NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Cdo 479/2000-141
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana
Huška ve věci žalobce JUDr. D. K., zastoupeného JUDr. P. R., advokátem,
proti žalované I. a P. b., a. s., nyní Č. o. b., a. s., o zaplacení 100 000 Kč
s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 26/95, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. října
1999 č. j. 14 Co 567/97-65, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 1999 č. j. 14 Co
567/97-65 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal na žalované, aby mu zaplatila částku 300 000 Kč se 17%
úrokem od 15. 1. 1995 do zaplacení. V žalobě uvedl, že si u žalované založil
vkladní knížku na své jméno č. 22528754, která mu byla v noci z 11. na 12. 11.
1994 odcizena. K tomuto datu byl zůstatek na vkladní knížce 300 000 Kč. Dne 14.
11. 1994 bylo k předmětné knížce zahájeno umořovací řízení. Po uplynutí
dvouměsíční umořovací lhůty měl být výnos z této vkladní knížky poukázán
žalobci, což se nestalo.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 23. května 1995 č. j. 36 C 26/95-7, poté
co žalobce vzal žalobu v rozsahu částky 200 000 Kč zpět, řízení do částky 200
000 Kč zastavil. Rozsudkem ze dne 11. června 1997 č. j. 36 C 26/95-40 pak
zamítl žalobu v rozsahu, ve kterém se žalobce na žalované domáhal zaplacení
částky 100 000 Kč se 17% úrokem od 15. 1. 1995 do zaplacení, uložil
žalované povinnost zaplatit žalobci 17% úrok z prodlení z částky 200 000 Kč od
15. ledna 1995 do 6. února 1995 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud
prvního stupně zjistil, že žalobce založil u žalované vkladní knížku na jméno
pod č. ú. 0022528754. Ke dni 12. 11. 1994 činil zůstatek na této vkladní
knížce 300 000 Kč. Dne 12. 11. 1994 došlo k násilnému vloupání do
vozidla žalobce, přičemž byla odcizena uvedená vkladní knížka a pas
žalobce č. 3054841. Žalobce tyto skutečnosti zjistil téhož dne v
ranních hodinách, v 10.35 hod. je oznámil na OO Policie ČR Brno - Královo Pole,
v době od 11.30 do 11.55 hod. byl k uvedené věci policií vyslýchán. Téhož dne v
11.45 hod. byla provedena výplata peněz z předmětné vkladní knížky ve výši 100
000 Kč. Pracovník pošty, který u žalované pracoval na základě příslušné
smlouvy, vyplatil tuto částku osobě, která se prokázala pasem žalobce a
předložila předmětnou vkladní knížku. Výplata byla provedena po
telefonickém ověření výše zůstatku na vkladní knížce. Dne 14. 11. 1994 potom
žalobce požádal o zákaz výplat z této vkladní knížky a téhož dne požádal o její
umoření s odůvodněním, že byla odcizena neznámým pachatelem. Žalobce znal
obchodní podmínky žalované, z nichž mj. vyplývá, že vklad z vkladní knížky může
vybrat vkladatel, který prokáže svou totožnost, nebo osoba, jež má oprávnění
jednat za vkladatele. Bez předložení vkladní knížky a průkazu
totožnosti nelze s vkladem nakládat. Poštovní úředník, který v dané věci
výplatu vkladu provedl, postupoval podle uvedených obchodních podmínek, neměl
pochybnosti o totožnosti osoby, která žádala výběr vkladu na základě pasu
žalobce a originálu vkladní knížky. Po ověření zůstatku na příslušném účtu
proto požadovanou sumu vyplatil. Žalobce se původně domáhal zaplacení celého
zůstatku na vkladní knížce, tj. částky 300 000 Kč, který v žalobě označuje jako
výnos z vkladní knížky po umořovacím řízení. Dne 7. 2. 1995 však obdržel od
žalované částku 210 349 Kč, z čehož částka 10 349 Kč představuje vkladové
úroky. Umořovací řízení bylo ukončeno 14. 1. 1995. Žalobce v souladu s touto
skutečností ještě před jednáním ve věci samé vzal svůj návrh, pokud jde o
částku 200 000 Kč, zpět a soud řízení ohledně této částky usnesením č. j. 36 C 26/95-7 ze dne 23. května 1995 zastavil. Předmětem sporu tedy zůstala
částka 100 000 Kč s příslušenstvím. Na základě zjištěného
skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že jde o nárok z
odpovědnosti za škodu. Z úpravy občanského zákoníku (dále též „ObčZ“) o
vkladních knížkách a způsobu výběru z těchto knížek (§ 778 a násl. ObčZ)
vyplývá, že v daném případě jde o výběr z vkladní knížky na jméno. Vkladem
na takové vkladní knížce může nakládat ten, kdo prokáže, že je vkladatelem nebo
jeho zástupcem. Pokud tedy byla žalobci prokazatelně odcizena vkladní knížka i
jeho cestovní pas a těmito doklady se prokázala osoba vybírající vklad, nelze
žalovanou vinit z toho, že porušila při výplatě hotovosti svoje povinnosti. Uvedený závěr je též v souladu s obchodními podmínkami pro daný typ vkladních
knížek vedených žalovanou.
Soud prvního stupně neshledal v jednání žalované
porušení právní povinnosti, neshledal proto ani vznik odpovědnostního vztahu a
návrh žalobce vůči žalované v plném rozsahu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. října 1999 č. j.
14 Co 567/97-65 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované
uložil, aby zaplatila žalobci částku 100 000 Kč se 17% úrokem od 15. 1.
1995 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odvolacího
soudu uzavřeli účastníci řízení dne 1. 4. 1994 smlouvu o vkladu podle § 778
ObčZ. Tím mezi nimi vznikl závazkový vztah, na základě kterého se banka
zavázala zřídit účet pro vkladatele a protiplněním vkladatele bylo uskutečnění
vkladu peněžité částky při uzavření smlouvy. Právem vkladatele pak bylo s
vkladem nakládat (§ 780 odst. 1 ObčZ.), přičemž banka musí požadovat prokázání
totožnosti vkladatele (majitele účtu), jemuž svědčí právo nakládat s peněžními
prostředky na účtu, neboť obsahově tomuto právu odpovídá závazek banky tyto
prostředky vkladateli vydat. Pokud v konkrétní věci banka vyplatila
částku 100 000 Kč osobě odlišné od vkladatele, porušila tím svoji
povinnost vyplývající ze smluvního vztahu. Soud prvního stupně
pochybil, pokud věc posuzoval jako náhradu škody podle § 420 odst. 1 ObčZ a
učinil závěr, že žalovaná neporušila právní povinnost, když částku 100 000 Kč
vyplatila osobě, která se vykázala vkladní knížkou a cestovním pasem žalobce.
Jestliže účastníci dne 1 . 4. 1994 uzavřeli ve smyslu ustanovení § 778 ObčZ
smlouvu o vkladu, vznikl mezi nimi závazkový vztah, na základě kterého se mj.
peněžní ústav zavázal zřídit účet pro vkladatele, protiplněním vkladatele bylo
uskutečnění vkladu peněžité částky při uzavření smlouvy, právem vkladatele
podle ustanovení § 780 odst. 1 ObčZ pak je s vkladem nakládat. Peněžní ústav
musí požadovat prokázání totožnosti vkladatele (majitele účtu), jemuž svědčí
právo nakládat s peněžními prostředky na účtu, neboť obsahově tomuto právu
odpovídá závazek peněžního ústavu (povinnost tyto prostředky vkladateli vydat).
Pokud v této věci došlo k tomu, že peněžní ústav vyplatil spornou částku osobě
odlišné od vkladatele (žalobce), porušil tím svoji povinnost vyplývající ze
smluvního vztahu, tj. vydat peněžní prostředky vkladateli, přičemž mezi
účastníky nebylo sporné, že vkladatelem je právě žalobce. Odvolací soud proto
dospěl k závěru, že je třeba rozhodnutí soudu prvního stupně změnit a žalobci
částku 100 000 Kč přiznat společně s úrokem z prodlení ve výši 17% od 15. 1.
1995 do zaplacení, neboť právě tímto dnem se žalovaná ve smyslu § 517 odst. 1
ObčZ dostala do prodlení, pokud po umoření vkladní knížky (§ 784 odst. 2 ObčZ)
nevyplatila vklad žalobci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež odůvodnila tím,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§
241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.]. Dovolatelka považuje za nesporné, že vztah mezi
ní a žalobcem byl vztahem závazkovým, na jeho základě zřídila žalovaná účet pro
žalobce jako vkladatele, jehož protiplněním bylo poskytnutí finančních
prostředků jako vkladu. Domnívá se však současně, že neporušila žádnou z
podmínek, které byly pro tento vztah sjednány. Peněžní prostředky vydala
žalovaná tomu, kdo prokázal svoji totožnost jako vkladatel a předložil i
vkladní knížku. Nemohla vědět, že doklady osvědčující totožnost vkladatele byly
odcizeny a že ten, který se prokazuje jako vkladatel, jím ve skutečnosti není.
Dovolatelka se domnívá, že splnila všechny podmínky uložené jí jako peněžnímu
ústavu jak zákonem, tak i obchodními podmínkami. Není podle jejího názoru možné
vycházet z toho, že nese odpovědnost i za peněžní prostředky již vybrané,
když se následně zjistí, že tyto prostředky nebyly vydány
vkladateli, a to v situaci, kdy osoba vybírající vklad splní všechny podmínky
předepsané pro výběr a peněžní ústav nemá žádný důvod pochybovat o tom, že je
skutečně vkladatelem. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud napadaný
rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil v plném rozsahu a věc mu vrátil k
novému řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožňuje s názorem odvolacího
soudu o tom, že žalobce nemohl realizovat své právo nakládat s vkladem a
žalovaná vyplatila vklad osobě odlišné od osoby vkladatele. Samotná skutečnost,
že se tato osoba prokázala cestovním pasem žalobce na tom nemůže podle jeho
názoru nic změnit. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Podáním ze dne 14. 7. 2000 sdělila Československá obchodní banka, a. s., že dne
19. 6. 2000, tedy v průběhu dovolacího řízení, uzavřela jako kupující s I.
a P. B., a. s. smlouvu o prodeji podniku, podle níž
na Č. o. b., a. s. přešla všechna práva a závazky, jež slouží provozování
podniku, resp. s tímto podnikem souvisí. Podle tohoto sdělení, k němuž bylo
připojeno „Společné prohlášení I. A P. B., a. s. a Č. o. b., a. s.“,
se Č. o. b., a. s. stala v tomto sporu procesním nástupcem původní žalované I.
A P. B., a. s. Tato skutečnost byla následně doložena i Smlouvou o prodeji
podniku ze dne 19. 6. 2000, kterou předložil zástupce I. A P. B., a. s.,
a vyplývá i z výpisu z obchodního rejstříku. Nejvyšší soud proto
dovodil, že procesním nástupcem původní žalované je Č. o. b., a.
s.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1.
2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle
občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s.
ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou
řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a že je v dané věci
přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst.
1 písm. a) o. s. ř.], přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242
odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 237
odst. 1 o. s. ř. či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.]. Tyto vady se ze
spisu nepodávají a ani žalovaná netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Nejvyšší soud poté posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu. Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil
sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve
znění pozdějších předpisů, se pro účely tohoto zákona vkladem rozumí svěřené
peněžní prostředky, které představují závazek vůči vkladateli na jejich
výplatu.
Podle ustanovení § 778 ObčZ smlouva o vkladu vzniká mezi fyzickou
nebo právnickou osobou a peněžním ústavem složením vkladu u peněžního
ústavu a jeho přijetím peněžním ústavem.
Právo s vkladem nakládat má vkladatel, a v zákonem stanovených případech
i jiná oprávněná osoba (§ 780 ObčZ).
Přijetí vkladu potvrdí peněžní ústav vkladní knížkou upravenou
tak, aby z ní byla zřejmá výše vkladu, jeho změny a konečný
stav. Není-li prokázána jiná výše vkladu, je rozhodný zápis ve vkladní knížce
(§ 781 ObčZ).
S vkladem na vkladní knížce na jméno je oprávněn nakládat ten, na jehož jméno,
příjmení, adresu a datum narození nebo identifikační znak právnické osoby je
vkladní knížka vystavena (§ 783 odst. 2 ObčZ).
Podle ustanovení § 8 odst. 2 vyhlášky č. 47/1964 Sb., o peněžních službách
občanům, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), s vkladem na
vkladní knížce na jméno může nakládat ten, kdo prokáže, že je vkladatelem nebo
jeho zástupcem. Spořitelna (pod tímto pojmem se podle § 1 vyhlášky rozumí
banky, spořitelny, popř. jiné organizace oprávněné poskytovat peněžní služby
podle zvláštních předpisů) nesmí vklad na vkladní knížce na jméno vyplatit,
brání-li tomu skutečnosti uvedené v § 7 odst. 2, tedy úřední zákaz, zákaz
výplaty, umořovací řízení nebo vinkulace.
Při ztrátě nebo zničení vkladní knížky může vkladatel s vkladem nakládat, jen
prohlásí-li peněžní ústav na jeho návrh či na návrh toho, kdo má na tom právní
zájem, vkladní knížku za umořenou. Po umoření vydá peněžní ústav vkladateli
novou vkladní knížku nebo na požádání vyplatí celý vklad. Prováděcí předpis
stanoví postup při umořování vkladních knížek a případy, kdy může
peněžní ústav provést výplatu vkladu nebo vydat novou vkladní knížku i bez
umoření původní vkladní knížky, je-li oprávněný znám (§ 784 ObčZ).
Z těchto ustanovená tedy vyplývá, že na základě smlouvy o vkladu vzniká
mezi peněžním ústavem a vkladatelem závazkový vztah. Základním právem
vkladatele je právo nakládat vkladem. Toto právo zahrnuje oprávnění peněžní
prostředky vybrat nebo je použít k jinému vkladu u téhož peněžního ústavu, je
však závislé na předložení listiny stanovené pro jednotlivé druhy vkladů.
Předmětem práva jsou vložené peněžní prostředky a peněžní prostředky, na něž
vkladateli vznikl nárok na základě úroku nebo jiných majetkových výhod.
Právo vkladatele vkladem nakládat obsahově odpovídá závazku peněžního ústavu.
Právo nakládat těmito peněžními prostředky není výrazem vlastnického práva
vkladatele k těmto prostředkům, poněvadž jejich vlastníkem se stává peněžní
ústav. Toto právo vyplývá ze závazkového vztahu mezi peněžním ústavem a
vkladatelem. Peněžnímu ústavu vzniká při uplatnění práva vkladatele nakládat
peněžními prostředky povinnost tyto prostředky vkladateli vydat.
Vkladní knížka není cenným papírem, i když vkladem nelze nakládat bez jejího
předložení. Má především povahu potvrzení o výši vkladu přijatého peněžním
ústavem, o změnách vkladu, tj. jeho zvýšení předáním dalších peněžních
prostředků a snížení jejich částečným vybráním. Od cenného papíru odlišuje
vkladní knížku zejména možnost prokazovat nárok na jinou výši vkladu, než
vyplývá z vkladní knížky.
Odvolací soud správně na rozdíl od soudu prvního stupně posuzoval danou věc
jako nárok na splnění závazku peněžního ústavu vydat vkladateli po skončení
umořovacího řízení vklad, neboť takto byl uvedením podstatných
skutečností a požadovaným petitem předmět řízení v žalobě
vymezen.
Rovněž správně posuzoval, v jakém rozsahu došlo k oprávněné výplatě částek z
vkladu, tedy v jakém rozsahu došlo ke splnění závazku peněžního ústavu.
Vzhledem k tomu, že vklad je závazkový vztah mezi peněžním ústavem a
vkladatelem, jehož podstata spočívá v tom, že vkladatel má právo na vložené
peněžní prostředky a peněžní prostředky, na něž vkladateli vznikl nárok na
základě úroku nebo jiných majetkových výhod, činí výše vkladu rozdíl mezi
těmito peněžními prostředky a výší oprávněně vybraných částek, tedy částek, u
nichž došlo ke splnění závazku peněžního ústavu vůči věřiteli. Pokud peněžní
ústav vyplatil určitou částku osobě odlišné od vkladatele, aniž došlo ke
splnění závazku s účinky vůči věřiteli, nelze tuto částku odečíst od vkladu, i
když by peněžní ústav nesprávně vycházel z toho, že plní z tohoto vkladu. Z
těchto hledisek je třeba vycházet i při posuzování výše vkladu, kterou je
povinen peněžní ústav vkladateli podle § 784 ObčZ vyplatit po umoření vkladní
knížky. Závěr, který učinil, však již správný není.
Podle ustanovení § 559 ObčZ splněním dluh zanikne. Dluh musí být splněn řádně a
včas.
Dluh se plní věřiteli, či jiné oprávněné osobě (např. jeho zástupci). Právní
teorie ( v této souvislosti srov. Dr. Jaromír Sedláček – Obligační právo,
Právník, Brno, 1933, str. 188, Viktor Knapp – Splnění závazků a jiné způsoby
jejich zániku, Nakladatelství ČSAV, Praha, 1955, str.88) vychází z toho, že
výjimečně je možno splnit dluh i osobě, která není věřitelem a není ani z
jiných důvodů oprávněna plnění přijmout.
Podle této teorie dlužník může bona fide plnit osobě, která mu předložila
legitimační dokument (papír). Legitimační dokument osvědčuje věřitelovo právo.
Jde například o jízdenky v hromadné dopravě, vstupenky, lístky od šatny, apod.
Pokud například někdo předloží v šatně divadla lístek osvědčující uložení
svršků do této šatny a osoba, která tyto svršky vydává, nemá pochybnosti o tom,
že tento lístek drží předkládající osoba oprávněně, je třeba plnění této osobě
považovat za plnění věřiteli, i když se případně dodatečně prokáže, že
věřitelem, tedy osobou, která svršky do šatny uložila, je někdo jiný.
Obdobný princip je třeba aplikovat na nakládání s vkladními knížkami na jméno.
Ustanovení § 783 odst. 2 ObčZ upravuje, kdo je věřitelem, tedy osobou,
která je s vkladem oprávněna nakládat. Je to osoba, na jejíž
jméno, příjmení, adresu a datum narození nebo identifikační znak právnické
osoby je vkladní knížka vystavena. Uvedené ustanovení však nevylučuje, aby bylo
bona fide plněno i jiné osobě, i když tato nebude zástupcem vkladatele, či
jinou oprávněnou osobou.
S vkladní knížkou je totiž možno nakládat při splnění podmínek § 783 odst. 2
ObčZ a § 8 odst. 2 vyhlášky, tedy pokud je předložena vkladní knížka a osoba,
která tuto vkladní knížku předkládá, prokáže, že je vkladatelem nebo jeho
zástupcem. Obdobné ustanovení je obsaženo též v obchodních podmínkách
Investiční a poštovní banky, a. s., pro vkladní knížky, platných od 1. 1. 1994,
tedy v době uzavření smlouvy o vkladu, podle jejichž článku 25 vybrat
vklad z vkladní knížky může vkladatel, který prokáže svou totožnost, nebo
osoba, která má oprávnění jednat za vkladatele, dané úředně ověřenou plnou mocí
nebo pravomocným soudním rozhodnutím. Vkladní knížku je totiž třeba považovat
za legitimační dokument ve smyslu shora uvedeném, u něhož se navíc vyžaduje
prokázání totožnosti vkladatele. Pokud peněžní ústav při prověřování
totožnosti této osoby postupuje s náležitou opatrností a odbornou péčí a je
tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jde o
vkladatele či jeho zástupce, je třeba plnění této osobě (výplatu peněžní
částky) považovat za plnění závazku vůči věřiteli a o vyplacenou částku se
vklad snižuje.
Odvolací soud však z tohoto hlediska věc neposuzoval, neboť vycházel z
nesprávného právního závěru, že vyplacení peněžní částky osobě odlišné od
vkladatele není možno nikdy považovat za plnění závazku vůči vkladateli.
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
správné.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu podle § 243b odst. 2 první věty o. s. ř.
vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2002
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu