29 Cdo 472/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Ing. J. P., zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 8, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) JUDr. J. S., a 2) JUDr. L.S., oběma zastoupeným JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18/1302, PSČ 170 00, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 150/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2009, č. j. 13 Co 244/2009-45, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným k ruce společné a nerozdílné na náhradu nákladů dovolacího řízení 8.160,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Žalobkyně přitom Nejvyššímu soudu žádnou právní otázku, natož pak právní otázku, jež by činila napadené rozhodnutí zásadně právně významným, k řešení nepředkládá. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož ke dni uzavření kupních smluv mezi žalobkyní a žalovanými o převodu sporných bytových jednotek nebyly tyto bytové jednotky pronajaty a jejich převod tak nebyl omezen ustanovením § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů.
Dovoláním zpochybněný závěr, podle něhož i nájem bytu č. 5 (nyní bytová jednotka č. 411/4) skončil dříve, než byly sporné bytové jednotky (prohlášením žalobkyně jakožto vlastnice) vymezeny a následně převedeny na žalované, napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní. Soudy nižších stupňů při výkladu „Dohody o předání bytu“ postupovaly v souladu s § 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jakož i zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.
března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp.zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84. Skutečnosti, v nichž spatřuje důvody neplatnosti kupních smluv o převodu sporných jednotek na žalované pro porušení § 5 odst. 4 a 5 zákona o vlastnictví bytů, dovolatelka uplatnila podle odvolacího soudu v rozporu se zásadou neúplné apelace; proto se jimi odvolací soud nezabýval a na jejich posouzení své rozhodnutí nezaložil.
K jejich přezkoumání proto není možné ani připustit dovolání postupem podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Konečně námitku neplatnosti jedné z dohod o ukončení nájmu z důvodu, že dohodu nepodepsala manželka nájemce, s níž měl nájemce byt ve společném nájmu, dovolatelka uplatnila v rozporu s § 241a odst. 4 o. s. ř.; proto ani k této námitce nelze dovolání připustit. Konečně napadený rozsudek nečiní zásadně právně významným ani námitka, podle níž soudy neprovedly důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu; je tomu tak proto, že při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. Nejvyšší soud nemůže přihlížet k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. (§ 237 odst. 3). Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst.
1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), a z náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení § 5 písm. b/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 19a vyhlášky činí sazba odměny 13.000,- Kč. Jelikož zástupce žalovaných učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání), snižuje se takto stanovená odměna o 50 %, tj. na částku 6.500,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1.360,- Kč tak dovolací soud přiznal žalovaným k tíži dovolatelky celkem 8.160,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně 18. září 2012
JUDr. Petr Šuk předseda senátu