29 Cdo 4727/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobce Ing. J. R., zastoupeného JUDr. I. P., advokátkou, proti
žalovanému m. H., zastoupenému JUDr. P. R., advokátem, o zaplacení částky
460.636,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp.
zn. 7 C 112/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně -
pobočky ve Zlíně ze dne 25. června 2008, č. j. 59 Co 431/2007-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 12. června 2007, č. j. 7 C 112/2006-59, Okresní soud v
Kroměříži zamítl žalobu, kterou se tehdejší žalobkyně JUDr. M. M., jako
správkyně konkursní podstaty úpadkyně P. R., s. r. o. domáhala vůči žalovanému
zaplacení částky 460.636,60 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 14. ledna 2003 do
zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Usnesením ze dne 31. července 2007, č. j. 7 C 112/2006-61, Okresní soud v
Kroměříži dále rozhodl, že „českému státu“ se náhrada nákladů řízení
nepřiznává.
Odvolací soud [poté co usnesením ze dne 19. března 2008, č. j. 59 Co
431/2007-82, rozhodl podle ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) o vstupu žalobce Ing. J. R. do řízení na
místo dosavadní žalobkyně] v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 197.696,60 Kč
s 3,5% úrokem z prodlení od 14. ledna 2003 do zaplacení (první výrok), ve
zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a
rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (třetí a čtvrtý výrok).
Odvolací soud vyšel - ve shodě se soudem prvního stupně - při posuzování
důvodnosti žalobou uplatněného nároku z toho, že:
1/ Pozdější úpadkyně jako nájemkyně uzavřela se žalovaným jako pronajímatelem
dne 28. února 2002 nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva“) týkající se (ve
smlouvě blíže specifikovaných) movitých a nemovitých věcí.
2/ Podle čl. III. nájemní smlouvy byl nájemce povinen platit pronajímateli
roční nájemné (splatné vždy k 31. prosinci kalendářního roku) ve výši 150.000,-
Kč za pronájem nemovitostí a 50.000,- Kč za pronájem movitých věcí, s tím, že
nájemce byl oprávněn hradit sjednané nájemné i formou naturálního plnění
spočívajícího v provádění oprav na pronajatém majetku. Takto vynaložené náklady
na opravu byl nájemce povinen prokázat pronajímateli.
3/ Pozdější úpadkyně vynaložila na opravu (provedenou se souhlasem
pronajímatele) jedné z pronajatých movitých věcí (rámové pily) částku
247.696,60 Kč a žalovanému tuto skutečnost doložila (fakturou, vystavenou
společností D. T. – st. a. s., která opravu věci provedla).
4/ Žalobce netvrdil a tudíž ani neprokázal, že by pronajímatel udělil pozdější
úpadkyni podle čl. VII. nájemní smlouvy písemný souhlas k provedení oprav,
kterými dojde k technickému zhodnocení pronajatého majetku.
Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že
1/ Žalovaný není ve smyslu ustanovení § 667 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“) povinen k úhradě nákladů vynaložených (bez
souhlasu pronajímatele) pozdější úpadkyní na opravu pronajaté nemovitosti ve
výši 212.940,- Kč.
2/ Pozdější úpadkyni vznikl podle ustanovení § 669 obč. zák. nárok na náhradu
nákladů vynaložených na opravu rámové pily, a to „s přihlédnutím ke sjednanému
zápočtu“ ve výši odpovídající rozdílu mezi vzniklými náklady na opravu (tj.
částkou 247.696,60 Kč) a nájemným (tj. částkou 50.000,- Kč), tedy ve výši
196.696,60 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, maje je za
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a namítaje, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy
uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř.
Podle obsahu podaného dovolání (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) napadá dovolatel
rozhodnutí odvolacího soudu pouze v rozsahu, ve kterém byl potvrzen zamítavý
rozsudek soudu prvního stupně co do částky 50.000,- Kč s příslušenstvím (ve
vztahu k jiným částem napadeného rozhodnutí dovolatel žádné výhrady nevznáší).
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávný závěr o tom, že v rozsahu výše
uvedené částky došlo (v době po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně) k
zápočtu žalobcovy pohledávky na náhradu nákladů vynaložených na opravu
pronajaté věci proti pohledávce žalovaného na úhradu nájemného.
Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání (dále jen „ZKV“), totiž započtení na majetek patřící do konkursní
podstaty není možné a k započtení uvedených pohledávek tudíž dojít nemohlo.
Opačný závěr odvolacího soudu je podle dovolatele „vadný a neopírá se o platnou
právní úpravu“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé,
které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší
soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.;
proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že na řešení dovolatelem kladené otázky [totiž, zda úprava
obsažená v ustavení § 14 odst. 1 písm. i) ZKV v daném případě znemožňovala
započtení části žalobou uplatněné pohledávky] rozhodnutí odvolacího soudu
nespočívá. Odvolací soud, jak je (i přes ne zcela přiléhavě použitý výraz
„sjednaný zápočet“) zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, založil svůj
závěr o nedůvodnosti žalobou uplatněného nároku v rozsahu částky 50.000,- Kč na
tom, že v uvedeném rozsahu zanikly vzájemné pohledávky stran nájemní smlouvy,
tj. pohledávka pozdější úpadkyně z titulu vynaložených nákladů a pohledávka
žalovaného z titulu nájemného (za pronájem movitých věcí) - vzhledem k obsahu
čl. III. nájemní smlouvy - již tím, že pozdější úpadkyně vynaložila náklady na
provedení opravy pronajaté věci (rámové pily) a tyto náklady žalovanému
doložila, aniž by byla nucena nadto uplatnit svou pohledávku k započtení (z
uvedeného důvodu se zjevně odvolací soud otázkou, zda a případně kdy ke
kompenzaci došlo, vůbec nezabýval). Akceptace právního názoru dovolatele,
jakkoli je v obecné rovině správný (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 4935/2008, přijatého k uveřejnění
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek občanskoprávním a obchodním kolegiem
Nejvyššího soudu dne 16. září 2009), by proto na výsledek řízení ve věci samé
nemohla mít vliv.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle
obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první,
článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu