29 Cdo 4581/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
RNDr. V. C., CSc., zastoupeného Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem, se sídlem v
Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, PSČ 412 01, proti žalovanému JUDr. Tomáši
Pelikánovi, advokátu, se sídlem v Praze 1, Dušní 866/22, PSČ 110 00, jako
insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva,
identifikační číslo osoby 00033243, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem,
se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o nahrazení projevu
vůle, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 261/2010, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2013, č. j. 74
Cm 261/2010-100, ve znění usnesení ze dne 10. září 2014, č. j. 74 Cm
261/2010-168, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2013, č.
j. 11 Cmo 46/2013-133, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.
března 2013, č. j. 74 Cm 261/2010-100, ve znění usnesení ze dne 10. září 2014,
č. j. 74 Cm 261/2010-168, se zastavuje.
II. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 12. září 2013, č. j. 11 Cmo 46/2013-133, se odmítá.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. března 2013, č. j. 74 Cm
261/2010-100, zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalovaného učinit žalobci
nabídku na bezúplatný převod ve výroku specifikovaných jednotek a k nim
příslušejících společných části budovy a částí pozemků podle § 258 odst. 4
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)
[výrok I.], zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s
žalobcem smlouvu o převodu vlastnictví bytu (výrok II.) a smlouvu o převodu
spoluvlastnického podílu na garážovém stání (výrok III.) ve zněních obsažených
v uvedených výrocích a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce potvrdil
výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně (první výrok), ve výrocích I. a
IV. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. září 2014, č. j. 74 Cm 261/2010-168,
opravil výrok svého rozsudku ze dne 11. března 2013, č. j. 74 Cm 261/2010-100.
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního
stupně podal žalobce dovolání.
Řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud zastavil
podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), z důvodu nedostatku funkční příslušnosti soudu k jeho projednání
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003,
uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s.
ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
Dle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel označil rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, vymezil rozsah, v
němž je napadá, popsal důvody dovolání a formuloval dovolací návrh, k
předpokladům přípustnosti dovolání však uvedl (vedle citace § 237 o. s. ř.)
toliko následující: „…napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), byl
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje
pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části.
Argument, podle kterého se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve
smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní
otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se odvolací
soud při jejím řešení odchýlil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze
dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV.
ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června
2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Takový údaj se z dovolání (posuzovaného podle obsahu) nepodává. Dovolatel se v
něm pouze pokouší formulovat otázku zásadního právního významu, tj. snaží se
vymezit přípustnost dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. prosince 2012, přičemž opomíjí skutečnost, že dovolání proti rozhodnutím
odvolacích soudů vydaným po tomto datu projednává dovolací soud podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (viz body 1. a 7.
článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání tak dovolatel
v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v
projednávané věci nedostál.
Jen pro úplnost a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud dodává,
že závěr odvolacího soudu o předčasnosti žaloby je plně v souladu s ustálenou
judikaturou (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2011, sp.
zn. 2 VSPH 91/2011, uveřejněné pod číslem 134/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, na něž Nejvyšší soud poukázal v důvodech usnesení ze dne 31.
července 2012, sp. zn. 29 Cdo 2951/2010, uveřejněného pod číslem 137/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 30. května 2013, sp.
zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněného pod číslem 80/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR
50/2011, uveřejněného pod číslem 97/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 29
Cdo 783/2014, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách).
K absenci výroku o nákladech dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem
48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2014
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu