29 Cdo 453/2021-621
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce
Global Financial Restructuring Czech, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze
1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27 18 24 52,
zastoupeného Mgr. Petrem Maierem, advokátem, se sídlem v Praze, Karlovo náměstí
288/17, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) P. P., narozenému XY, bytem XY, a 2)
České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, PSČ 128 00, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, o
zaplacení částky 527.554.953,108 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 19/2013, o dovolání žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2020, č. j. 68 Co 304/2020-587, takto:
Dovolání se zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 24. července 2020, č. j. 19 C
19/2013-560, zamítl návrh žalobce (Global Financial Restructuring Czech, s. r.
o. v likvidaci), aby „bylo v řízení ohledně části jeho předmětu“ (o zaplacení
částky 75.000.000,- Kč s příslušenstvím, sestávající z částky 15.000.000,- Kč s
příslušenstvím uplatněné vůči žalovaným společně a nerozdílně a částky
65.000.000,- Kč s příslušenstvím uplatněné vůči druhému žalovanému) pokračováno
na straně žalobce se společností Praeteritum s. r. o., identifikační číslo
osoby 08 13 17 91 (dále jen „společnost P“) jako jejím procesním nástupcem.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce a společnosti P usnesením ze dne 23.
října 2020, č. j. 68 Co 304/2020-587, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 2, § 90 a § 107a zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.), jakož i ze závěrů
formulovaných Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo
3013/2010, uveřejněném pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 46/2012“), a Ústavním soudem v nálezu ze dne 9. února
2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, a odkazuje na obsah spisu a dosavadní průběh
řízení – přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož jsou v poměrech dané
věci splněny předpoklady pro zamítnutí návrhu žalobce podle ustanovení § 107a
o. s. ř., když jeho cílem je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se
možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči (případně) neúspěšnému
žalobci nedobytnou.
Přitom se ztotožnil s důvody, na nichž založil své právní posouzení věci soud
prvního stupně [srov. a) okolnosti týkající se předchozího postoupení
pohledávky na společnost Red Cape Limited (dále jen „společnost R“), ve spojení
s usnesením Nejvyššího soudu (vydaným v této věci) ze dne 31. října 2018, sp.
zn. 29 Cdo 5689/2016 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 92/2019 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 92/2019“), včetně výzvy
adresované společnosti R ke složení jistoty na náklady řízení ve výši
5.000.000,- Kč a následného zpětvzetí návrhu podle § 107a o. s. ř. pro
odstoupení společnosti R od postupní smlouvy, b) skutečnost, že společnost P
vznikla 30. dubna 2019 (jako jedna z mnoha tzv. „ready-made společností“) a do
doby postoupení části pohledávky (12. listopadu 2019) nevyvíjela žádnou
činnost, c) vztahy mezi jednatelkou společnosti P, jediným společníkem této
společnosti a M. Ž., který žalobce zastupuje v konkursním řízení úpadce Vít
Potraviny a. s., vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 K 79/98 (tj.
v řízení, v němž by žalobce podle svých tvrzení, nebýt „protiprávního“ jednání
žalovaných, obdržel částku 527.554.953,108 Kč), jakož i dalšími subjekty
specifikovanými v důvodech rozhodnutí soudu prvního stupně, d) výše úplaty za
postoupení části pohledávky (100.000,- Kč) a majetkové poměry společnosti P
(zůstatek na účtu k 22. červnu 2020 ve výši 533.505,- Kč, tj. ve výši
nepřiměřené původní jistotě vyžadované po společnosti R s přihlédnutím k
předmětu řízení a výši předpokládaných nákladů řízení žalovaných].
K tomu odvolací soud doplnil, že majetková situace žalobce není při rozhodování
podle ustanovení § 107a o. s. ř. právně významná, když účastenství žalobce ve
sporu bylo procesně založeno okamžikem podání žaloby.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení následujících otázek procesního
práva:
1) Lze návrh žalobce podle ustanovení § 107a o. s. ř. považovat
vzhledem ke všem v řízení známým okolnostem „za výjimečný případ zakládající
důvod k jeho zamítnutí“ (byť jinak došlo ke splnění formálních předpokladů pro
jeho vyhovění)? 2) Může být rozhodnutím o vstupu postupníka do řízení podle ustanovení
§ 107a o. s. ř. (ve vztahu k části uplatněného nároku) nepříznivým způsobem
ovlivněna procesní pozice žalovaných, když majetková situace postupníka je
objektivně lepší než majetková situace žalobce? Podle názoru dovolatele odvolací soud vyřešil první z těchto právních
otázek v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu označenou v důvodech dovolání,
a druhá právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem zodpovězena. Dovolatel akcentuje, že soudy nižších stupňů nezohlednily jeho
argumentaci ohledně motivu postoupení části pohledávky (jako snahy o zpeněžení
aktiv žalobce v souvislosti s procesem jeho likvidace) a ohledně nedostatku
finančních a personálních zdrojů pro vedení soudního řízení, včetně výše úplaty
spojené s postoupením části pohledávky, jež odpovídá její bonitě. Současně
poukazuje na skutečnost, že postoupena byla jen část žalobou uplatněné
pohledávky (75.000.000,- Kč s příslušenstvím), jakož i na možnou výši nákladů
řízení na straně žalovaných, kdy druhý žalovaný není zastoupen advokátem a
„možná náhrada nákladů řízení i při kalkulaci s dvojinstančním řízením“ (včetně
soudního poplatku) může u prvního žalovaného dosáhnout cca 1.000.000,- Kč. Konečně snáší výhrady ohledně (ne)významnosti svých majetkových poměrů a
připomíná, že v poměrech dané věci je jeho stávající majetková situace horší
než majetková situace společnosti P, pročež v důsledku procesního nástupnictví
nemohlo dojít ke zhoršení „procesní pozice“ žalovaných. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil
a rozhodl o vstupu společnosti P do řízení na straně žalobce v rozsahu označené
části předmětu řízení. První žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a poukazuje na
okolnost, že samotný žalobce v podání ze dne 7. srpna 2020 (mimo jiné) uvedl,
že dne 31. srpna 2016 postoupil pohledávku svému jedinému společníku (POPELANTE
DEVELOPENT LIMITED, se sídlem na Kypru – dále jen „společnost PD“), kterážto
skutečnost zpochybňuje možnost postoupení pohledávky, jež je předmětem tohoto
řízení. Žalobce v replice k vyjádření prvního žalovaného upozorňuje, že nesprávně
směšuje existenci dvou pohledávek, a to pohledávky uplatněné v tomto řízení (z
titulu náhrady škody) a pohledávky, kterou žalobce přihlásil do konkursního
řízení společnosti Vít potraviny, a. s. (z titulu smluv o úvěru). Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř, a to k řešení
právních otázek dovolatelem otevřených, týkajících se výkladu ustanovení § 2 a
§ 107a o. s. ř, dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v daných skutkových
poměrech beze zbytku nezodpovězených.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a
rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla
splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem
chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno. Podle ustanovení § 90 o. s. ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Podle ustanovení § 107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení
nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod
práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než
soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě
ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde,
vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech
uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se
prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1,
a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas
žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní
účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení §
107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3). Nejvyšší soud již v důvodech R 46/2012 formuloval a odůvodnil závěr, podle
něhož nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k
zamítnutí žalobcova návrhu dle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených
předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím
ustanovení § 2 o. s. ř. Takový postup by byl namístě např. tehdy, bylo-li by
možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání
rozhodnutí dle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby
se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci
nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v
budoucnu stane nedobytnou, však k takovému kroku nepostačuje (srov. též důvody
R 92/2019). Obdobný závěr přijal (mimo jiné s odkazem na R 46/2012) Ústavní soud, jenž v
nálezu sp. zn. III. ÚS 468/11 zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k
rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. formalisticky, ale
musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní
úpravy zejména s ohledem na § 2 o. s. ř. (zda pohledávka nebyla účelově
postoupena s úmyslem zneužít procesní úpravu). Výše popsaný postup soudu
odchylující se od běžného postupu výslovně zakotveného v § 107a odst. 2 o. s. ř. tak přichází v úvahu pouze v případech zcela zjevného zneužití institutu
procesního nástupnictví a jako výjimka z pravidla musí být uplatňován
restriktivně. Aby mohl takto postupovat, musí soud rozhodující o procesním
nástupnictví návrh na vydání rozhodnutí dle § 107a o. s. ř.
bez rozumných
pochybností považovat za prostředek ke zneužití procesní úpravy. V poměrech projednávané věci nemá ani Nejvyšší soud (s ohledem na dosavadní
průběh řízení a skutkové okolnosti popsané soudy nižších stupňů) žádné
pochybnosti o tom, že návrh žalobce podle § 107a o. s. ř. představuje zcela
zjevné zneužití procesní úpravy za účelem zbavení se (případné) povinnosti z
titulu náhrady nákladů řízení. Současně Nejvyšší soud vyhodnotil jako nedůvodnou argumentaci
dovolatele týkající se právního významu jeho majetkových poměrů (respektive
srovnání jeho majetkových poměrů s majetkovými poměry společnosti P). Jak správně zdůraznil odvolací soud, dovolatel je jako žalobce
účastníkem řízení od jeho zahájení; tuto skutečnost nemohli žalovaní (z povahy
věci) nijak ovlivnit, přičemž účastenství žalobce v řízení nebylo závislé ani
na jeho majetkových poměrech. Oproti tomu v řízení „zjištěné“ poměry
společnosti P (jako jedné z mnoha tzv. „ready-made společností“), která byla
zapsána do obchodního rejstříku dne 30. dubna 2019, do okamžiku nabytí části
pohledávky (12. listopadu 2019) nevyvíjela žádnou činnost, a jejímž jediným
majetkem byla pohledávka z titulu „zůstatku na účtu“, ve spojení se soudy
nižších stupňů popsanými personálními vazbami, vskutku vyvolávaly vážnou
(odůvodněnou) obavu ohledně schopnosti společnosti P uhradit žalovaným
(případnou) pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení. Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že majetkové poměry
zjevně žalobci umožňovaly zaplatit soudní poplatek z žaloby ve výši 750.000,-
Kč. V této souvislosti shledává nepřípadným rovněž jeho tvrzení založené na
probíhající likvidaci (jejímž účelem je vypořádat majetek zrušené právnické
osoby, vyrovnat dluhy věřitelům a naložit s čistým majetkovým zůstatkem, jenž
vyplyne z likvidace, podle zákona – viz § 187 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku), a to i s ohledem na způsob sjednání výše úplaty za
postoupení pohledávky (sestávající mimo jiné z 50 % z případného plnění
žalovaných na pohledávku v řízení uplatněnou), který zjevně nepředpokládá
ukončení likvidace před pravomocným rozhodnutím projednávané věci. Potud nelze
přehlédnout ani další okolnost (plynoucí z obsahu spisu), totiž že žalobce
postoupil pohledávky přihlášené do konkursního řízení vedeného na majetek
úpadce Vít Potraviny a. s. (tj. pohledávky, jejichž neuspokojením v konkursním
řízení měla žalobci vzniknout škoda uplatněná v tomto řízení) společnosti PD. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, Nejvyšší soud (při
absenci vad řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti) dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov.
závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo
970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu