29 Cdo 4857/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce
J. R., zastoupeného JUDr. Martinem Vlčkem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze
2, Anglická 4, PSČ 120 00, proti žalované Ing. L.K., jako správkyni konkursní
podstaty úpadkyně INTERIER PRAHA a. s. v likvidaci, identifikační číslo 60 19
33 79, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Dlouhá 16, PSČ 110 00, o vydání výtěžku ze zpeněžení nemovitostí, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 73/2004, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2008, č. j. 13 Cmo
400/2006-222, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. září 2005, č. j. 41 Cm 73/2004-143, se zastavuje.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2008, č. j. 13 Cmo
400/2006-222, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. září 2005, č. j. 41 Cm 73/2004-143,
zamítl žalobu o zaplacení částky 14.035.000,- Kč s příslušenstvím jakožto části
výtěžku ze zpeněžení nemovitostí v katastrálním území Holešovice a Hloubětín,
sepsaných žalovanou do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně INTERIER
PRAHA a. s. v likvidaci (dále jen „sporné nemovitosti“), uzavíraje, že žalobci
právo na oddělené uspokojení v konkursu vedeném na majetek úpadkyně nevzniklo. Rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil k odvolání žalobce Vrchní soud v Praze
v záhlaví označeným rozsudkem. Vyšel přitom z toho, že:
1) Dne 29. září 1998 společnost MonReal s. r. o. (dále jen „MonReal“) jako
kupující uzavřela s budoucí úpadkyní jako prodávající kupní smlouvu o prodeji
sporných nemovitostí; účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí
nastaly dne 11. listopadu 1998. 2) Dne 6. prosince 1999 uzavřeli žalobce jakožto zástavní věřitel a MonReal
jakožto zástavní dlužnice zástavní smlouvu k zajištění pohledávky žalobce za
MonReal ve výši 14,400.000,- Kč z titulu úplaty za postoupení pohledávky podle
smlouvy o postoupení pohledávky (dále jen „zajištěná pohledávka“); účinky
vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nastaly dne 28. prosince 1999. 3) Na základě návrhu ze dne 12. listopadu 1998 byl na majetek úpadkyně
prohlášen dne 6. dubna 1999 konkurs; žalovaná, majíc kupní smlouvu ze dne 29. září 1998 za neúčinnou, sepsala dne 11. července 2000 sporné nemovitosti do
soupisu majetku konkursní podstaty. 4) Na základě návrhu ze dne 23. června 2000 byl na majetek MonReal prohlášen
dne 18. července 2000 konkurs; správce její konkursní podstaty sporné
nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty nezahrnul. 5) Žalobce přihlásil do konkursu vedeného na majetek MonReal zajištěnou
pohledávku s nárokem na oddělené uspokojení; pohledávka byla zjištěna a nebyla
žádným konkursním věřitelem popřena. 6) Sporné nemovitosti byly v konkursu vedeném na majetek úpadkyně prodány,
výtěžek zpeněžení činil 20,050.000,- Kč. 7) Městský soud v Praze (jako soud konkursní) usnesením ze dne 25. září 2002,
č. j. 94 K 94/98-910, vyslovil nesouhlas s vydáním (části) výtěžku zpeněžení
sporných nemovitostí žalobci, maje za to, že při rozhodování podle ustanovení §
28 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“),
nelze řešit jako předběžnou otázku platnost a účinnosti zástavní smlouvy ze dne
6. prosince 1999. Přípisem ze dne 11. března 2004, č. j. 94 K 94/98-1221,
konkursní soud „doporučil“ žalobci, aby se „oprávněnosti vzniku zástavního
práva domáhal soudní cestou“. Odvolací soud - maje shora popsaný názor konkursního soudu za nesprávný -
uzavřel, že v dané situaci není „na místě, aby konkursní soud zodpovězení
otázky, zda má vydat výtěžek zpeněžení zástavnímu věřiteli dlužnice MonReal
podle § 28 odst. 2 ZKV, přesouval na řízení sporné, ale k zodpovězení této
otázky musí dojít uvnitř konkursního řízení na majetek úpadkyně právními
instrumenty, které má k dispozici zákon o konkursu a vyrovnání a využívá jich
konkursní soud.
Tím však není žaloba o určení platnosti zástavních smluv
(kterou žalobce již podal ve formě, že požadoval rovnou plnění, jež mu náleží
na základě oprávnění zástavního věřitele)“. Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního
stupně podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel zdůrazňuje, že se s požadavkem na vydání výtěžku zpeněžení obrátil
nejprve na konkursní soud. Ten - odmítaje zabývat se jeho nárokem věcně - jej
odkázal na řízení před „obecným“ soudem. Za této situace dovolatel považuje
závěr odvolacího soudu, podle něhož „obecný“ soud není „věcně“ příslušný k
řešení otázky, jíž je v rámci postupu podle § 28 ZKV povinen vyřešit konkursní
soud, za odepření spravedlnosti. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy,
tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007
(dále též jen "ZKV") i občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince
2007. Dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční
příslušnost soudu k projednání takového podání). Proto Nejvyšší soud řízení o
„dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 243c odst. 1
a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné a je i důvodné. Odvolací soud v závěru odůvodnění napadeného rozhodnutí (v němž poukazuje na
soudem prvního stupně chybně vyměřený soudní poplatek) správně vystihl, že
žaloba v projednávané věci (podaná na základě výzvy konkursního soudu) je svojí
povahou žalobou vylučovací ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 ZKV. Taktéž
správně dovodil, že rozhodnutí o nároku žalobce na vydání části výtěžku
zpeněžení sporných nemovitostí přísluší (primárně) konkursnímu soudu v rámci
jeho dohlédací činnosti (§ 12 odst. 2, § 28 odst. 2 ZKV). Nejvyšší soud se nárokem „nekonkursního“ věřitele na vyloučení zástavy
(zajišťující závazek jeho osobního dlužníka) ze soupisu majetku konkursní
podstaty úpadce (jenž není osobním ani zástavním dlužníkem) zabýval v rozsudku
uveřejněném pod číslem 78/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm
uzavřel, že pohledávka takového věřitele se považuje za přihlášenou do konkursu
(v němž také musí být postupem dle § 21 a násl. přezkoumána) a na jeho
postavení se (s jistými korekcemi) analogicky aplikuje ustanovení § 28 ZKV. Má-li však takový zástavní věřitel v pořadí první zástavní právo na věci, která
není majetkem osobního dlužníka v konkursu, může se domáhat vyloučení zástavy
ze soupisu majetku konkursní podstaty vylučovací žalobou dle § 19 odst. 2
uvedeného zákona.
Předpokladem úspěšnosti takového postupu však je, že v řízení o vylučovací
žalobě bude prokázáno, že předpokládaný čistý výtěžek zpeněžení zástavy
nepřevýší zajištěnou pohledávku tohoto zástavního věřitele (a musel by mu být
celý vydán i v konkursním režimu). Uvedené omezení Nejvyšší soud formuloval pro situaci, kdy se „nekonkursní“
věřitel domáhá vyloučení zástavy a kdy, je-li předpokládaný výtěžek jejího
zpeněžení vyšší než zajištěná pohledávka tohoto zástavního věřitele, je
opodstatněné zpeněžit zástavu v rámci probíhajícího konkursu, neboť část
výtěžku přesahující zajištěnou pohledávku bude sloužit k uspokojení ostatních
věřitelů. Dojde-li však v mezidobí ke zpeněžení zástavy v rámci konkursu a domáhá-li se
„nekonkursní“ věřitel vyloučení části výtěžku zpeněžení, připadající na jeho
zajištěnou pohledávku, není důvodu vázat úspěšnost vylučovací žaloby na shora
vymezenou podmínku. Bude-li takové žalobě vyhověno, nastane stejná situace,
jako kdyby byla část výtěžku zpeněžení zástavy připadající na zajištěnou
pohledávku vyplacena „nekonkursnímu“ věřiteli v rámci konkursu postupem podle
ustanovení § 28. Nehledě k tomu platí, že selže-li konkursní soud při výkonu své dohlédací
činnosti a zbaví se v průběhu konkursu (před konečnou zprávou) odpovědnosti za
řešení sporu mezi správcem konkursní podstaty a zajištěným věřitelem o vydání
části výtěžku zpeněžení zástavy tím, že věřiteli „doporučí“, aby spor řešil
samostatnou žalobou, je na místě, aby v řízení o této žalobě byla sporná otázka
vyřešena meritorně. (srov. obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu
uveřejněného pod číslem 88/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V
důsledku opačného přístupu (zvoleného odvolacím soudem) by dovolateli bylo v
rozporu s ustanovením § 3 věty druhé o. s. ř. a článkem 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod odepřeno poskytnutí ochrany jeho práv. Závěr odvolacího soudu, podle něhož nelze žalobou uplatněný nárok projednat v
řízení o vylučovací žalobě, tudíž není správný. Proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem
a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
první o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu