29 Cdo 4942/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky České národní banky, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, identifikační číslo 48 13 64 50, PSČ 115 03, za účasti 1) Brno Investments, akciová společnost, Investiční fond – v likvidaci, se sídlem v Brně, Mlýnská 68, PSČ 602 00, identifikační číslo 44 99 41 41, a 2) MVDr. Z. Š., o jmenování likvidátora, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 58/2003, o dovolání společnosti Brno Investments, akciová společnost, Investiční fond – v likvidaci, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. srpna 2006, č. j. 8 Cmo 100/2006 – 95, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2006, č. j. 50 Cm 58/2003 – 89, kterým tento soud odmítl dovolání ze dne 14. ledna 2000 podané společností Brno Investments, akciová společnost, Investiční fond – v likvidaci (dále jen „společnost“), „ve správném znění: dovolání na č. l. 86 spisu podané společností Brno Investments, akciová společnost, Investiční fond – v likvidaci, se sídlem Mlýnská 68, Brno, PSČ 602 00, identifikační číslo 44 99 41 41, dne 14. ledna 2006, se odmítá“ (výrok I.)
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že dovoláním napadené usnesení nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů. Dle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jimž bylo rozhodnuto ve věci samé. Usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí dovolání, však usnesením „ve věci samé“ není. Podle § 239 odst. 3 o. s. ř. je sice dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), odvolání ani dovolání však za návrh (žalobu) ve smyslu právě citovaného ustanovení zákona považovat nelze. Z uvedeného plyne, že odmítl-li soud prvního stupně podle § 208 odst. 1 o. s. ř. dovolání jako opožděné, není proti usnesení, kterým odvolací soud toto usnesení potvrdil, dovolání přípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2005, sp. zn. 28 Cdo 1313/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 125/2005). Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ostatním účastníkům žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á předsedkyně senátu