U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci
navrhovatelů a) Ing. Davida Papouška, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě,
Na Hradbách 2/120, PSČ 702 00, jako insolvenčního správce dlužníka J. V.,
zastoupeného JUDr. Petrem Langerem, Ph. D., LL. M., advokátem, se sídlem v
Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská tř. 1331/31, PSČ 702 00, a b) M. V.,
zastoupené Mgr. Marianem Babicem, advokátem, se sídlem v Opavě, Růžová 256/14,
PSČ 746 01, za účasti 1) A. N., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem,
se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Českobratrská 1403/2, PSČ 702 00, a 2)
ORLOVANU, bytového družstva, se sídlem v Orlové – Lutyni, Energetiků 640, PSČ
735 14, identifikační číslo osoby 26847850, o určení členství v družstvu,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 37/2012, o dovolání A. N.
proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. února 2014, č. j. 8 Cmo
412/2013-210, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 11. února 2014, č. j. 8 Cmo
412/2013-208, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. A. N. je povinen zaplatit navrhovatelce b) na náhradu nákladů
dovolacího řízení 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k
rukám jejího zástupce.
III. Ve vztahu mezi zbývajícími účastníky nemá žádný z nich právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. května 2013, č. j. 24 Cm
37/2012-157, ve znění usnesení ze dne 13. srpna 2013, č. j. 24 Cm 37/2012-176,
určil, že J. V. a navrhovatelka b) jsou členy ORLOVANU, bytového družstva (dále
jen „družstvo“), s právem na uzavření nájemní smlouvy k bytu ve výroku blíže
specifikovanému (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.). V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání A. N. potvrdil
usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý a třetí výrok). A. N. podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a
odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Dle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel označil rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, vymezil rozsah, v
němž je napadá, popsal důvody dovolání a formuloval dovolací návrh, k
předpokladům přípustnosti dovolání však uvedl toliko následující: „…napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu…“ a dále „…se soud odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, tj. povinnosti soudu před vydáním rozhodnutí řádně zjistit skutkový stav
věci včetně posouzení věrohodnosti vypovídajících osob, kdy soud se s
věrohodností vypovídajících osob nevypořádal. Tato povinnost plyne z obecné
rozhodovací praxe, jakož i z občanského soudního řádu, kdy je nutno zjistit
skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, v daném případě se tak
nestalo.“
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), byl
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje
pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části. Srov. k tomu např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne
29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu ze
dne 21. ledna 2014, sp.
zn. I. ÚS 3524/2013 (jímž odmítl ústavní stížnost proti
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu
ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, či usnesení Ústavního soudu ze
dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 (jež jsou veřejnosti dostupná na
webových stránkách Ústavního soudu). Argument, podle kterého se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve
smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní
otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se odvolací
soud při jejím řešení odchýlil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 4/2014“). Takový údaj se z dovolání (posuzovaného podle obsahu) nepodává. Vytýká-li
dovolatel odvolacímu soudu nedostatečné zjištění skutkového stavu a neposouzení
věrohodnosti vypovídajících osob, neformuluje prostřednictvím těchto námitek –
oproti svému mínění – žádnou právní otázku a nevymezuje tak přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.; zpochybňuje toliko odvolacím soudem zjištěný
skutkový stav a hodnocení důkazů. Nejvyšší soud přitom již v R 4/2014 uzavřel,
že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu,
než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení
důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout
žádným dovolacím důvodem. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání tak dovolatel
v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v
projednávané věci nedostál.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 18. prosince 2014
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu