29 Cdo 5008/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele A. K., zastoupeného Mgr. Lenkou Hnilicovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Lublaňská 40, PSČ 120 00, za účasti Lidového bytového družstva Praha 7, se sídlem v Praze 7, U Uranie 12/1362, PSČ 170 00, identifikační číslo 48 03 05 97, zastoupeného Mgr. Liborem Hronkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Slánská 1678/20, PSČ 163 00 a vedlejšího účastníka na straně účastníka R. P., bytem v P. zastoupené Mgr. Martinem Krtilem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou Bránou 334/4, PSČ 186 00, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 6 C 85/2004, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2007, č. j. 11 Co 429/2006-91, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze k odvolání navrhovatele v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 25. května 2006, č. j. 6 C 85/2004-71, jímž Obvodní soud pro Prahu 7 zamítl návrh na nahrazení projevu vůle Lidového bytového družstva Praha 7 (dále jen „družstvo“) k uzavření smlouvy o nájmu bytu s navrhovatelem ve znění uvedeném ve výroku. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o tom, že neexistuje hmotně právní ustanovení, na jehož základě by se navrhovatel mohl domáhat uzavření dohody o nájmu bytu.
Smlouva o nájmu bytu je dvoustranný obligační vztah dvou rovnoprávných subjektů, do kterého soud nemůže nahrazením projevu vůle jednoho z nich zasahovat. Z ustanovení § 230 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) nevyplývá povinnost družstva uzavřít s nabyvatelem členských práv a povinností dohodu o nájmu bytu. S tím koresponduje i článek 10 odst. 3 stanov družstva, podle něhož převod členských práv a povinností podle § 230 obch. zák. nezakládá právo na nájemní vztah k bytu. Členství v družstvu však zakládá právo na přidělení volného bytu v domě družstva před nečlenem družstva.
Uzavřel, že ani v tomto případě však není možné domáhat se uzavření dohody o nájmu bytu určitého znění, nehledě na požadavek navrhovatele stanovit roční nájemné ve výši 1,- Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu - posuzováno podle obsahu jen proti výroku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé - podal navrhovatel dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, neboť nepřihlédl k tomu, že se stal členem družstva na základě dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu uzavřené s převodcem V.Š. a k dohodě o ukončení nájmu bytu uzavřené mezi V. Š. a družstvem. Dovolatel tak má právo na uzavření smlouvy o nájmu bytu. Vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s dobrými mravy, protože dovolatele poškozuje tím, že neumožňuje, aby i přesto, že se stal členem družstva, jím byl se všemi právy a povinnostmi.
Dovolatel namítá, že odvolací soud se nezabýval ostatními provedenými důkazy a ani podstatou sporu. Tvrdí, že družstvo má povinnost uzavřít s ním smlouvu o nájmu bytu, neboť došlo k řádnému převodu členství, tím mu vzniklo právo užívat byt uvedený v dohodě o převodu členských práv a povinností a tento závěr není ani v rozporu s ustanovením článku 10 stanov družstva. Odvolacímu soudu vytýká, že vycházel ze stanov družstva z roku 1995 a nezabýval se obsahem stanov platných ke dni uzavření, resp. předložení dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Námitky, že odvolací soud se nezabýval ostatními provedenými důkazy a vycházel ze stanov družstva z roku 1995, aniž by se zabýval obsahem stanov platných ke dni uzavření, resp. předložení dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu, jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (k tomu srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
V rovině dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o s. ř. dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení práva domáhat se uzavření dohody o nájmu bytu podle ustanovení § 230 obch. zák. a článku 10 odst. 3 stanov družstva. Odvolací soud však závěr o tom, že navrhovatel nemá právo domáhat se uzavření dohody o nájmu bytu v požadovaném znění, založil i na dalším, dovoláním nezpochybněném důvodu, jímž je požadavek, aby roční nájemné bylo stanoveno částkou 1,- Kč. Tento důvod, který by sám o sobě vedl k zamítnutí návrhu, dovolatelem zpochybněn nebyl. Založit přípustnost dovolání pro řešení dovolatelem předkládaných otázek proto nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K námitce rozporu s dobrými mravy, dovolací soud nemohl přihlédnout s ohledem na ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř.
Jelikož dovolání navrhovatele není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení § 200e odst. 1 a 3 o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. se ve sporech z právních vztahů mezi družstvem a členem, jde-li o vztah ze smlouvy, kterou se převádí členská práva a povinnosti v družstvu - a o takový vztah v projednávané věci jde - rozhoduje usnesením. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího mají proto povahu usnesení, i když tak nejsou označena.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele bylo odmítnuto a družstvu a vedlejší účastnici podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á předsedkyně senátu