29 Cdo 4460/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci
navrhovatele P. N., zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, se sídlem
v Hradci Králové, Velké náměstí 29, PSČ 500 03, za účasti 1) Ing. A. D. a 2) J.
S., obou zastoupených JUDr. Zdeňkem Poštulkou, advokátem, se sídlem v České
Třebové, U Javorky 976, PSČ 560 02, o zaplacení 265.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 Cm 71/2000, o dovolání
Ing. A. D. a J. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května
2010, č. j. 7 Cmo 388/2009-221, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ing. A. D. a J. S. jsou povinni společně a nerozdílně
zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.860,- Kč,
do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání Ing. A. D. a J.
S. potvrdil rozsudek ze dne 2. července 2009, č. j. 35 Cm 71/2000-200, ve
výrocích ve věci samé, kterými Krajský soud v Hradci Králové uložil každému z
odvolatelů zaplatit navrhovateli 265.000,- Kč s příslušenstvím, změnil jej v
nákladových výrocích a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali Ing. A. D. a J. S. dovolání, jež
Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.
s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) –
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelé přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat
na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, nepředkládají.
Předně Nejvyšší soud podotýká, že odkaz dovolatelů na obsah jejich podání
učiněných v předchozím průběhu řízení před soudy nižších stupňů nelze považovat
za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (§ 241a
odst. 1 o. s. ř. – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp.
zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník
2010, pod číslem 167).
Již v usneseních uveřejněných pod čísly 31/2004 a 37/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle
kterého při rozhodování o postupu podle ustanovení § 107a o. s. ř. soud ve
vztahu k žalobci označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde o takovou právní
skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod práva, zda
označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek
přechod práva. Takovou právní skutečností (v řízení řádně doloženou) je
nepochybně i smlouva o postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 524 a násl.
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Otázkou, zda
tvrzené právo existuje, zda je žalobce jeho nositelem a zda podle označené
právní skutečnosti toto právo přešlo na jiného, se přitom nezabývá, neboť se
netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř.,
ale již posouzení věci samé.
Z výše uvedeného vyplývá, že v projednávané věci soudy nebyly při
posuzování otázky, zda společnost PARTNER, společnost s ručením omezeným (dále
jen „společnost“) postoupila dovolatelům pohledávku za navrhovatelem (jejíž
započtení proti navrhovatelem uplatněné pohledávce dovolatelé namítali), vázány
usnesením, jímž soudní exekutorka v exekučním řízením vedeném pro vymožení této
pohledávky proti navrhovateli jakožto povinnému rozhodla postupem podle
ustanovení § 107a o. s. ř. o tom, že na místo původní oprávněné (společnosti)
do řízení vstoupí dovolatelé.
Závěr, podle něhož valná hromada společnosti s ručením omezeným není oprávněna
jednat jménem společnosti, a nemůže tudíž ani udělit plnou moc k zastupování
společnosti při uzavírání smlouvy o postoupení pohledávky, se podává přímo z
ustanovení § 13 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (srov. i důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 1998, sp. zn. 1 Odon 69/97,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 1998, pod číslem 70).
Napadené rozhodnutí tudíž nečiní zásadně právně významným ani závěr odvolacího
soudu, podle kterého dovolatelé nejsou věřiteli k započtení namítané
pohledávky, neboť smlouva o postoupení pohledávky, uzavřená za společnost
(jakožto postupitelku) dovolateli na základě plné moci udělené dovolatelům
valnou hromadou společnosti, společnost neváže.
Konečně na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z
námitky dovolatelů, že odvolací soud nerespektoval závěry formulované v
rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu,
uveřejněného pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 61/2010“), podle kterých oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku
postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá (s výjimkou případů uvedených v § 525
obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení
pohledávky mělo za následek změnu /zhoršení/ jeho právního postavení), vůči
postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce
neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Je tomu tak proto, že v
projednávané věci společnost (jakožto postupnice) navrhovateli postoupení
pohledávky (podle obsahu spisu) neoznámila; není zde tudíž právní skutečnosti,
na níž právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění i v případě, že k
uzavření smlouvy o postoupení pohledávky vůbec nedošlo (srov. důvody R
61/2010).
Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší
soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být
dovolání přípustné.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání Ing. A. D. a J. S. bylo odmítnuto a
navrhovateli vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají
z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení),
jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), a z
náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení § 7 písm. g/, § 10 odst. 3, § 14
odst. 1 a § 15 vyhlášky činí sazba odměny 7.500,- Kč. Jelikož zástupce
navrhovatele učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby
(vyjádření k dovolání), snižuje se takto stanovená odměna o 50 %, tj. na částku
3.750,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137
odst. 3 o. s. ř.) ve výši 810,- Kč tak dovolací soud přiznal navrhovateli k
tíži dovolatelů celkem 4.860,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle něhož Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (od 1. července 2009), se podává z bodu 12., části
první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu
rozhodnutí.
V Brně dne 21. prosince 2010
JUDr. Petr Š u k
předseda senátu