29 Cdo 471/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobkyně Ing. M. M., zastoupené JUDr. Jaromírem Zapletalem, advokátem, se
sídlem v Praze 5 – Smíchově, Ostrovského 253/3, PSČ 150 00, proti žalované
Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150,
PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, o žalobě na obnovu řízení
podané žalobkyní, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C
352/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
11. září 2012, č. j. 35 Co 180/2012-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. srpna 2006, č. j. 13 Co 183/2006-93, k
odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 16. července 2004, č. j. 16 C
423/2002-57, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně
domáhala po žalované zaplacení částky 3.871.000,- Kč s 19% úrokem z prodlení od
30. června 2000 do zaplacení.
Žalobu na obnovu řízení, podanou žalobkyní dne 18. prosince 2009, soud prvního
stupně usnesením ze dne 8. prosince 2011, č. j. 16 C 352/2009-44, zamítl.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením
potvrdil zamítavé usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 228 odst. 1 písm. a), § 233 odst. 1 a
2 a § 235 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“) – především přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého
žaloba na obnovu řízení byla v posuzovaném případě podána po uplynutí
subjektivní i objektivní zákonné lhůty, neboť žalobkyně se o tvrzeném důvodu
obnovy řízení (výpisu z běžného účtu žalobkyně vedeného žalovanou), jež bylo
pravomocně skončeno 21. září 2006, měla dozvědět již 21. září 2004, žalobu na
obnovu řízení však podala až 18. prosince 2009.
Za opodstatněné v této souvislosti neměl ani výhrady žalobkyně, podle nichž
nemohlo v posuzovaném případě – se zřetelem k tomu, že žalobkyně napadala
rozhodnutí odvolacího soudu rovněž dovoláním – dojít „k promlčení objektivní
lhůty“ k podání žaloby na obnovu řízení. Podle odvolacího soudu totiž podání
dovolání, příp. ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu nemá na běh
lhůty k podání žaloby na obnovu řízení žádný vliv. Ustanovení § 235 odst. 2 o.
s. ř., podle kterého do běhu lhůt podle § 234 odst. 1 až 4 o. s. ř. se nepočítá
doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího
soudu, přitom dopadá pouze na žalobu pro zmatečnost.
V poměrech dané věci pak podle odvolacího soudu nemohla být žaloba na obnovu
řízení úspěšná také z toho důvodu, že žalobkyní označená listina (měla-li ji
žalobkyně k dispozici dříve, než podala proti zamítavému rozsudku soudu prvního
stupně odvolání) není důkazem, který by nemohla použít (v souladu s ustanovením
§ 205a a 211a o. s. ř.) již v původním řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 238 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého
pravidla pro běh lhůt při podání dovolání obsažená v ustanovení § 235 odst. 2
o. s. ř. se netýkají žaloby na obnovu řízení, akcentujíc, že byla-li „lhůta k
promlčení procesní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení pozastavena“
podáním dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, byla „procesní
lhůta“ pro podání žaloby na obnovu řízení zachována. Dále uplatňuje výhrady ke správnosti postupu soudů v řízení, jehož obnovu
navrhuje, s tím, že soudy „dostatečně nevyhodnotily“ provedené důkazy, ani
„nezjišťovaly další důkazní prostředky“ a nemohly tak vydat „správné a
spravedlivé rozhodnutí“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc závěry napadeného
rozhodnutí za správné. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu
řízení, mohlo být ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) a odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.,
přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tj. zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud však rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou
uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta
první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává. Je tomu tak již proto, že dovolatelka [kromě výhrad k postupu soudů obou stupňů
v původním řízení (tj. v řízení, jehož obnovy se domáhá), jež zjevně – jak
plyne z ustanovení § 228 o. s. ř. – přípustným důvodem obnovy řízení být
nemohou (k tomu srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května
2012, sp. zn. 29 Cdo 1636/2011)] brojí pouze proti závěru soudů nižších stupňů,
podle kterého podala žalobu na obnovu řízení opožděně. Dovolatelka ovšem
přehlíží, že odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí rovněž na dalším
(dovoláním již nezpochybněném) závěru, podle kterého žalobě na obnovu řízení
nelze v projednávané věci vyhovět také proto, že žalobkyní označený důkaz
(výpis z jejího běžného účtu) není (nemůže být) důvodem pro obnovu řízení,
neboť jej žalobkyně mohla uplatnit již v původním řízení.
Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací činnosti opakovaně vysvětlil, že
spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě postačuje
k vyhovění (resp. k zamítnutí) žaloby, není dovolání věcně projednatelné,
jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že
řešení této otázky odvolacím soudem nebylo dovoláním zpochybněno; přezkum
posouzení dovoláním zpochybněných právních otázek totiž za tohoto stavu
výsledek sporu ovlivnit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle ustanovení § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto
a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. února 2015
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda
senátu