29 Cdo 4683/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně Wüstenrot hypoteční banky a. s., se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II
1718/8, PSČ 140 23, identifikační číslo osoby 26747154, zastoupené Mgr.
Martinem Zikmundem, advokátem, se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 2455/5, PSČ
301 00, proti žalovaným 1) R. M., a 2) R. Ch., o zaplacení částky 478.991,74 Kč
s postižními právy ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50
Cm 79/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
22. dubna 2015, č. j. 6 Cmo 447/2014-60, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2015, č. j. 6 Cmo 447/2014-60,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 29. října 2014, č. j. 50 Cm 79/2014-47, Městský soud v Praze
uložil žalovaným, aby zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně částku
478.991,74 Kč s 6% úrokem za dobu od 18. března 2014 do zaplacení a směnečnou
odměnu ve výši 1.597 Kč (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Přitom – jde-li o výrok o nákladech řízení – uzavřel, že žalobkyně nemá v
souladu s ustanovením § 142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), právo na náhradu nákladů řízení, když jí doložená
výzva ze dne 7. ledna 2014 „požaduje uhrazení dluhu z úvěru se zmínkou, že je
zajištěn zástavním právem, avšak ohledně nároků vyplývajících z cenného papíru,
jímž je uplatněná směnka, není ve výzvě žádná výzva“.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozsudek ve výroku o
nákladech řízení potvrdil (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, podle kterého žalobkyně v
rozporu s ustanovením § 142a odst. 1 o. s. ř. nevyzvala žalované k plnění,
jehož se v daném řízení domáhá, tedy k plnění z uplatněné směnky. Přitom
zdůraznil, že výzvou, kterou žalobkyně soudu předložila, byli žalovaní vyzváni
k zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru, nikoliv pohledávky směnečné.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., majíc za to, že ve výkladu ustanovení § 142a
o. s. ř. se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2015, sp. zn.
29 Cdo 4388/2013 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 75/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 75/2015“).
Dovolatelka namítá, že postup soudů nižších stupňů byl „příliš formální a
neodráží podstatu a smysl ustanovení § 142a o. s. ř., které bylo zakotveno do
občanského soudního řádu především v souvislosti s bagatelními pohledávkami, o
kterých se žalovaní před podáním žaloby vůbec nedozvěděli.“ V posuzované věci
však jde o případ odlišný, neboť žalovaní byli prokazatelně se svým dluhem
seznámeni.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když v řešení
dovolatelkou předestřené právní otázky (tj. ve výkladu ustanovení § 142a o. s.
ř.) je napadené rozhodnutí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 142a o. s. ř. žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění
povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže
žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal
na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění
(odstavec 1). Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, může soud výjimečně
náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobci přiznat i v případě, že
žalobce žalovanému výzvu k plnění za podmínek uvedených v odstavci 1 nezaslal
(odstavec 2).
Výkladem ustanovení § 142a o. s. ř. (tj. otázkami souvisejícími s institutem
tzv. předžalobní výzvy k plnění) se Nejvyšší soud zabýval v R 75/2015, přičemž
závěry, k nimž dospěl (a na nichž nevidí důvod cokoli měnit ani v této věci),
lze shrnout následovně.
1/ Důvodem, pro který byl občanský soudní řád „doplněn“ o ustanovení § 142a o.
s. ř., bylo – jak je zřejmé z účelu tímto ustanovením sledovaným – zabránit
praktikám věřitelů, kteří (primárně) neměli zájem na dobrovolném (mimosoudním)
zaplacení svých pohledávek, nýbrž právě na „zvýšení“ těchto pohledávek o
náklady soudního řízení (zpravidla o odměnu za zastupování advokátem - § 137
odst. 2 o. s. ř.), které často výrazně převyšovaly samotnou pohledávku.
2/ Takto vymezený účel ustanovení § 142a o. s. ř. (jakož i v rozhodnutí popsané
zásady, na nichž je vybudováno občanské soudní řízení) je nezbytné mít na
zřeteli v případech, kdy žalobce požadavku ustanovení § 142a o. s. ř. nedostojí
a nezašle žalovanému výzvu k plnění ve lhůtě nejméně sedmi dnů před podáním
žaloby na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu. Má-li
totiž být naplněn účel občanského soudního řízení, je nezbytné – při
respektování zásady rovnosti účastníků před soudem (viz čl. 96 odst. 1 Ústavy
České republiky) – posuzovat otázku případného (ne)přiznání práva na náhradu
nákladů řízení s akcentem na hledisko vyvážené ochrany základních práv
dotčených osob (žalobce a žalovaného). V tomto směru nelze izolovaně posuzovat
(jen) to, zda žalobce způsobem určeným ustanovením § 142a o. s. ř. vyzval
žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem
konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem
uvážení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o
„opomenutí“ dlužníka), k postoji dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce,
jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby.
3/ Jelikož (i) pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v
době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle ustanovení
§ 142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v
případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí,
popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (např. započtením). Není-li totiž dlužník
ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení § 142a
o. s. ř. zaplatit [respektive jinak „zajistit“, aby věřitel dosáhl účelu, pro
který podal žalobu o zaplacení – srov. např. ustanovení § 71a zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], není dán sebemenší
důvod sankcionovat „pochybení“ věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k
plnění. 4/ Shora uvedené se přitom přiměřeně uplatní i v případech, kdy soud o žalobě,
kterou věřitel uplatnil právo na zaplacení peněžité částky, rozhodne platebním
rozkazem (§ 172 o. s. ř.) nebo směnečným platebním rozkazem (§ 175 o. s. ř.). 5/ Rozhodne-li soud platebním rozkazem bez slyšení žalovaného, je při
posuzování okolností významných pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení
limitován skutečnostmi, které žalobce uvede v žalobě a připojených listinách. Není-li z obsahu žalobních tvrzení (nebo připojených listin) zjevné, že žalobce
vyzval žalovaného k zaplacení (uplatněné) pohledávky v souladu s ustanovením §
142a odst. 1 o. s. ř., popřípadě neplynou-li z obsahu žaloby (nebo připojených
listin) právně významné (výše uvedené) skutečnosti, na jejichž základě může
soud žalobci i přes absenci takové výzvy přiznat právo na náhradu nákladů
řízení (§ 142a odst. 2 o. s. ř.), rozhodne soud, že žalobce nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Podá-li žalovaný proti platebnímu rozkazu (včasný)
odpor, platební rozkaz se tím v plném rozsahu (tj. včetně výroku o náhradě
nákladů řízení) ruší (§ 174 odst. 2 věta první o. s. ř.), přičemž pro účely
(následného) rozhodnutí o nákladech řízení se uplatní pravidla zmíněná shora. Napadne-li žalobce (nebo žalovaný) platební rozkaz (odvoláním) jen ve výroku o
nákladech řízení (§ 174 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), není žalobce limitován co
do možnosti dodatečně doložit, že povinnost určenou ustanovením § 142a odst. 1
o. s. ř. splnil [ani co do možnosti tvrdit (a osvědčit) existenci (výše
specifikovaných) právně významných skutečností odůvodňujících vznik práva
žalobce na náhradu nákladů řízení přes absenci předžalobní výzvy k plnění], a
stejně tak žalovaný může popřít tvrzení žalobce o tom, že ho k plnění před
podáním žaloby v souladu s ustanovením § 142a odst. 1 o. s. ř. vyzval a
současně svým chováním (např. zaplacením žalované částky) „potvrdit“
neopodstatněnost vzniku nákladů řízení žalobce. 6/ Rozhodne-li soud směnečným platebním rozkazem, je situace odlišná (jen)
potud, že podáním (včasných a odůvodněných) námitek se směnečný platební rozkaz
neruší, nýbrž soud k jejich projednání nařídí jednání a v rozsudku vysloví, zda
směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda jej zrušuje a v jakém
rozsahu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.).
Pro rozhodnutí o nákladech řízení (v rámci
směnečného platebního rozkazu) se uplatní stejná kritéria jako v případě
platebního rozkazu; přitom účel výzvy podle ustanovení § 142a o. s. ř. zásadně
naplní i předložení směnky k placení. Totéž platí o rozhodování o opravném
prostředku (odvolání – srov. ustanovení § 175 odst. 6 o. s. ř.) proti výroku o
nákladech řízení. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem z pohledu shora uvedených závěrů
neobstojí (není správné), Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
věty za středníkem o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.