29 Cdo 4563/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní
věci navrhovatele S. P., M.B.A., Ph.D., zastoupeného JUDr. F. V., advokátem, za
účasti společnosti E., s. r. o., o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady
a o přiměřené zadostiučinění, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 13 Cm 619/2006, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 25. dubna 2008, č. j. 7 Cmo 406/2007-80, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2008, č. j. 7 Cmo
406/2007-80, se v měnícím výroku ve věci samé, jímž byl zamítnut návrh na
vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti E., s. r. o., kterým
byla postupem podle článku VII 3.5. společenské smlouvy společnosti E., s. r.
o. v platném znění schválena řediteli společnosti Ing. F.H. odměna ve výši
40.000,- Kč měsíčně po dobu výkonu funkce ředitele, a v závislém výroku o
nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
II. Ve zbytku se dovolání odmítá.
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků
změnil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne ze dne 19. února
2007, č. j. 13 Cm 619/2006-42, ve výroku I. tak, že „žaloba, jíž se navrhovatel
domáhá vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti E., s. r.
o.“ (dále též jen „společnost“), „kterým byla postupem podle článku VII 3.5.
společenské smlouvy společnosti v platném znění schválena řediteli společnosti
Ing. F. H. odměna ve výši 40.000,-Kč měsíčně po dobu funkce ředitele, se
zamítá“, ve výroku II., jímž soud prvního stupně zamítl „žalobu“ o zaplacení
částky 1,000.000,- Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění, je potvrdil a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se „neztotožnil“ s názorem soudu prvního stupně, podle kterého
stanoví-li společenská smlouva, že při rozhodování o odměně ředitele
společnosti postupuje valná hromada podle podmínek upravených ve stanovách
společnosti, absence stanov společnosti „nemůže vyvolat ten důsledek, že by
společníci mohli stanovit odměnu řediteli bez pravidel stanovených ve
stanovách“ (soud prvního stupně shledal rozhodnutí valné hromady, konané dne 6.
března 2006, o odměně ředitele bez existence stanov, popřípadě bez předchozí
úpravy společenské smlouvy, rozporným s článkem VII, bodu 3.5. společenské
smlouvy a tudíž neplatným).
Cituje článek VII, bod 3.5 společenské smlouvy o založení společnosti, odvolací
soud zdůraznil, že ze společenské smlouvy neplyne, že by rozhodnutí valné
hromady o výši odměny ředitele bylo podmíněno splněním podmínek uvedených ve
stanovách, respektive, že by valná hromada mohla o výši odměny ředitele
rozhodnout jen za splnění podmínek pro stanovení výše odměny uvedených ve
stanovách společnosti. Společenská smlouva pouze stanoví, že „podrobnosti o
poskytování odměny upraví stanovy“, nikoli, že stanovy měly upravovat podmínky
pro poskytování odměny řediteli, respektive za jakých podmínek a v jaké výši by
valná hromada mohla odměnu přiznat.
Řediteli, který je výkonným orgánem společnosti - pokračoval odvolací soud -
náleží za jeho činnost odměna ve formě platu, neboť jde o činnost vykonávanou v
pracovním poměru (na rozdíl od odměny za výkon funkce jednatele). Činnost
ředitele můžebýt vykonávána jen v pracovním poměru. Ke vzniku pracovního poměru
ředitele v souladu s ustanovením společenské smlouvy a ustanoveními zákona č.
65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném v době jmenování (volby) ředitele
valnou hromadou (28. prosince 2005) došlo, neboť takový způsob vzniku
pracovního poměru zákoník práce upravoval v § 27, § 65 a § 68. O výši odměny za
výkon činnosti ředitele (tj. o výši jeho platu) je oprávněna dle společenské
smlouvy (věty první článku VII. bodu 3.5) rozhodnout valná hromada.
Tvrzení navrhovatele, že k vytvoření funkce ředitele došlo až v roce 2005, a to
pouze za účelem omezení odpovědnosti jednatele, nepovažoval odvolací soud za
opodstatněné. „K vytvoření ředitele“ nedošlo rozhodnutím valné hromady
společnosti v roce 2005, ale „ředitel jako jeden z orgánů společnosti byl
zakotven ve společenské smlouvě o založení společnosti již při jejím zakládání.
Jmenováním, resp. volbou konkrétní osoby valnou hromadou společnosti ředitelem
společnosti je tedy jen naplnění ustanovení společenské smlouvy“.
Neodůvodněným shledal odvolací soud rovněž názor navrhovatele, podle něhož
obsazením funkce ředitele dochází k omezení objektivní odpovědnosti jednatele
za škodu podle ust. § 135 odst. 2 a § 194 odst. 5 a 6 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť, i když má společnost
ředitele, nemá toto vliv na objektivní odpovědnost jednatele jako statutárního
orgánu za obchodní vedení společnosti, ani na jeho povinnosti a práva upravená
v ustanoveních § 133 až 136 obch. zák.
Závěru soudu prvního stupně, podle něhož právo na zadostiučinění je třeba
posuzovat ve vztahu k usnesení valné hromady, které bylo napadeno, a podmínky
pro jeho přiznání nelze vázat na širší období, případně na usnesení jiných
valných hromad, jakož i závěru, podle něhož rozhodnutí valné hromady o
stanovení odměny řediteli není takového charakteru, že by se mohlo dotknout
práv navrhovatele tak, že by to odůvodňovalo přiznání zadostiučinění, odvolací
soud naopak přitakal, dodávaje, že na rozdíl od soudu prvního stupně ani důvody
pro vyslovení neplatnosti napadeného usnesení valné hromady neshledal.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy
uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.
s. ř. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k novému projednání.
Dovolatel má za to, že „orgán ředitele“ byl společenskou smlouvou zřízen v
rozporu s obchodním zákoníkem. Je definován jako výkonný orgán společnosti na
stejné úrovni jako jednatel, ale s rozsáhlejšími pravomocemi. Má na starost
řízení běžného provozu společnosti, tj. většinu obchodního vedení společnosti,
je na jednateli nezávislý a ve společnosti tak působí jako osoba, která není v
řídící působnosti statutárního orgánu a která jedná zcela samostatně a
nezávisle. Z tohoto důvodu má za neplatné i jeho jmenování valnou hromadou.
Domnívá se, že ředitel vykonává svoji činnost bez právního důvodu, navíc
vykonává obchodní vedení společnosti, což mu obchodní zákoník výslovně zakazuje.
Dovolatel dále polemizuje s výkladem článku VII bodu 3.5 společenské smlouvy,
přijatým odvolacím soudem, maje za to, že napadené unesení valné hromady je s
tímto článkem v rozporu a tudíž neplatné.
Konečně namítá nesprávnost závěru soudu prvního stupně, který dovodil, že
způsobená újma byla malá a proto mu nepřiznal žádné zadostiučinění. Ne všechna
rozhodnutí valné hromady jsou stejně závažná. Pokud je společníkovi odepřeno
právo podílet se na rozhodnutí valné hromady, je třeba vážit, jak důležité toto
rozhodnutí bylo. Odvolací soud uzavřel, že k porušení práva nedošlo, a proto se
již nezabýval argumenty dovolatele.
Společnost ve svém vyjádření k dovolání namítá, že spor se týká pouze
odměňování ředitele, ne „platnosti orgánu ředitele“, jak uvádí dovolatel.
Zrušení napadeného usnesení valné hromady by vytvořilo ve společnosti obtížnou
situaci, neboť ředitel již svou funkci v dobré víře vykonává.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé není
přípustné.
Opírá-li dovolatel přípustnost dovolání i ve vztahu k potvrzujícímu výroku
napadeného usnesení ve věci samé o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.,
maje za to, že odvolací soud (jenž zamítl i jeho návrh na vyslovení neplatnosti
usnesení valné hromady) posoudil jeho nárok na přiměřené zadostiučinění v
penězích odlišně než soud prvního stupně, přehlíží, že odvolací soud výslovně
přitakal soudu prvního stupně v důvodech, pro něž soud prvního stupně přiměřené
zadostiučinění dovolateli nepřiznal. Nejde tudíž o usnesení, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. a/ o. s. ř., a dovolání proti této části výroku napadeného usnesení může
být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci
předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že
dovolací soud - jsa přitom vázán obsahem dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) -
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na
zásadní právní význam napadeného usnesení, k řešení nepředkládá. Přitom závěr
odvolacího soudu, podle něhož napadené usnesení valné hromady o stanovení
odměny řediteli není v poměrech projednávané věci takového charakteru, že by se
mohlo dotknout práv navrhovatele tak, že by to odůvodňovalo přiznání
zadostiučinění v penězích, Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným
právem (§ 131 odst. 4 obch. zák.).
Nejvyšší soud proto dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného usnesení
podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Jak plyne z článku VII, bodu 3 společenské smlouvy o založení společnosti E.,
s. r. o., je ředitel výkonným orgánem společnosti, do jehož působnosti náleží
řízení a zajišťování běžného provozu společnosti, zejména vedení obchodní
strategie, výkon práv a povinností zaměstnavatele, vedení předepsané evidence a
účetnictví, vedení seznamu společníků, zajišťování svolání valné hromady
společnosti a informování společníků na valné hromadě o zásadních záležitostech
společnosti.
Valná hromada společnosti mohla rozhodnout o schválení odměny osoby
vykonávající funkci „ředitele“ pouze tehdy, byl-li takový orgán platně
společenskou smlouvou zřízen. S výhradou společnosti, podle níž se spor v
projednávané věci netýká otázky „platnosti orgánu ředitele“, tak souhlasit
nelze.
Nejvyšší soud nezpochybňuje právo společníků - považují-li to za potřebné či
vhodné - zřídit společenskou smlouvou o založení společnosti s ručením omezeným
i orgán zákonem pro tuto formu obchodní společnosti neupravený. Avšak v takovém
případě musí společníci respektovat zákonná omezení plynoucí z právní úpravy
společnosti s ručením omezeným, zejména pak z ustanovení upravujících působnost
obligatorně zřizovaných orgánů. Nemohou tedy (ujednáním ve společenské smlouvě)
odejmout obligatorně zřizovanému orgánu (jednateli) část působnosti svěřené mu
zákonem a svěřit ji do působnosti zákonem nepředvídaného orgánu společnosti
zřizovaného společenskou smlouvou.
Činnosti svěřené v projednávané věci společenskou smlouvou do působnosti
ředitele se přitom s působností jednatele tak, jak ji vymezuje obchodní zákoník
zejména v ustanoveních § 128 odst. 1 a § 133 až § 135 obch. zák., překrývají.
Neposoudil-li odvolací soud ve světle výše uvedeného, zda orgán „ředitele“ byl
společenskou smlouvou o založení společnosti E., s. r. o. platně zřízen, je
jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné.
Nesprávnou shledal Nejvyšší soud i úvahu odvolacího soudu, podle níž měl Ing.
F. H. vykonávat činnost ředitele v pracovním poměru, když „ke vzniku pracovního
poměru ředitele v souladu s ustanovením společenské smlouvy a ustanoveními
zákoníku práce ve znění účinném v době jmenování (volby) ředitele valnou
hromadou (28. prosince 2005) došlo, neboť takový způsob vzniku pracovního
poměru zákoník práce upravoval v § 27, § 65 a § 68“.
Odvolací soud předně nevysvětlil, na základě jaké úvahy dospěl k závěru, že
výkon funkce orgánu společnosti zřízeného společenskou smlouvou měl být
prováděn v pracovním poměru. Současně si ani neujasnil, zda ke vzniku
pracovního poměru mělo dojít jmenováním či volbou, a proto ani nevyložil, na
základě jakého ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, mohl být
zaměstnanci společnosti s ručením omezeným založen pracovní poměr usnesením
valné hromady.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že zákoník práce v ustanovení § 27
odst. 5 výslovně stanovil, že jmenování a odvolání může provádět u
zaměstnavatele, který je právnickou osobou, výlučně statutární orgán (jímž ve
společnosti s ručením omezeným není valná hromada). Podle ustanovení § 27 odst.
3 zákoníku práce se pak volbou pracovní poměr zakládá v případech stanovených
zvláštními předpisy, popřípadě stanovami nebo usnesením příslušných orgánů
družstev nebo sdružení občanů podle zvláštního zákona.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé a v
závislém výroku o nákladech řízení podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. listopadu 2009
Doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu