29 Cdo 4424/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce DEBTINVEST LIMITED, se sídlem Pasea Estate, Road Town, Tortola, Britské
Panenské ostrovy, registrační číslo 60 91 91, zastoupeného JUDr. Pavlem
Šuserem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 34, PSČ 110 00, proti
žalované O. C., zastoupené JUDr. Markem Pořízkou, Ph.D., advokátem, se sídlem v
Brně, Gorkého 1, PSČ 602 00, o zaplacení částky 423.912,87 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 7 C
181/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31.
května 2010, č. j. 47 Co 330/2008-144, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2010, č. j. 47 Co
330/2008-144, se s výjimkou potvrzujícího výroku se věci samé zrušuje a věc se
v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 12. května
2008, č. j. 7 C 181/2006-125, zamítl
žalobu o zaplacení částky 423.912,87 Kč s úrokem z prodlení ve výši 31 % ročně
z částky 300.000,- Kč od 13. srpna 2004 do zaplacení. Soud prvního stupně – odkazuje na výsledky provedeného dokazování – vyšel z
toho, že:
1) Právní předchůdkyně žalobce – Union Banka, a. s. (dále jen
„banka“) a žalovaná uzavřely dne 17. května 2002 smlouvu o vkladovém účtu (dále
jen „smlouva o vkladu“), přičemž podle výpisu z tohoto účtu k 31. prosinci 2002
činil zůstatek vkladu spolu s úroky částku 508.010,95 Kč. 2) Dne 11. února 2003 uzavřely banka (jako věřitelka) a žalovaná
(jako dlužník) smlouvu o poskytnutí peněžních prostředků a o zřízení zástavního
práva ke vkladovému účtu (dále jen „smlouva o poskytnutí peněžních prostředků“)
a to s odkazem na ustanovení § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na základě které banka poskytla žalované
bezúročně peněžní prostředky ve výši 300.000,- Kč, jež se žalovaná zavázala
vrátit ve třech měsíčních splátkách po 100.000,- Kč vždy ke 14. dni v měsíci
počínaje březnem 2003. 3) Pro účely splnění závazku ze smlouvy o poskytnutí peněžních
prostředků uzavřely banka a žalovaná 11. února 2003 smlouvu o běžném účtu č. 601526905/3400 (dále jen „smlouva o běžném účtu“), na němž se žalovaná podle
článku III. bodu 5 smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků zavázala mít vždy
v den splatnosti jednotlivých plateb dostatek peněžních prostředků. 4) V důsledku neschopnosti banky dostát svým závazkům vůči
oprávněným osobám byla žalované podle ustanovení § 41d zákona č. 21/1992 Sb., o
bankách (ve znění účinném do 30. dubna 2004), z titulu náhrady za pojištěný
vklad na základě pokynu Fondu pojištění vkladu (dále jen „fond“) vyplacena
prostřednictvím GE Capital Bank a. s. částka 180.415,36 Kč, tj. 90 % rozdílu
mezi pojištěnou pohledávkou z vkladu žalované a splatným závazkem žalované vůči
bance ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků. 5) Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. května 2003, sp. zn. 33 K 10/2003, prohlásil konkurs na majetek banky. 6) Dne 12. srpna 2004 tehdejší správkyně konkursní podstaty
banky Ing. M. H. (jako postupitel) a společnost Asset Portfolio Servicing, s. r. o. (jako postupník) uzavřely smlouvu o postoupení pohledávky ze smlouvy o
poskytnutí peněžních prostředků a následně 1. září 2004 shora zmíněný postupník
(jako postupitel) a žalobce (jako postupník), uzavřeli smlouvu o postoupení
téže pohledávky na žalobce. 7) Podle výpisů z běžného účtu žalované ze dne 27. března 2003,
30. dubna 2003 a 16. května 2003 (dále jen „výpisy z běžného účtu“) „byla z
kreditního zůstatku na běžném účtu pravděpodobně s odkazem na čl. III. bod 5. či IV. bod 8. smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků stržena formou inkasa
jednotlivá částka ve výši 100.000,- Kč na úhradu březnové, dubnové a květnové
splátky jistiny úvěrového závazku žalované“. Odkazuje na ustanovení § 708 odst. 1 a § 716 obch. zák. a ustanovení § 41e
odst.
1 věty první zákona o bankách, soud prvního stupně dospěl k závěru o
nedůvodnosti žaloby, když žalovaná v postavení spotřebitele ve vztahu k bance
byla v dobré víře o zániku vzájemných pohledávek ze smlouvy o vkladu a ze
smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků co do částky 300.000,- Kč. Současně
zdůraznil, že „nemohlo být k tíži žalované jako spotřebitele, že po uzavření
poboček banky dne 20. února 2003 nebyly prováděny převody mezi klientskými
běžnými a popř. termínovanými účty v rámci peněžního ústavu a splátky začaly
být automatickým programem převáděny na účty pro evidenci částek po splatnosti“. Krajský soud v Brně k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 31. května 2010, č. j. 47 Co 330/2008-144, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně
částky 111.953,87 Kč s 28% úrokem z prodlení z částky 300.000,- Kč od 13. srpna
2004 do zaplacení, potvrdil (výrok I.) a ve zbývající části zamítavého výroku
jej změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 311.959,- Kč s 3%
úrokem z prodlení z částky 300.000,- Kč od 13. srpna 2004 do zaplacení. Odvolací soud – poté, co zopakoval dokazování – uzavřel, že „z výpisu z běžného
účtu žalované za duben až březen 2003 nebylo zjištěno, že by na něm byly v
příslušném měsíci peněžní prostředky ve výši 100.000,- Kč tak, aby mohlo dojít
k úhradě dluhu ve výši 300.000,- Kč a nebylo prokázáno ani to, že by závazek
žalované plynoucí ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků ve výši
300.000,- Kč zanikl formou inkasa „ze zastaveného vkladového účtu“. Současně akcentoval, že ze zákona o bankách ani z jiného právního předpisu
neplyne, že by v důsledku právní úpravy obsažené v ustanovení § 41e zákona o
bankách, upravujícího výpočet náhrady za pojištěné vklady, došlo k zániku
závazku žalované vůči bance ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků. Žalovaná přitom ani netvrdila, že by v době před prohlášením konkursu na
majetek banky učinila úkon směřující k započtení pohledávky z titulu smlouvy o
vkladu proti pohledávce banky ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalovaná
dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc
existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3
o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Podle dovolatelky je zánik závazku ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků
zřejmý z výpisů z běžného účtu, podle nichž na tento účet byla ve dnech 14. března 2003, 14. dubna 2003 a 14. května 2003 poukázána (připsána) částka
100.000,- Kč jako splátka dluhu žalované, jež byla z tohoto účtu téhož dne ve
stejné výši odepsána (stržena) ve prospěch účtu č. 00271406 (tj. úvěrového účtu
banky) na úhradu závazků žalované.
Dále žalovaná zdůrazňuje, že i v případě, že by tímto způsobem její závazek ze
smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků nezanikl, není pochyb o tom, že
vzhledem k formulaci ustanovení § 41e odst. 1 zákona o bankách byl nejpozději
dne 17. května 2003 proveden zákonný odečet splatného závazku žalované ze
smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků ve výši 300.000,- Kč na pohledávku
žalované ze smlouvy o vkladu, v důsledku čehož k uvedenému dni „došlo k zániku
úvěrového závazku žalované vůči bance“. Připouští, že „explicitně ujednání o zániku závazku v zákoně obsaženo není,
právní závěr o zániku závazku však vyplývá ze smyslu zákona“. Naopak akceptace
názoru odvolacího soudu, podle něhož „k zániku závazku vůči bance odečtením
nedochází“, by znamenala, že „část pohledávky odpovídající výši závazku vůbec
není pojištěna a pojištěn tak nebyl v posuzované věci skutečný vklad 508.954,51
Kč, ale pouze vklad ve výši 200.461,51 Kč, tj. částka, ze které fond vypočítal
náhradu“. „V tomto případě by tedy došlo k tomu, že by existovaly dvě skupiny
oprávněných vkladatelů. Jedna skupina, pro niž by se náhrada vypočetla z
veškerých pohledávek a druhá skupina – oprávnění vkladatelé se závazky – pro
niž by se vypočetla náhrada pouze z části pohledávek, aniž by to bylo
kompenzováno zánikem závazku. Převedeno na posuzovanou věc: Vkladatel XY by měl
na vkladu částku 508.945,51 Kč, závazek 0,- Kč, náhrada z pojištění vkladů by
činila částku 458.059,- Kč, vkladatel – žalovaná – měla na vkladu stejnou
částku 508.945,51 Kč, závazek 308.493,- Kč, náhrada z pojištění vkladu činila
částku 180.415,36 Kč, závazek zůstal ve výši 308.493,- Kč“. Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že „k takové diskriminaci jedné skupiny
vkladatelů není žádný důvod a zákonodárce ji nemohl zamýšlet“; proto požaduje,
aby Nejvyšší soud v rozsahu dovoláním dotčeném rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc tomuto vrátil k dalšímu řízení. Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné. Nejvyšší soud – jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – přezkoumal správnost rozhodnutí
odvolacího soudu především z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř., tj. posoudil opodstatněnost dovolací námitky, že rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkový závěr, podle něhož z výpisů z běžného účtu žalované nebylo zjištěno,
že by na něm byly v příslušném období peněžní prostředky vždy ve výši 100.000,-
Kč (a tyto byly použity k úhradě závazku ze smlouvy o poskytnutí peněžních
prostředků), odvolací soud učinil, aniž současně v důvodech rozhodnutí jakkoli
konkretizoval, jaká skutková zjištění z těchto výpisů učinil a jakými úvahami
se při hodnocení těchto důkazů řídil, včetně toho, proč důkazy hodnotil jinak
než soud prvního stupně. Již z tohoto důvodu nemůže skutkový závěr odvolacího
soudu obstát, nehledě na to, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v tomto
směru nevyhovuje požadavkům ustanovení § 157 odst. 2 o. s.
ř., pročež je –
vedle dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. – naplněn
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k jehož
existenci u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom argumentaci dovolatelky ohledně úhrady závazku ze smlouvy o poskytnutí
peněžních prostředků nelze považovat za zjevně nedůvodnou, když – jak plyne z
výpisů z účtu (č. l. 47 až 49) – tyto u kreditních operací obsahují údaje
„převod Ú00673423;00271406“ a u debetních operací „SPL 00271406“, přičemž
„úvěrový účet“ žalované vedený bankou byl označen jako č. 271406 (viz čl. I. bod 2. smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků). Forma plateb na úhradu
uvedeného závazku (inkasem z běžného účtu) pak plyne z čl. III. bodu 5. smlouvy
o poskytnutí peněžních prostředků a při nedostatku peněžních prostředků na účtu
(uspokojením ze zástavy - inkasem z vkladového účtu žalované) z čl. IV. bodu 8. citované smlouvy. Z hlediska (ne)správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem Nejvyšší
soud dále zdůrazňuje, že z ustanovení § 41e odst. 1 zákona o bankách vskutku
nelze dovodit závěr o zániku vzájemných pohledávek banky a žalované ze smlouvy
o poskytnutí peněžních prostředků a ze smlouvy o vkladu (co do částky 300.000,-
Kč). Podle ustanovení § 41e odst. 1 zákona o bankách (v rozhodném znění) pro výpočet
náhrady se sečtou všechny pojištěné pohledávky z vkladů oprávněné osoby u
banky, včetně jejích podílů na účtech vedených pro dva a více spolumajitelů. Podíl spolumajitele účtu je roven zlomku, v jehož čitateli je celková částka na
účtu a ve jmenovateli počet spolumajitelů, pokud oprávněné osoby při založení
či dispozici s účtem nedoloží jinou výši podílu. Banka vyznačí jinou výši
podílu ve své evidenci. K doložení jiné výše podílu po dni, kdy byla fondu
písemně oznámena skutečnost podle § 41d odst. 1, se nepřihlíží. Od výsledné
částky se odečtou splatné závazky téže osoby vůči bance. Výpočet se provádí v
české měně ke dni zahájení plateb, přepočet na českou měnu se provádí podle
kurzu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou ke dni, kdy byla fondu
písemně sdělena skutečnost podle § 41d odst. 1. Součástí pojištěné pohledávky z
vkladu jsou i úroky vypočtené ke dni zahájení plateb. Náhrada se vyplácí v
české měně. Právo oprávněné osoby na plnění z fondu je právem spojeným s
pohledávkou z vkladu. U pohledávek z vkladů vedených v cizí měně se pro
přepočet na českou měnu použije kurz devizového trhu vyhlášený Českou národní
bankou ke dni, kdy byla fondu písmeně sdělena skutečnost podle § 41d odst. 1. Citované ustanovení zcela zjevně upravuje (jen) způsob výpočtu částky, jež je
(v rozhodném období byl) základem pro stanovení výše náhrady za pojištěné
pohledávky z vkladů a nikoli zánik vzájemných pohledávek a závazků. Argumentace
dovolatelky, podle níž by takový výklad znamenal diskriminaci oprávněných osob
se závazky vůči bance, přitom není důvodem konstruovat zákonem nevyslovený a
nepředpokládaný zánik vzájemných pohledávek a závazků.
právní posouzení věci odvolacím soudem neúplným (a to i za skutkového stavu,
podle něhož z výpisů z účtu nelze dovodit úhradu pohledávky ze smlouvy o
poskytnutí peněžních prostředků). I takto zjištěný skutkový stav totiž
vyžadoval zvážení, zda v poměrech dané věci není místo pro aplikaci závěrů
formulovaných Ústavním soudem v nálezech ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS
21/96, ze dne 7. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09 a ze dne 2. listopadu 2009,
sp. zn. II. ÚS 2048/09, jež zcela respektuje i Nejvyšší soud (k tomu srov.
např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo
2463/2009, které obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti tomuto
rozsudku podanou Ústavní soud usnesením ze dne 5. dubna 2012, sp. zn. I. ÚS
1128/2009, odmítl).
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu odvoláním dotčeném a
v souvisejících výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu opětovně vyhodnotit, zda
pohledávka banky za žalovanou ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků
vskutku zanikla (ať již převodem peněžních prostředků z běžného účtu žalované,
popř. inkasem z vkladového účtu žalované) a v případě negativního závěru
posoudit, zda vzhledem ke specifickým okolnostem projednávané věci nejsou
naplněny předpoklady, pro které by soud odepřel žalobci vůči žalované výkon
práva na zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o poskytnutí peněžních
prostředků.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu