29 Cdo 4573/2010
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Ing. J. K., CSc., zastoupeného Mgr. Janem Halamou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, PSČ 110 00, proti žalované V. H., zastoupené Mgr. Františkem Mészárosem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 2, PSČ 110 00, o uzavření kupní smlouvy a o určení neplatnosti nabídky na převod bytové jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 308/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2010, č. j. 20 Co 543/2008-258, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.160,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Rozsudkem ze dne 30. dubna 2008, č. j. 15 C 308/2005-166, zamítl Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu o nahrazení projevu vůle žalované přijmout návrh původní žalobkyně (M. K.) na uzavření kupní smlouvy o převodu bytové jednotky specifikované ve výroku (dále jen „bytová jednotka“), a to ve znění uvedeném ve výroku I., žalobu o určení neplatnosti nabídky na převod bytové jednotky (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). V záhlaví označeným rozsudkem změnil Městský soud v Praze k odvolání původní žalobkyně (M. K.) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se nahrazuje vůle žalované Věry Houskové přijmout návrh žalobce Ing. J. K. na uzavření kupní smlouvy o převodu bytové jednotky ve znění ve výroku uvedeném (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Žalovaná je vlastnicí bytové jednotky, původní žalobkyně (M. K.) byla její nájemkyní. 2) Původní žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 16. září 2004 smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy o převodu bytové jednotky a s ní spojeného spoluvlastnického podílu na společných částech budovy (dále též jen „smlouva o smlouvě budoucí“). 3) Podle článku IV. bod 1 smlouvy o smlouvě budoucí se smluvní strany „zavazují k podpisu kupní smlouvy do 60 dnů ode dne, kdy došlo k pravomocnému vkladu změny prohlášení vlastníků vedeného Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu pod č. j.
V-11744/2004-101; tuto skutečnost se zavazuje budoucí prodávající (žalovaná) oznámit neprodleně budoucí kupující (původní žalobkyni) společně s výzvou k uzavření kupní smlouvy“. Podle článku IV. bodu 3 smlouvy o smlouvě budoucí dojde-li „k zamítnutí návrhu na vklad změny prohlášení vlastníků uvedeného v odstavci 1 tohoto článku, smluvní strany se zavazují, že ve lhůtě uvedené v odstavci 1 tohoto článku uzavřou kupní smlouvu v souladu s prohlášením vlastníka ve znění před jeho změnou“. Smlouva o smlouvě budoucí obsahuje znění kupní smlouvy, kupní cena měla činit 1,500.000,- Kč. 4) Změna prohlášení vlastníka se měla týkat podílu na společných částech domu a pozemku, vážícího se k bytové jednotce, a to z podílu 1100/21294 na podíl ve výši 1100/19389.
Řízení o vkladu změny prohlášení vlastníků, vedené u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, bylo dne 11. listopadu 2004 zastaveno. 5) Žalovaná doručila původní žalobkyni nabídku na převod vlastnictví k bytové jednotce za kupní cenu ve výši 2,500.000,- Kč. Původní žalobkyně sdělila žalované, že trvá na uzavření smlouvy v souladu se smlouvou o smlouvě budoucí. 6) Původní žalobkyně v průběhu odvolacího řízení zemřela a jejím právním a procesním nástupcem se stal Ing. J. K., CSc. Na takto ustaveném základu odvolací soud uzavřel, že žalobci svědčí právo na nahrazení projevu vůle žalované podle ustanovení § 50a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Z článku IV. smlouvy o smlouvě budoucí totiž závěr, na němž založil své rozhodnutí soud prvního stupně a podle kterého žalovaná neměla jinou povinnost než učinit návrh na uzavření smlouvy, dovodit nelze.
Základem smluvního ujednání je synallagmatický závazek obou smluvních stran k uzavření kupní smlouvy ve stanovené lhůtě. Žalovaná se nadto zavázala, že budoucí kupující oznámí provedení vkladu změny prohlášení vlastníka spolu s výzvou k uzavření smlouvy, to však nic nemění na právu každé ze smluvních stran na uzavření sjednané kupní smlouvy ve stanovené lhůtě a tomu odpovídající soudně vynutitelné povinnosti druhé smluvní strany. Obsah kupní smlouvy je dán smlouvou o smlouvě budoucí a žádná ze stran se od něj nemohla odchýlit.
Skutečnost, že řízení o vkladu bylo zastaveno, je třeba posoudit jako obdobu zamítnutí návrhu na vklad změny prohlášení vlastníka ve smyslu článku IV. bodu 3 smlouvy o smlouvě budoucí. Bylo-li řízení o vkladu změny prohlášení vlastníka zastaveno dne 11. listopadu 2004, byla žalovaná povinna nabídnout bytovou jednotku ke koupi do 11. ledna 2005; porušila-li tuto povinnost, svědčí žalobci právo domáhat se uzavření kupní smlouvy v souladu s ustanovením § 50a odst. 2 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc tak dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka zdůrazňuje, že smlouva o smlouvě budoucí jí nezakládá jinou povinnost než učinit návrh druhé smluvní straně na uzavření kupní smlouvy, a to za podmínek ve smlouvě uvedených.
Ustanovení § 50a obč. zák. podle dovolatelky umožňuje, aby smlouva o smlouvě budoucí obsahovala odlišné závazky smluvních stran v tom směru, že se jedna ze smluvních stran (strana oprávněná) zavazuje předložit druhé straně (straně povinné) pouze návrh smlouvy a tato druhá strana se jej zavazuje ve stanovené lhůtě přijmout. Tak tomu je přitom i v projednávané věci. Závazek předložit návrh smlouvy je výlučným závazkem dovolatelky.
Dovolatelka dovozuje, odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný pod číslem 44/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 44/98“), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2008, sp. zn. 33 Odo 1121/2006, že jí nebylo možno uložit rozhodnutím soudu podle ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř., aby přijala návrh kupní smlouvy předložený druhou stranou (žalobcem), neboť takovou povinnost smlouvou o smlouvě budoucí nepřevzala.
Žalobce považuje dovolání za nedůvodné, dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí za nepřiléhavá a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné.
Podle ustanovení § 50a obč. zák. se účastníci mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech (odstavec první). Nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Právo na náhradu škody tím není dotčeno (odstavec druhý).
Dovolatelka namítá, že ze smlouvy o smlouvě budoucí jí nesvědčí povinnost přijmout návrh smlouvy žalobce, ale pouze povinnost tento návrh učinit. S ohledem na závěry formulované Nejvyšším soudem v R 44/98 pak má za to, že jí odvolací soud nemohl uložit povinnost uzavřít kupní smlouvu, tedy přijmout návrh předložený žalobcem.
V označeném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že podstata smlouvy o uzavření budoucí smlouvy spočívá v tom, že se její subjekty písemně zavazují, že do stanovené doby uzavřou určitou smlouvu; odmítá-li ji později jeden z nich uzavřít vůbec nebo za dohodnutých podmínek, může se druhý domáhat splnění jeho smluvního závazku žalobou podle ustanovení § 80 písm. b/ o. s. ř. Pravomocný rozsudek ukládající prohlášení vůle pak toto prohlášení vůle nahrazuje (§ 161 odst. 3 o. s. ř.) a mezi účastníky je uzavřena smlouva.
Smlouva o budoucí smlouvě může znít i tak, že závazek uzavřít smlouvu převezmou nikoli oba její subjekty, ale jen jeden z nich. V takovém případě je oprávněn domáhat se splnění závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě jen subjekt druhý; pouze jemu přísluší oprávnění předložit zavázané straně návrh smlouvy a v případě, že nebude akceptován, i legitimace domáhat se proti této straně nahrazení projevu vůle – přijetí návrhu – soudním rozhodnutím. Ustanovení § 50a obč. zák. nebrání ani tomu, aby záměr uzavřít v budoucnu smlouvu byl ve smlouvě o budoucí smlouvě vyjádřen tak, že jedna ze stran se zavazuje předložit druhé ve stanovené době návrh smlouvy a druhá strana se zavazuje jej v rovněž stanovené době poté přijmout.
Podobně jako v předchozím případě také tato smlouva nezakládá – z hlediska mechanismu uzavření budoucí smlouvy – stejnorodé závazky. Povinnosti prohlášení vůle nesměřují k oběma stranám obsahově identicky (neplatí, že obě strany jsou povinny přijmout návrh strany druhé, popřípadě že obě strany jsou oprávněny návrh učinit), ale vážou se jen k těm konkrétním volním prohlášením, které účastníci smlouvy o budoucí smlouvě pro sebe jednotlivě dojednali. Straně, jež na sebe převzala závazek předložit návrh smlouvy dojednaného obsahu (učinit projev vůle podle ustanovení § 43a obč. zák.), pak ani rozsudkem podle ustanovení § 161 odst. 3 o.
s. ř. nelze ukládat povinnost jinou, totiž aby návrh předložený druhou stranou přijala (aby učinila projev vůle podle ustanovení § 43c obč. zák.). Nicméně v projednávané věci situace popsaná v předchozím odstavci nenastala. Podle článku IV. bodu 3 smlouvy o smlouvě budoucí dojde-li „k zamítnutí návrhu na vklad změny prohlášení vlastníků uvedeného v odstavci 1 tohoto článku, smluvní strany se zavazují, že ve lhůtě uvedené v odstavci 1 tohoto článku uzavřou kupní smlouvu v souladu s prohlášením vlastníka ve znění před jeho změnou“.
Citované ujednání výslovně ukládá oběma stranám povinnost uzavřít kupní smlouvu, aniž přitom určuje, která z nich má – v případě, že návrh na vklad změny prohlášení vlastníka bude zamítnut – učinit návrh na uzavření smlouvy ve smyslu § 43a obč. zák. a která je povinna tento návrh akceptovat. Odvolací soud přitom dovodil – a dovolatelka tento závěr nezpochybňuje – že článek IV. bod 3 smlouvy o smlouvě budoucí je nutno vztáhnout i na situaci, kdy dojde k zastavení katastrálního řízení.
Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními § 35 odst. 2 obč. zák. a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp.zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že článek IV.
bod 3 smlouvy o smlouvě budoucí nestanoví – jak se mylně domnívá dovolatelka – že návrh kupní smlouvy může učinit pouze dovolatelka a povinnost tento návrh akceptovat svědčí pouze žalobci. Naopak, ze znění citovaného článku plyne, že návrh smlouvy o převodu bytové jednotky (ve znění uvedeném ve smlouvě o smlouvě budoucí) mohla učinit kterákoliv ze stran, přičemž druhá strana jej byla povinna akceptovat. Proto se žalobce mohl postupem podle ustanovení § 50a odst. 2 obč. zák. a § 161 odst. 3 o. s.
ř. domáhat, aby byla žalované uložena povinnost uzavřít kupní smlouvu o převodu bytové jednotky, tedy přijmout návrh smlouvy předložený žalobcem.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), a náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení § 7 písm. e/ a § 10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny 8.000,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 4.000,- Kč, jelikož zástupce žalobce učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 860,- Kč tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži dovolatelky celkem 5.160,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 19. června 2012
JUDr. Petr Šuk předseda senátu