnému nebo
účastníci řízení vydávali závěry, jež nadřízený soud přijal pro účely odpovědi
na otázku, který soud je v prvním stupni věcně příslušný k projednání a
rozhodnutí věci, za závazný právní názor při následném rozhodování takto
určeného věcně příslušného soudu o žalobou uplatněném nároku.
Odpůrčí nárok podle insolvenčního zákona [jenž se uplatňuje odpůrčí žalobou, k
níž je legitimován výlučně insolvenční správce, a který se v době podání
původní žaloby (28. ledna 2013) řadil (podle § 159 odst. 1 písm. d/
insolvenčního zákona) mezi incidenční spory] neztrácí tuto svou povahu jen
proto, že k jeho projednání a rozhodnutí byl rozhodnutím nadřízeného soudu
závazně určen jiný (než zákonem předepsaný) soud prvního stupně. I takový nárok
nepochybně má (musí) být v meritorním rozhodnutí poměřován úpravou obsaženou v
ustanoveních § 235 a násl. insolvenčního zákona.
Rozhodnutí nadřízeného soudu (jenž projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni
určí závazně, leč nesprávně, okresní soud) se promítá v procesní rovině věci
potud, že okresní soud (jenž nemá žádný vliv na chod insolvenčního řízení a na
zveřejňování soudních rozhodnutí a jiných písemností v insolvenční rejstříku) z
povahy věci nemůže postupovat způsobem předepsaným pro incidenční spory vedené
u insolvenčního soudu především ustanoveními § 160 až § 162 insolvenčního
zákona (jako primární procesní předpis v takovém případě užívá občanský soudní
řád). V žádném případě tím však není předepsáno, jak má být uplatněný nárok
posuzován v hmotněprávní rovině (není vyloučeno, že „okresní“ soud žalobě
vyhoví s poukazem na to, že byla naplněna některá ze skutkových podstat
neúčinnosti plynoucí z insolvenčního zákona).
Ad [5] (K „dvoufázovosti“ uplatnění právních následků neplatných či neúčinných
úkonů podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013).
Nejvyšší soud v R 60/2014 při výkladu insolvenčního zákona ve znění účinném do
31. prosince 2013 (pro věc rozhodném) jednoznačně formuloval závěr, že
posouzení žalobou uplatněného nároku (jako celku) coby nároku vzešlého z
neúčinného právního úkonu dlužníka nepřekáží, že žalobce se žalobou domáhal jak
vyslovení neúčinnosti jím označeného právního úkonu, tak (současně) zaplacení
částky, jež v důsledku takového úkonu ušla (podle žaloby měla ujít) z majetku
(majetkové podstaty) dlužníka. Na tomto závěru nemá důvod cokoli měnit ani na
základě (nesouhlasné) argumentace obsažené v tomto dovolání. Důvod připustit
dovolání pro tuto otázku byl dán jen proto, že oproti situaci rozebírané v R
60/2014 v této věci již v důsledku rozhodnutí nadřízeného soudu (usnesení
Vrchního soudu v Praze z 18. září 2013) došlo k rozdělení původně společně
uplatněných odpůrčích nároků (tak, že u insolvenčního soudu se pod sp. zn. 33
ICm 244/2013 projednává žaloba o určení neplatnosti (eventuálně neúčinnosti)
označených smluv, kdežto žaloba o zaplacení („vydání“) plnění z těchto smluv se
dále vede u okresního soudu v této věci. Ani toto umělé rozdělení odpůrčích
nároků mezi dva rozdílné soudy prvního stupně (krajský soud na straně jedné a
okresní soud na straně druhé) však nemění ničeho na závěru, že zaplacení
částky, jež v důsledku neúčinného právního úkonu ušla (podle žaloby měla ujít)
z majetku (majetkové podstaty) dlužníka, se lze domáhat (rovněž coby odpůrčího
nároku) současně s vyslovením neúčinnosti takového právního úkonu.
Ad [6] (K počátku běhu promlčecí lhůty nároku na vydání plnění z neplatného
nebo neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty dlužníka).
S přihlédnutím k odpovědi na otázku ad [5] ztrácí význam odpověď na otázku ad
[6] (ta by měla význam, jen kdyby žaloba o požadované plnění nebyla podána
současně s včasnou žalobou o určení neplatnosti (eventuálně neúčinnosti)
právního úkonu.
Ad [7] (K předčasnosti žaloby na plnění).
S přihlédnutím k odpovědi na otázku ad [5] je zjevné, že žaloba na plnění není
předčasná.
Ad [2] (k přerušení řízení, je-li důvod žalobu zamítnout) a ad [3] (K
nezohlednění synallagmatické povahy závazku).
Vzhledem k tomu, že předmětný nárok je (byl) uplatněn souběžně ze dvou právních
důvodů (z titulu neplatnosti eventuálně neúčinnost předmětných smluv) a že
žaloba o vydání plnění z neúčinného právního úkonu nemá synallagmatickou povahu
(srov. § 285 odst. 4 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince
2013) neobstojí ani tato dovolatelova námitka. Je rovněž zjevné, že nemohou-li
být rozdělené odpůrčí nároky projednány souběžně, je namístě, aby okresní soud
vyčkal výsledku řízení o vyslovení neplatnosti (eventuálně neúčinnosti)
předmětných smluv.
K dovolatelem tvrzené existenci zmatečnostní vady řízení dle § 229 odst. 1
písm. f/ o. s. ř. budiž řečeno, že o tom, zda řízení před soudy nižších stupňů
je postiženo zmatečností podle § 229 odst. 3 o. s. ř., nelze v dovolacím řízení
provádět dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005,
sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod číslem 86/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) a samotný obsah spisu existenci tvrzené zmatečnosti
nedokládá.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním
způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2016
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda
senátu