29 Cdo 4808/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a Mgr. Petra Šuka v právní
věci navrhovatele Ing. V. K., jako správce konkursní podstaty úpadkyně M. M.,
s. r. o., zastoupeného advokátem, za účasti JUDr. L. L., Ph.D., advokáta, jako
likvidátora I.-I., a. s. v likvidaci, o návrhu na odvolání likvidátora, vedené
u Městského soudu v P. pod sp. zn. 27 Cm 156/2004, o dovolání navrhovatele
proti usnesení Vrchního soudu v P. ze dne 15. listopadu 2006, č. j. 14 Cmo
23/2006-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v P. usnesením ze dne 15. listopadu
2006, č.j. 14 Cmo 23/2006-59 potvrdil usnesení ze
dne 1. září 2005, č.j. 27 Cm 156/2004-38, jímž Městský soud v P. zamítl návrh
na odvolání likvidátora společnosti I.-I., a. s. v likvidaci, (dále jen
„společnost“), JUDr. L. L., Ph.D. [dále jen „likvidátor“ (první výrok)] a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož nejsou
dány důvody pro odvolání likvidátora podle ustanovení § 71 odst. 4 a 5
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť navrhovatel neuvedl žádné
konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje porušení povinností likvidátora, jeho
tvrzení a navržené důkazy směřují převážně proti pravomocnému rozhodnutí soudu
o zrušení společnosti s likvidací, jež jsou v projednávané věci nevýznamné.
Námitku podjatosti soudkyně pro údajná pochybení při rozhodování ve věci sp.
zn. 27 C 122/2003 (správně 27 Cm 122/2003) nepovažoval s odkazem na ustanovení
§ 14 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za důvodnou. Ve
vztahu k řízení o zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora
odvolací soud uvedl, že rozhodnutí o zrušení společnosti a jmenování
likvidátora nabylo právní moci již 9. března 2004 a je v projednávané věci
„závazné a nepřezkoumatelné“ a výhrady navrhovatele jsou z toho důvodu
bezvýznamné. Akcentoval, že likvidátor se vůči navrhovateli žádné
protiprávnosti nedopustil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Odvolacímu soudu (i soudu
prvního stupně) vytýká, že dospěl k nesprávným právním závěrům, neboť neprovedl
nezbytné dokazování, tj. nezjistil, zda byly dány zákonné důvody pro vstup
společnosti do likvidace a jmenování likvidátora. Ustanovení § 68 odst. 3
obch. zák. taxativně uvádí důvody zrušení společnosti, nepřebírání listovních
zásilek statutárním orgánem společnosti však mezi těmito důvody není.
Rozhodnutí o zrušení společnosti podle uvedeného ustanovení musí předcházet
soudní řízení, o zrušení lze rozhodnout na základě zjištěného stavu a za účasti
stran, což se v případě rozhodnutí soudu prvního stupně v projednávané věci
nestalo. Rozhodnutí nebylo ani řádně a „zákonným způsobem doručeno statutárnímu
orgánu“ společnosti. Soudy nižších stupňů zcela pominuly ustanovení § 219 a §
181 obch. zák. v neprospěch společnosti, úpadkyně a konkursních věřitelů,
vstupem do likvidace byla společnost poškozena nejméně o částku 113,500.000,-
Kč. Likvidátor jmenovaný soudem od počátku „zvolil ke statutárnímu orgánu
společnosti konfrontační tón a vyhrožování, včetně trestního stíhání“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Likvidátor považuje dovolání za bezpředmětné s ohledem na to, že společnost
byla ke dni 26. října 2006 vymazána z obchodního rejstříku.
Podle zápisu v obchodním rejstříku byla společnost I.-I., a. s. v likvidaci,
identifikační číslo 25 14 67 93 vymazána z obchodního rejstříku ke dni 26.
října 2006.
Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud řízení o dovolání [jež by jinak mohlo být
přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 o. s. ř. odmítl, protože se stalo, v důsledku
okolností nastalých po vydání rozhodnutí, bezpředmětným. Výklad podávaný
právní teorií i soudní praxí se shoduje v tom, že v takovém případě nejsou
předpoklady pro meritorní projednání opravného prostředku, přičemž rovnocenným
řešením je vedle odmítnutí opravného prostředku i zastavení řízení o opravném
prostředku podle § 104 odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 611/2002).
V daném případě plyne bezpředmětnost dovolání z toho, že i kdyby je Nejvyšší
soud připustil, meritorně je přezkoumal a případně mu i vyhověl (zrušením
rozhodnutí soudů nižších stupňů), nemohly by se výsledky dovolacího řízení
žádným způsobem projevit v řízení o odvolání likvidátora, byli-li společnost i
likvidátor společnosti vymazáni z obchodního rejstříku již před rozhodnutím
odvolacího soudu o odvolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když k zastavení
dovolacího řízení došlo bez zavinění účastníků na tomto procesním postupu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. prosince 2007
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu