29 Cdo 4514/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
navrhovatele Města Bystřice nad Pernštejnem, se sídlem v Bystřici nad
Pernštejnem, Příční 405, PSČ 593 01, identifikační číslo osoby 00294136,
zastoupeného Mgr. Ing. Jakubem Šnajderem, advokátem, se sídlem v Brně,
Ptašinského 307/4, PSČ 602 00, za účasti 1) E.ON Česká republika, s. r. o., se
sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, PSČ 370 49,
identifikační číslo osoby 25733591, zastoupené Mgr. Davidem Vosolem MBA,
advokátem, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Ovocný trh 8, PSČ 110 00, 2)
E.ON Distribuce, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera
2151/6, PSČ 370 49, identifikační číslo osoby 28085400, a 3) E.ON Energie, a.
s., se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, PSČ 370 49,
identifikační číslo osoby 26078201, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem,
se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Ovocný trh 8, PSČ 110 00, o přezkoumání
výměnného poměru akcií a určení výše doplatků, vedené u Krajského soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 891/2006, o dovolání navrhovatele proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2009, č. j. 14 Cmo
251/2008-294, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2009, č. j. 14 Cmo
251/2008-294, se v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 31. ledna 2008, č. j. 13 Cm 891/2006-232, ve výroku
ve věci samé a změněn ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
navrhovatelem a společnostmi E.ON Distribuce, a. s. a E.ON Energie, a. s., a
dále ve výrocích o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi
navrhovatelem a společnostmi E.ON Distribuce, a. s. a E.ON Energie, a. s.,
zrušuje.
II. Dále se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 31. ledna 2008, č. j. 13 Cm 891/2006-232, v části výroku I.
ve věci samé, jíž byl zamítnut návrh vůči společnostem E.ON Distribuce, a. s. a
E.ON Energie, a. s., a dále ve výrocích III. a IV., jimiž bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi navrhovatelem a společnostmi E.ON
Distribuce, a. s. a E.ON Energie, a. s., a věc se v tomto rozsahu vrací zpět
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 31. ledna 2008, č. j. 13
Cm 891/2006-232 zamítl návrh na přezkoumání výměnného poměru akcií podle
ustanovení § 220k zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen
„obch. zák.“), ve znění účinném do 30. června 2008, rozdělované společnosti
Jihomoravská energetika, a. s. za akcie nástupnických společností E.ON Česká
republika, a. s. (nyní E.ON Česká republika, s. r. o.), E.ON Energie, a. s. a
E.ON Distribuce, a. s., stanoveného ve smlouvě o rozdělení společnosti
Jihomoravská energetika, a. s., stanovení přiměřeného výměnného podílu akcií a
uložení všem nástupnickým společnostem společně a nerozdílně zaplatit
navrhovateli ke každé jedné kmenové, listinné akcii společnosti E.ON Česká
republika, a. s. ve formě na majitele o jmenovité hodnotě každé jedné akcie
10,- Kč, dorovnání v penězích.
Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele rozsudkem ze dne 26. května 2009,
č. j. 14 Cmo 251/2008-294, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.
ve věci samé o zamítnutí návrhu vůči společnostem E. ON Energie, a. s. a E.ON
Distribuce, a. s., změnil jej ve výrocích III. a IV. o náhradě nákladů řízení
ve vztahu mezi navrhovatelem a společnostmi E. ON Distribuce, a. s. a E. ON
Energie, a. s. a ve zbývajícím rozsahu (tj. v části výroku I. ve věci samé o
zamítnutí návrhu vůči společnosti E. ON Česká republika, s. r. o. a ve II. výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi navrhovatelem a společností E. ON Česká republika, s. r. o.) jej zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení ve vztahu mezi navrhovatelem a společnostmi E.ON Distribuce, a. s. a
E.ON Energie, a. s. Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
1) Společnost Jihomoravská energetika, a. s. se sídlem v Brně, Lidická 1873/36,
PSČ 659 44, identifikační číslo osoby 49970194, zanikla ke dni 17. srpna 2005
rozdělením, přičemž její obchodní jmění (dále též jen „jmění“) přešlo na tři
nástupnické společnosti - E.ON Česká republika, a. s., E.ON Energie, a. s. a
E.ON Distribuce, a. s. 2) Podle článku 8.1 smlouvy o rozdělení převzala společnost E.ON Česká
republika, a. s. závazek vyměnit akcie menšinových akcionářů společnosti
Jihomoravská energetika, a. s. za akcie na majitele společnosti E.ON Česká
republika, a. s. a každému akcionáři zaplatit doplatek ve výši 25,90 Kč za
každou vyměněnou akcii. 3) Navrhovatel se stal vlastníkem 823.140 kusů akcií společnosti E.ON Česká
republika, a. s. (číslo 83546719 až 84369858)
4) Dne 21. října 2005 se konala valná hromada společnosti E.ON Česká republika,
a. s., která rozhodla podle ustanovení § 183i a násl. obch. zák. o přechodu
akcií všech ostatních akcionářů na většinového akcionáře E.ON Czech Holding
Verwaltungs-GmbH. 5) Vlastnické právo k 823.140 akciím společnosti E.ON Česká republika, a. s. číslo 83546719 až 84369858 přešlo na hlavního akcionáře, společnost E.ON Czech
Holding Verwaltungs-GmbH. 6) Společnost E.ON Česká republika, a. s. zanikla v důsledku fúze sloučením a
jejím právním nástupcem se stala společnost E.ON Česká republika, s. r. o., se
sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, PSČ 370 49,
identifikační číslo osoby 25733591. Na takto ustaveném základě odvolací soud – mimo jiné – posuzoval pasivní
legitimaci společností E.ON Energie, a. s. a E.ON Distribuce, a. s. v řízení o
přezkoumání výměnného poměru a o zaplacení doplatků a přitakal soudu prvního
stupně v závěru, podle kterého uvedeným dvěma společnostem pasivní legitimace
ve sporu nesvědčí. Převzala-li ve smlouvě o rozdělení závazek vyměnit všem ostatním akcionářům
akcie rozdělované společnosti za akcie na majitele vyplatit doplatek ve výši
25,90 Kč za každou vyměněnou akcii nástupnická společnost E.ON Česká republika,
a. s., pak musí návrh v projednávané věci směřovat toliko proti této
nástupnické společnosti. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na ustanovení § 220r odst. 3 obch. zák., jež připouští možnost, aby doplatek poskytla i třetí osoba, a uzavřel, že
není „žádný důvod k pochybnostem o tom, že jej může poskytnout i jen jedna z
nástupnických společností, jejíž akcie byly akcionářům vyměněny“.
Nelze uvažovat ani o ručení společností E.ON Energie, a. s. a E.ON Distribuce,
a. s., neboť „ručení podle ustanovení § 220u obch. zák. míří na vypořádání
akcionáře a nikoliv na vyplacení doplatku, a ručení podle ustanovení § 220x
obch. zák. míří na zajištění závazků třetích osob, které přešly v důsledku
rozdělení ze zaniklé společnosti na nástupnickou společnost“. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, jímž
byl zamítnut návrh v rozsahu, v němž směřoval proti společnostem E. ON Energie,
a. s. a E. ON Distribuce, a. s., potvrdil. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1. písm. c/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje
tak dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a
navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil. Zásadní právní význam napadeného rozsudku dovolatel přisuzuje řešení otázky
„pasivní legitimace nástupnických společností při rozdělení obchodní
společnosti formou rozdělení s nerovnoměrným výměnným poměrem, k žalobě na
dorovnání výměnného poměru a doplatek k výměnnému poměru podle ustanovení §
220k obch. zák.“. Podle dovolatele pasivní legitimace všech nástupnických společností vyplývá
přímo ze zákona a žádnou smlouvou se nelze tohoto závazku zbavit či jej přenést
pouze na některou z nich. Poukazuje na účel ustanovení § 220v odst. 2 a § 220k
obch. zák., v rozhodném znění, jímž je ochrana „širšího majetkového práva
akcionáře“ před dotčením hodnoty jeho majetku v důsledku přeměny společnosti a
uzavírá, že k povinnosti zaplatit doplatek na dorovnání výměnného poměru na
základě žaloby podle ustanovení 220k odst. 1 obch. zák. musí být povolány
všechny nástupnické společnosti. Nehledě k uvedenému dovolatel zdůrazňuje, že v projednávané věci článek 8 odst. 8.1 smlouvy o rozdělení žádné ujednání o právu na dorovnání neobsahuje; převod
závazku poskytnout dorovnání, jakkoliv by takový převod byl pro rozpor se
zákonem neplatným, z něj tudíž dovodit nelze. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a to k řešení otázky dovoláním otevřené. Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze
dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době
podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek
formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. povede k
věcnému přezkumu jím podaného dovolání. S ohledem na datum, kdy došlo k rozdělení společnosti Jihomoravská energetika,
a. s., je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný zejména výklad níže
citovaných ustanovení obchodního zákoníku ve znění účinném do 28. září 2005,
tj. naposledy ve znění zákona č. 377/2005 Sb. Podle ustanovení § 69c odst. 1 obch. zák. rozdělením rozdělovaná společnost
zaniká. Jejímu zániku předchází zrušení bez likvidace s tím, že její jmění
včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů přechází na nástupnické
společnosti a její společníci se stávají společníky nástupnických společností,
nestanoví-li zákon jinak. Podle ustanovení § 220r odst. 2 písm. c/ obch. zák.
projekt rozdělení musí
obsahovat výměnný poměr akcií zanikající společnosti za akcie nástupnické
společnosti s uvedením jejich podoby, druhu, formy, převoditelnosti a jmenovité
hodnoty, včetně podrobných pravidel postupu a stanovení lhůt k jejich výměně,
nebo výši vkladu do základního kapitálu nástupnické osoby u každého společníka
a výši obchodního podílu každého společníka na nástupnické společnosti, je-li
nástupnickou společností společnost s ručením omezeným (dále jen "výměnný
poměr"), a výši případného doplatku na dorovnání s pravidly pro jeho výplatu. Podle ustanovení § 220r odst. 3 obch. zák. ustanovení § 220a odst. 5 se použije
přiměřeně s tím, že výměnný poměr akcií může být stanoven buď stejně pro
všechny akcionáře ve všech nástupnických společnostech podle jejich podílu
účasti na základním kapitálu zanikající společnosti (rovnoměrný výměnný poměr)
nebo může být stanoven v různých nástupnických společnostech různě
(nerovnoměrný výměnný poměr). Doplatek nesmí překročit 10 % jmenovitých hodnot
akcií, jež mají být vyměněny za akcie zanikající společnosti, popřípadě výše
vkladů do základního kapitálu nástupnických společností. Doplatek může
poskytnout i třetí osoba; v takovém případě se omezení plynoucí z ustanovení §
220a odst. 5 poslední věty nepoužije. Ustanovení § 220m odst. 2 až 5 se použije
obdobně. Podle ustanovení § 220v odst. 2 obch. zák. akcionář, který nesouhlasil s výší
doplatků, se může domáhat, aby soud stanovil doplatek ve vyšší částce. Ustanovení § 220k se použije přiměřeně. Podle ustanovení § 220k odst. 1 věty první obch. zák. není-li výměnný poměr
akcií spolu s případnými doplatky uvedený ve smlouvě o fúzi přiměřený, má každý
z akcionářů zúčastněné společnosti vůči nástupnické společnosti právo na
dorovnání v penězích (dále jen "právo na dorovnání"). Z ustanovení § 220r odst. 3 obch. zák. plyne, že v případě rozdělení akciové
společnosti musí být, stejně jako v případě fúze, výměnný poměr akcií vhodný a
odůvodněný; nelze-li při stanovení výměnného poměru akcií z vážných důvodů
vyměnit akcie tak, aby nedošlo k poškození akcionářů některé ze zúčastněných
společností, přizná se těmto akcionářům doplatek na dorovnání. Nesouhlasí-li některý z akcionářů s výší doplatků, má právo domáhat se, aby
soud stanovil doplatek ve vyšší částce, a to za přiměřené aplikace ustanovení §
220k obch. zák. Ustanovení § 220k odst. 1 obch. zák. přitom zakládá právo akcionáře na
dorovnání vůči nástupnické společnosti, přičemž v případě rozdělení společnosti
jsou nástupnickými společnostmi všechny společnosti, na něž přešlo obchodní
jmění rozdělované společnosti (§ 69c odst. 1 obch. zák.). Z přiměřeného užití ustanovení § 220k obch. zák. pro stanovení doplatku ve
vyšší částce podle ustanovení § 220v odst. 2 obch. zák. tudíž plyne, že právo
na stanovení doplatku ve vyšší částce (než byla určena projektem rozdělení)
může akcionář uplatnit nejen vůči té nástupnické společnosti, jež byla (dle
projektu rozdělení) povinna vyplatit v projektu stanovenou výši doplatku, ale
vůči všem nástupnickým společnostem, na něž přešlo jmění zanikající
(rozdělované) společnosti.
Tento závěr, plynoucí z gramatického a systematického výkladu shora citovaných
ustanovení, je v souladu i s jejich účelem, jímž je – mimo jiné – i ochrana
menšinových akcionářů před negativními dopady rozdělení na jejich majetkové
poměry. Hodnota akcií nástupnických společností (popř. některé z nich), jež akcionář
výměnou získává, musí zásadně odpovídat hodnotě jeho akcií zanikající
(rozdělované) společnosti (zpravidla v tom smyslu, že hodnota podílu akcionáře
na čistém obchodním majetku zanikající /rozdělované/ společnosti musí odpovídat
hodnotě podílu téhož akcionáře na čistém obchodním majetku nástupnických
společností). Není-li tomu tak, musí být akcionáři poskytnut takový doplatek na
dorovnání, aby součet doplatku a hodnoty získaných akcií nástupnických
společností (nástupnické společnosti) odpovídal zásadně hodnotě akcionářem
vlastněných akcií zanikající (rozdělované) společnosti. Ustanovení § 220v odst. 2 obch. zák. ve spojení s přiměřeným užitím § 220k
obch. zák. dává akcionáři právo na přezkoumání výše doplatku, resp. jeho
přiměřenosti z hledisek výše uvedených, a současně zakládá povinnost
nástupnických společností – je-li výše doplatku stanovená v projektu rozdělení
nepřiměřená – zaplatit akcionáři rozdíl mezi zaplacenou výší doplatku a výší
přiměřenou (stanovenou soudem). Jakkoliv musí z projektu rozdělení plynout, která (případně které) z
nástupnických společností bude (budou) vyplácet případné doplatky (§ 220r odst. 2 písm. c/ obch. zák.), a jakkoliv může doplatek poskytnout i třetí osoba (§
220r odst. 3 věta třetí obch. zák.), nelze z těchto skutečností dovozovat (jak
činí odvolací soud), že v případě nepřiměřenosti doplatku a vzniku práva na
zaplacení doplatku ve vyšší částce odpovídá tomuto právu akcionáře povinnost
pouze některé z nástupnických společností. Takový výklad by totiž byl v rozporu
nejen se zněním citovaných ustanovení, ale taktéž s jejich účelem; jestliže by
ta nástupnická společnost, jež měla dle projektu zaplatit doplatek, neměla
dostatek prostředků na zaplacení doplatku ve vyšší částce stanovené soudem,
došlo by v důsledku rozdělení k negativnímu zásahu do majetkových poměrů
(obvykle menšinových) akcionářů. Má-li pak doplatek vyplácet třetí osoba (§
220r odst. 3 věta třetí obch. zák.), nelze dovozovat, že by se akcionáři práva
na stanovení doplatku ve vyšší částce museli domáhat vůči této třetí osobě a
nikoliv vůči nástupnickým společnostem; naopak, povinnost zaplatit akcionářům
rozdíl mezi vyplaceným doplatkem a doplatkem ve vyšší (soudem stanovené) částce
svědčí i v tomto případě (všem) nástupnickým společnostem. Jelikož řešení právní otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu v napadené
části spočívá, není správné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
v rozsahu uvedeném ve výroku zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají
i na rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i jej a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst.
3 věta druhá o. s. ř.). V dalším řízení soudy nepřehlédnou, že řízení o přezkoumání výměnného poměru a
o zaplacení doplatku ve vyšší částce podle ustanovení § 220v odst. 2 a § 220k
obch. zák. je řízením ve smyslu ustanovení § 200e a § 9 odst. 3 písm. g/ o. s. ř., v němž soud rozhoduje usnesením (§ 200e odst. 4 o. s. ř.). Z tohoto důvodu
i Nejvyšší soud rozhodl usnesením. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009), se podává z bodu 12., části
první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.