29 Cdo 4754/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela ve věci žalobce H.
G., zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, se sídlem v Českých
Budějovicích, Na Sadech 21, PSČ 370 01, proti žalované České republice - Úřadu
pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo
nábřeží č. 42, o zaplacení částky 79,100.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 255/2005, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2009, č. j. 28 Co
227/2008-231, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2009, č. j. 28 Co
227/2008-231, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. září
2007, č. j. 17 C 255/2005-156, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 11. září 2007, č. j. 17 C 255/2005-156, zamítl Obvodní soud
pro Prahu 2 žalobu, jíž se žalobce (H. G.) domáhal vůči žalované (České
republice, jednající původně Ministerstvem spravedlnosti) zaplacení částky
79,100.000,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 1. dubna 2003 do zaplacení z titulu
náhrady škody, jež měla být žalobci - ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - způsobena
nesprávným úředním postupem soudů v celkem patnácti občanských soudních
řízeních.
Soud prvního stupně - vycházeje ze skutkového zjištění, podle něhož byl na
majetek žalobce ještě před podáním projednávané žaloby prohlášen konkurs
(usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. června 2004, č. j.
12 K 37/2002-185) - uzavřel, že žalobce není ve sporu aktivně věcně
legitimován, neboť plnění, jehož přisouzení se žalobce domáhá, by bylo majetkem
patřícím do konkursní podstaty a oprávnění vést řízení o takovém nároku by
proto ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), náleželo správci jeho konkursní
podstaty.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalobce není nositelem
aktivní věcné legitimace, doplňuje argumentaci soudu prvního stupně pouze v tom
směru, že tvrdil-li žalobce, že mu škoda vznikla také nesprávným postupem
správce konkursní podstaty, „mohl žalovat pouze příslušného správce“, neboť
stát za škodu způsobenou porušením povinností správce konkursní podstaty
neodpovídá. Potud rovněž odkázal
na závěry formulované v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3064/2000
(jde o rozsudek ze dne 22. dubna 2004, uveřejněný pod číslem 24/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 24/2006“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje
co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány
dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přitom dovolatel přisuzuje řešení
otázky, zda je úpadce aktivně věcně legitimován k podání žaloby na náhradu
škody podle zákona č. 82/1998 Sb. v situaci, kdy ani správce konkursní
podstaty, ani konkursní soud v rámci své dohlédací činnosti nečiní žádné úkony
k vymožení takové pohledávky.
Dovolatel má za to, že neposkytuje-li právní řád úpadci účinný prostředek k
obraně proti nečinnosti správce konkursní podstaty, je nutné dovodit, že v
takovém případě je sám úpadce aktivně věcně legitimován k podání žaloby, jíž má
být získáno peněžité plnění do konkursní podstaty.
Nesprávným přitom dovolatel shledává rovněž postup soudů nižších stupňů, které
- aniž by správce konkursní podstaty vyzvaly k vyjádření, zda s podáním žaloby
úpadcem souhlasí a hodlá případně ve sporu pokračovat - bez dalšího žalobu pro
nedostatek aktivní věcné legitimace zamítly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června
2009), se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., když napadené rozhodnutí je v řešení otázky aktivní věcné
legitimace úpadce k podání žaloby na náhradu škody, jež mu měla být způsobena
nesprávným úředním postupem obecných soudů v občanských soudních řízeních, v
rozporu se závěry, které na dané téma zformuloval v rozsudku ze dne 10.
listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1655/2009 (jenž je veřejnosti k dispozici na
webových stránkách Nejvyššího soudu).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Ve výše označeném rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1655/2009, na něž v podrobnostech
odkazuje, Nejvyšší soud vysvětlil, že prohlášením konkursu přechází oprávnění
nakládat s majetkem podstaty, a tedy i s pohledávkami dlužníka, na správce jeho
konkursní podstaty (§ 14 odst. 1 písm. a/ ZKV). Aktivní věcná legitimace k
vymáhání dlužníkových pohledávek tudíž svědčí (zásadně) správci konkursní
podstaty dlužníka (srov. § 14 odst. 1 písm. d/ ZKV a bod XXIII. stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998,
Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Uvedený závěr ovšem neplatí bezvýjimečně. Nehodlá-li totiž správce pohledávku
vymáhat a vyloučí-li ji z konkursní podstaty (§ 27 odst. 6 ZKV), přechází
oprávnění
s ní nakládat (se všemi důsledky z toho plynoucími, včetně aktivní věcné
legitimace k jejímu vymáhání) zpět na úpadce (srov. usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem
8/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně to platí, jestliže
správce konkursní podstaty (dlužníkem) tvrzenou pohledávku z uvedené příčiny do
konkursní podstaty
ani nesepíše, ač je mu její existence známa (a to od okamžiku, kdy dá správce
konkursní podstaty najevo, že soupis neprovede).
Jinak řečeno (shrnuto), jestliže soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka, je
dlužník oprávněn vymáhat svou pohledávku vůči státu z titulu tvrzené
odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným postupem soudu sám (svým jménem)
jen tehdy, jestliže správce konkursní podstaty takovou pohledávku nesepsal do
konkursní podstaty dlužníka nebo jestliže ji předepsaným postupem vyloučil ze
soupisu majetku konkursní podstaty dlužníka.
Z výše řečeného plyne, že nezabýval-li se odvolací soud při posuzování aktivní
věcné legitimace dovolatele příslušností žalobou uplatněné pohledávky ke
konkursní podstatě z tohoto hlediska (tj. zda jí správce konkursní podstaty
pojal do soupisu majetku konkursní podstaty, popř. zda jí posléze z tohoto
soupisu nevyloučil), je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.
Závěrem Nejvyšší soud poznamenává, že za případný nelze považovat ani odkaz
odvolacího soudu na závěry obsažené v R 24/2006. V odkazované věci se Nejvyšší
soud (mimo jiné) zabýval otázkou odpovědnosti správce konkursní podstaty za
škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku
porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v
souvislosti s výkonem této funkce, přičemž uzavřel, že za takto vzniklou škodu
odpovídá správce konkursní podstaty podle ustanovení § 420 odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku. V projednávané věci ovšem dovolatel - oproti
přesvědčení odvolacího soudu - nespatřoval v tvrzeném porušení povinností
uložených správci konkursní podstaty (případně v nedostatečném výkonu dohlédací
činnosti konkursního soudu) okolnosti zakládající odpovědnost žalované za
škodu, jejíž náhrady se domáhá, ale vztahoval uvedenou argumentaci k posouzení
otázky aktivní legitimace, dovozuje, že při nečinnosti správce konkursní
podstaty (případně konkursního soudu) při vymáhání předmětné úpadcovy
pohledávky vůči žalované je k podání žaloby legitimován úpadce sám (srov. v
tomto směru např. podání dovolatele ze dne
21. prosince 2007 na č. l. 162 - 166 spisu, jímž odůvodňoval odvolání podané
proti rozsudku soudu prvního stupně).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů
i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst.
3 věty druhé o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V další fázi řízení soud prvního stupně nejprve vyzve dovolatele, aby doplnil
vylíčení rozhodných skutečností tak, aby z nich bylo možno učinit závěr o
(ne)příslušnosti uplatněné pohledávky ke konkursní podstatě. Teprve poté bude
moci opětovně posoudit, zda dovolateli svědčí věcná legitimace k vedení sporu.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. ledna 2011
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu