29 Cdo 4463/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně INTER POLLY Trade s. r. o., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě,
Truhlářská 1108/3, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25 39 09 45,
zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně,
Bašty 416/8, PSČ 602 00, proti žalované Československé obchodní bance, a. s.,
se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00
00 13 50, o zaplacení částky 3,875.743,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 68/2004, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2011, č. j. 14 Cmo
400/2010-203, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2011, č. j. 14 Cmo
400/2010-203, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. května 2010, č. j. 16 Cm
68/2004-128, zamítl žalobu o zaplacení částky 600.000,- Kč s 9,5% úrokem z
prodlení od 26. dubna 2000 do zaplacení (výrok I.), dále rozhodl, že nárok
žalobkyně na náhradu škody ve formě ušlého zisku, uplatněný žalobou ze dne 17.
května 2001, je co do základu po právu (výrok II.), s tím, že o výši nároku
žalobkyně na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v
konečném rozsudku (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 14. srpna 1998 uzavřely BANKA HANÁ, a. s. (dále též jen „banka“
nebo „právní předchůdkyně žalované“) a žalobkyně „rámcovou smlouvu ve smyslu §
1 odst. 1b a § 18 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách a § 497 a násl. obchodního
zákoníku č. 513/1991 Sb. v platném znění“ (dále jen „rámcová smlouva“), jejímž
předmětem bylo vymezení rozsahu finančních služeb žalobkyni pro účely její
podnikatelské činnosti za podmínek uvedených v této smlouvě a v „dílčích“
smlouvách. V čl. II. rámcové smlouvy byl žalobkyni stanoven nepřekročitelný
rámcový limit 22,000.000,- Kč, který se skládal z limitu na kontokorentní úvěry
do výše 14,000.000,- Kč, určeného na financování provozních služeb, z limitu do
výše 600.000,- Kč, určeného k vystavování bankovních záruk a z limitu do výše
7,400.000,- Kč, určeného k otevírání importních akreditivů. Současně se smluvní
strany dohodly, že konkretizace podmínek čerpání dílčích limitů, včetně
ustanovení o úrocích, poplatcích, provizích a sankcích bude obsahem
jednotlivých dílčích smluv. 2) Žalobkyně od rámcové smlouvy odstoupila dopisem ze dne 20. července
1999, a to z důvodu podstatného porušení této smlouvy bankou (její právní
nástupkyní –INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKOU, a. s. – dále jen „IPB“). 3) Dne 1. března 1999, 3. března 1999 a 3. května 1999 uzavřela
žalobkyně (jako prodávající) s označenými smluvními partnery (jako kupujícími)
kupní smlouvy, v nichž se zavázala dodat kupujícím ve smlouvách označené zboží
za tam sjednanou cenu. Přitom ve vztahu k IPB vystavila příkazy k otevření
neodvolatelných dokumentárních akreditivů, a to za účelem „provedení plateb za
dodávku zboží“ (rozuměj za nákup zboží, jež bylo předmětem kupních smluv, od
označených dodavatelů). Požadované akreditivy žalobkyni otevřeny nebyly. 4) Banka a L. N. uzavřeli dne 2. dubna 1998 smlouvu o termínovaném
vkladu Kapitál č. 980577 (dále jen „smlouva o termínovaném vkladu“) a následně
dne 14. srpna 1998 smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávce ze smlouvy o
termínovaném vkladu, a to k zajištění pohledávek plynoucích z rámcové smlouvy. 5) Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 26. listopadu 2000 L. N. postoupil pohledávku ze smlouvy o termínovaném vkladu ve výši 600.000,- Kč s
příslušenstvím žalobkyni. Cituje ustanovení § 289 odst. 1, § 373, § 497 odst. 1 a § 716 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), soud prvního stupně
uzavřel, že:
A) Žalovaná (její právní předchůdkyně) v rozporu s rámcovou smlouvou
neposkytla k žádostem žalobkyně dovozní dokumentární akreditivy a v důsledku
porušení této povinnosti vznikla žalobkyni škoda ve formě ušlého zisku, když
nebýt protiprávního jednání žalované „došlo by k realizaci smluv s dodavateli a
následně k realizaci smluv s odběrateli zboží“. Jelikož „přesné stanovení výše
ušlého zisku“ vyžaduje provádění dalšího dokazování, rozhodl soud ohledně
uplatněného nároku na náhradu škody s ohledem na ustanovení § 152 odst. 2 věty
druhé zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
mezitímním rozsudkem. B) Pohledávka žalobkyně (jejího právního předchůdce L. N.) z titulu
smlouvy o termínovaném vkladu zanikla, když žalovaná (její právní předchůdkyně)
jako zástavní věřitelka řádně uplatnila zástavní právo k této pohledávce (a
pohledávka ze smlouvy o termínovaném vkladu zanikla ke 2. březnu 2000). Přitom
se neztotožnil s námitkou žalobkyně, podle níž žalovaná (její právní
předchůdkyně) „nemohla zastavenou pohledávku realizovat jako zástavu na
uspokojení svých pohledávek vůči žalobkyni, když sama byla v té době v prodlení
se splněním svých závazků z titulu neotevření dokumentárních akreditivů“. Potud
zdůraznil, že nároky žalované na úhradu úvěrů poskytnutých žalobkyni a nároky
žalobkyně na otevření akreditivů (s tím spojeného poskytnutí kontokorentního
úvěru) nebyly vzájemně podmíněné, pročež „splatnost závazku žalobkyně k vrácení
získaného úvěru nebyla nikterak ovlivněna skutečností, že žalovaná nesplnila
později svou povinnost otevřít žalobkyni nový akreditiv“. Vrchní soud v Olomouci k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 29. června
2011, č. j. 14 Cmo 400/2010-203, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
„nárok žalobkyně na náhradu škody ve formě ušlého zisku uplatněný žalobou ze
dne 17. května 2001 není co do základu po právu“ (druhý výrok) a ve zbývající
části jej potvrdil (první výrok). Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 152 a § 153 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku a z ustanovení § 373, § 682 odst. 1 a § 716 odst. 1
obch. zák. ? dospěl (z části) k závěrům od soudu prvního stupně odlišným. Ve vztahu k uplatněným nárokům se především zabýval otázkou, zda IPB vznikla na
základě rámcové smlouvy povinnost otevřít žalobkyni importní dokumentární
akreditivy (a případně za jakých podmínek) a zda jejich neotevření
představovalo porušení právní povinnosti, které by při vzniku škody a existenci
příčinné souvislosti s takovýmto porušením povinnosti mohlo mít za následek
vznik nároku na náhradu škody. Přitom akcentoval, že z rámcové smlouvy žádnému
z právních předchůdců žalované nevznikla přímo povinnost otevřít dokumentární
akreditiv; takováto povinnost by vznikla totiž „bance“ teprve uzavřením smlouvy
o otevření akreditivu, tedy uzavřením tzv. dílčí smlouvy ve smyslu rámcové
smlouvy. Jelikož mezi žalobkyní a IPB v souvislosti s označenými kupními
smlouvami žádná dílčí smlouva (o otevření akreditivu) uzavřena nebyla,
nevznikla IPB ani povinnost „otevřít jakýkoli další akreditiv“; žalovaná (její
právní předchůdkyně) tak neporušila právní povinnost. Konečně v dané
souvislosti odvolací soud doplnil, že se žalobkyně mohla domáhat ochrany u
soudu „žalobou na nahrazení projevu vůle – povinnosti banky uzavřít smlouvu
otevření akreditivu – což však neučinila“. Ve zbývající části, tj. ohledně pohledávky ze smlouvy o termínovaném vkladu, se
odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o zániku pohledávky „v
důsledku řádně uplatněného zástavního práva bankou, a to v době předcházející
zamýšlenému postoupení pohledávky“.
Přitom shledal nesprávným názor žalobkyně,
podle něhož nemohla být v prodlení s úhradou „závazku z úvěru“, a to pro
prodlení IPB s otevřením dokumentárních akreditivů, když „neotevřením“
akreditivů bez platně uzavřené dílčí smlouvy žalovaná (její právní
předchůdkyně) neporušila svoji povinnost a nedostala se ani do prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) [ve vztahu k měnícímu výroku
ve věci samé] a písm. c) [ve vztahu k potvrzujícímu výroku ve věci samé] o. s. ř., namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka akcentuje, že závazkem žalované (její právní předchůdkyně) z
rámcové smlouvy je „právě absolvování procesu otevření dokumentárního
akreditivu, které zahrnuje vyplnění příkazu k otevření neodvolatelného
dokumentárního akreditivu žalobkyní, uzavření smlouvy o otevření dokumentárního
akreditivu a současné faktické otevření dokumentárního akreditivu žalovanou na
základě oznámení oprávněnému ve smyslu ustanovení § 682 a násl. obch. zák. Argumentaci odvolacího soudu považuje za neobhajitelnou i proto, že podání
žaloby na nahrazení projevu vůle – uzavření smlouvy o otevření akreditivu, by
bylo bezúčelným uplatňováním práva, když vzhledem k délce soudního řízení by se
na tom, že žalobkyně „v danou chvíli nemohla zaplatit za dodávku zboží, zboží
tedy nekoupila ani nepřevzala a nemohla je prodat svým koncovým zákazníkům“,
nic nezměnilo. Ve vztahu k pohledávce z titulu smlouvy o termínovaném vkladu dovolatelka
zdůrazňuje, že porušila-li žalovaná (její právní předchůdkyně) povinnost podle
rámcové smlouvy (tím, že nerealizovala příkaz žalobkyně k otevření
dokumentárních akreditivů), neposkytla jí tak nezbytnou součinnost a znemožnila
jí splatit úvěr, k jehož zajištění zástavní právo k pohledávce ze smlouvy o
termínovaném vkladu sloužilo. Žalobkyně se tak nemohla dostat do prodlení se
splácením úvěru a uplatnění zástavního práva k pohledávce ze smlouvy o
termínovaném vkladu nemělo oporu ve smlouvě ani v zákoně. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny. Podle ustanovení § 152 odst. 2 o. s. ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé
projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout
nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu. Soud rozhoduje tzv. mezitímním rozsudkem o základu věci, jímž se rozumí
posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku s výjimkou
okolností, které se týkají jen výše nároku.
Tento postup je účelný zejména ve
složitějších sporech, kde je z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení
praktické vyřešit nejprve, zda je vůbec dán základ nároku, a až teprve na tomto
základě (pravomocné rozhodnutí o opodstatněnosti základu nároku či jeho části)
se pak zabývá mnohdy složitou otázkou určení jeho výše. Ačkoli to zákon
výslovně nestanoví, lze mezitímní rozsudek vydat pouze tehdy, shledal-li soud
aspoň částečnou důvodnost nároku (jen tehdy je rozhodnutí pouze o základu, aniž
by soud zatím musel zkoumat jeho výši, praktické a hospodárné); naproti tomu
tam, kde základ nároku opodstatněn není, je třeba vydat konečné rozhodnutí a
žalobu zamítnout, neboť výrok, že základ nároku není dán, nemůže splnit účel
sledovaný úpravou mezitímního rozsudku. To platí i na případy odvolacího
přezkumu mezitímního rozsudku soudu prvního stupně. Jinými slovy, dospěl-li
odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že nárok žalobkyně na
náhradu škody není dán, a neshledal-li důvody pro zrušení (vyhovujícího)
mezitímního rozsudku soudu prvního stupně, měl tento rozsudek změnit tak, že se
žaloba zamítá. Vydal-li i za této situace mezitímní rozsudek, není již z tohoto
důvodu jeho rozhodnutí věcně správné. K tomu srov. např. rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. března 1995, sp. zn. 11 Co 502/1994,
uveřejněný pod číslem 44/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 25 Cdo
1905/2005, uveřejněného pod číslem 8/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2004, sp. zn. 25 Cdo 2212/2002). K právnímu posouzení věci. Podle ustanovení § 682 obch. zák. smlouvou o otevření akreditivu se zavazuje
banka příkazci, že na základě jeho žádosti poskytne určité osobě (oprávněnému)
na účet příkazce určité plnění, jestliže oprávněný splní do určité doby
stanovené podmínky, a příkazce se zavazuje zaplatit bance úplatu (odstavec 1). Smlouva vyžaduje písemnou formu (odstavec 2). Podle ustanovení § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového
vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže,
že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že tzv. rámcová
smlouva nezakládá závazkový vztah, pohledávky a závazky smluvních stran z ní
tudíž nevznikají. Význam rámcové smlouvy spočívá v tom, že strany tam, kde
předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví jejím prostřednictvím
základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační)
smlouvy na jejím základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné realizační
smlouvě ujednáno jinak. Rámcová smlouva tak nemá jiný význam (jinou funkci),
než že stanoví smluvní podmínky následně uzavíraných konkrétních, realizačních
smluv, tj. v tom či onom rozsahu předurčuje jejich obsah.
Při vzniku realizační
smlouvy uzavřené na základě rámcové smlouvy se tedy v rozsahu, v němž strany
nesjednaly v realizační smlouvě jinak, stávají pravidla (smluvní podmínky)
sjednaná v rámcové smlouvě součástí obsahu realizační smlouvy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 32 Cdo
3488/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2013, pod
číslem 79, jakož i další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmiňovaná v jeho důvodech). Jakkoli se od výše uvedených závěrů Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani v
projednávané věci, nelze přehlédnout, že předmětem řízení je (mimo jiné)
požadavek na náhradu škody (ušlého zisku), odůvodněný právě tvrzením žalobkyně,
podle něhož žalovaná (její právní předchůdkyně) v rozporu s rámcovou smlouvou,
která předpokládala otevírání importních akreditivů do výše 7,400.000,- Kč,
nevyhověla příkazům žalobkyně k otevření těchto akreditivů. Pro posouzení
otázky, zda žalovaná (její právní předchůdkyně) povinnost plynoucí z rámcové
smlouvy vskutku porušila, je tak podstatné, zda jí vznikla podle rámcové
smlouvy povinnost uzavřít dílčí smlouvy k otevření toho kterého akreditivu (a
na jejich základě následně otevřít akreditivy). V situaci, kdy se odvolací soud touto otázkou nezabýval (úsudek, podle něhož na
základě rámcové smlouvy povinnost otevřít jednotlivé akreditivy nevznikla, na
danou otázku odpověď nedává) a pouze s odkazem na faktické „neuzavření“ dílčích
smluv dovodil, že žalovaná (její právní předchůdkyně) povinnost k otevření
akreditivu neporušila, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i
nesprávné.
Výše uvedený závěr pak má zásadní vliv i na řešení otázky přípustnosti a
důvodnosti dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé ohledně zaplacení částky 600.000,- Kč s příslušenstvím.
Právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru je totiž založeno na
argumentaci, podle níž žalovaná (její právní předchůdkyně) „svoji povinnost“
neporušila a nemohla se tak dostat do prodlení, které by mělo za následek
(ne)možnost uplatnění zástavního práva ve vztahu k pohledávce ze smlouvy o
termínovaném vkladu. Jelikož takové právní posouzení věci Nejvyšší soud shledal
(viz výše) nesprávným, je dovolání žalobkyně i v této části (jde-li o výklad
ustanovení § 373 obch. zák.) přípustné [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] i
důvodné.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s.
ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu