29 Cdo 502/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v
právní věci žalobkyně RoBiN OIL s. r. o., se sídlem v Kladně 3, Libušina 172,
PSČ 272 03, identifikační číslo osoby 49 82 35 74, zastoupené JUDr. Liborem
Janků, advokátem, se sídlem v Chebu, Mánesova 13, PSČ 350 02, proti žalovaným
1) J. P. a 2) J. Č., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm
102/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5.
listopadu 2008, č. j. 5 Cmo 363/2008-247, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci ze dne 15. dubna 2008, č. j. 37 Cm 102/2005-177, se
zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu
2008, č. j. 5 Cmo 363/2008-247, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek ze dne 15. dubna 2008, č. j. 37 Cm 102/2005-177, jímž Krajský
soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ponechal ve vztahu k žalovaným v
platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 6. května 2005, č. j. 37 Sm
23/2005-16, kterým uložil prvnímu a druhému žalovaným a M. S. (jako původně
třetímu žalovanému), aby zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně částku
47,027.460,- Kč s 6% úrokem od 1. února 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu ve
výši 156.758,- Kč a náhradu nákladů řízení. Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně – uzavřel, že žalovaným se prostřednictvím včas uplatněných námitek
správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo. Přitom zdůraznil, že:
1) Podle ustanovení § 175 odst. 4 zákona č. 99/1963 S., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), nepřihlížel k opožděně uplatněným námitkám, podle
kterých je smlouva o postoupení směnkou zajištěné pohledávky ze dne 28. června
2004, uzavřená mezi společností Frenn Trading B. V. a žalobkyní, neplatná a
uplatňování práv ze směnky, o jejíž zaplacení v dané věci jde (dále též jen
„směnka“), je ve smyslu ustanovení § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“), výkonem práva v rozporu s poctivým obchodním
stykem;
2) Námitka nesprávného vyplnění blankosměnky není „konkrétní a určitá“, neboť z
ní není zřejmé, v jakém rozsahu jejím prostřednictvím žalovaní směnečný
platební rozkaz napadají;
3) Uplatnění práv ze směnky není v posuzovaném případě výkonem práva, jenž by
se příčil dobrým mravům, když žalobkyně požaduje ze směnky jen to, co by mohl
požadovat kterýkoli z předchozích majitelů směnky, přičemž „pozice“ žalovaných
se tím nijak nezhoršila. V této souvislosti nepovažoval za významné okolnosti
mající původ ve vztazích výstavce směnky (společnosti BOHEMIA TANK a. s.) ke
třetím osobám (společnosti KITTERY, spol. s r. o. v likvidaci a jednateli
žalobkyně J. Z.), jež bezprostředně nesouvisejí se směnkou ani směnkou
zajištěnou pohledávkou a nemají proto žádný vliv na povinnost žalovaných (jako
směnečných rukojmích) směnku zaplatit;
4) Námitka, že žalobkyně nabyla směnku ve zlé víře, nemá sama o sobě – se
zřetelem k tomu, že šlo o tzv. rektasměnku, při jejímž převodu zůstávají
směnečným dlužníkům zachovány všechny námitky, které měli v okamžiku převodu
směnky vůči předchozímu majiteli – žádný význam;
5) Zákon č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) nestanoví povinnost
oznamovat vyplnění blankosměnky osobám ze směnky zavázaným;
6) Uplatnění práv ze směnky vůči směnečným rukojmím není podmíněno předložením
směnky k placení ani výstavci směnky, ani směnečným rukojmím;
7) Správně se soud prvního stupně vypořádal také s námitkou promlčení. Směnečné
nároky vůči přímým směnečným dlužníkům se podle ustanovení čl. I. § 70 odst. 1
směnečného zákona promlčují ve třech letech od splatnosti směnky, přičemž v
posuzovaném případě byla směnka splatná 31. ledna 2002 a žaloba byla soudu
doručena 18. ledna 2005, tedy ještě před uplynutím promlčecí lhůty.
Přitom ve
vztahu k žalovaným nemohlo na splatnosti směnky (a od ní se odvíjejícího
počátku běhu promlčecí lhůty) nic změnit ani prohlášení konkursu na majetek
výstavce směnky (společnosti BOHEMIA TANK a. s.).
Proti oběma rozsudkům soudů nižších stupňů podali žalovaní dovolání, jehož
přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., majíce
napadená rozhodnutí po právní stránce za zásadně významná, namítajíce, že jsou
dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že a/
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci a b/ napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a
požadujíce, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a vrátil
věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud řízení o
„dovolání“ podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání
proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční
příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Ve zbývajícím rozsahu, tj. v části směřující proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné
podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Dovolání v této věci může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé přitom žádné otázky,
z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí,
Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládají. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené
rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti
skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení
důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Při respektování shora vymezených kritérií jsou především pro řešení otázky
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné námitky dovolatelů, jimiž vystihují dovolací důvod vymezený v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolateli vytýkaná vada (jež měla
spočívat v tom, že soudy nižších stupňů neprovedly dovolateli navrhované
důkazy) totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje
(odvolací soud se ostatně s důvody, pro které tyto důkazy nebyly provedeny, v
odůvodnění svého rozhodnutí odpovídajícím způsobem vypořádal). Obecně přitom
platí (srov. ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř.), že o tom, které z navržených,
popřípadě dalších důkazů provede, rozhoduje soud. Dospěl-li odvolací soud k
závěru, že provedení navrženého důkazu není ke zjištění skutkového stavu nutné,
a své rozhodnutí řádně odůvodnil, využil svého práva daného mu v ustanovení §
120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. Právo soudu rozhodnout o tom, které z
navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu nezávislosti soudů
podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz např. nálezy Ústavního soudu
ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95 a ze dne 13. září 1999, sp. zn. II. ÚS 236/1998). Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z
pohledu dovolateli zpochybněných právních závěrů, na nichž napadené rozhodnutí
spočívá. Posouzení, zda žalobkyně nabyla směnku ve zlé víře anebo se při nabývání směnky
provinila hrubou nedbalostí (srov. čl. I. § 10 směnečného zákona), může mít
význam pouze pro závěr o přípustnosti námitky nesprávného vyplnění blankosměnky
(rozuměj vyplnění v rozporu s uděleným vyplňovacím právem), samostatnou
námitku, jež by byla způsobilá přivodit zrušení vydaného směnečného platebního
rozkazu, však uvedená tvrzení nepředstavují (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
uveřejněný pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom
ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že schází-li v námitkách
tvrzení o správné výši směnečné sumy, která měla být na směnku podle uděleného
vyplňovacího práva doplněna (srov. námitky žalovaných na č. l. 18 – 20 a č. l. 35 – 37 spisu), je námitka nesprávného vyplnění blankosměnky neurčitá
(nedostatečně odůvodněná) a tudíž neprojednatelná (§ 175 odst. 1, 3 o. s. ř.)
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady
dovolatelů, podle kterých je smlouva o postoupení směnkou zajištěné pohledávky
ze dne 28. června 2004 neplatná podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a požadavek žalobkyně na zaplacení
žalované částky odporuje zásadám poctivého obchodního styku. Jde totiž o
výhrady, které nebyly obsaženy ve včas uplatněných námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu a soudy nižších stupňů k nim proto správně – se zřetelem ke
koncentraci řízení o námitkách (srov. ustanovení § 175 odst. 1, 4 o. s. ř.) –
nemohly při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v
platnosti, přihlížet. Přitom závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí
žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá z ustanovení §
175 odst. 1 a 3 o. s. ř. (k tomu, že v takovém případě nejde o otázku zásadního
právního významu, viz např. důvody usnesení ze dne 31. října 2007, sp. zn.
29
Odo 6/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu). Výtky dovolatelů směřující proti závěrům odvolacího soudu o tom, že výkon práv
ze směnky není v posuzovaném případě v rozporu s dobrými mravy, žádnou otázku
zásadního právního významu neotevírají, přičemž dovolateli zpochybněné právní
posouzení věci neshledává Nejvyšší soud ani rozporným s hmotným právem (k tomu
srov. ustanovení § 3 obč. zák. a výklad tohoto ustanovení podaný v důvodech
rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 59/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Závěry učiněné soudy nižších stupňů při výkladu otázky promlčení směnečných
nároků pak v obecné rovině odpovídají ustálené judikatuře Nejvyššího soudu
(srov. v tomto směru např. rozsudky uveřejněné pod čísly 19/2007 a 85/2010
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a v poměrech projednávané věci nemohou
být zpochybněny ani výhradou dovolatelů, že promlčecí doba k uplatnění práv ze
směnky počala – s ohledem na ustanovení § 14 odst. 1 písm. g) zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) – běžet poprvé již v
období od 18. srpna 1998 do 10. listopadu 1998, kdy byl na majetek výstavce
směnky (společnosti BOHEMIA TANK a. s.) prohlášen (posléze zrušený) konkurs. Z
ustanovení § 45 odst. 1 ZKV totiž jednoznačně plyne, že zrušením konkursu
zanikají (mimo jiné) také účinky prohlášení konkursu uvedené v § 14 odst. 1
písm. g) ZKV (podle kterého se nesplatné pohledávky úpadce a jeho závazky,
které mají být uspokojeny z podstaty, považují v konkursu za splatné). Ani
akceptace názoru předestíraného dovolateli, podle kterého lze účinky prohlášení
konkursu na majetek výstavce směnky vztahovat také na osoby, jež převzaly za
výstavce směnečné rukojemství, by proto nemohla nic změnit na závěru, že
nejpozději zrušením konkursu prohlášeného na majetek výstavce účinky uvedené v
ustanovení § 14 odst. 1 písm. g) ZKV zanikly, s tím, že nadále není důvodu
považovat směnku (v mimokonkursních poměrech) jen z tohoto důvodu za splatnou.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 2 věty první a odst. 3 o. s. ř., když řízení o „dovolání“
žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno a dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu odmítnuto, přičemž žalobkyni podle obsahu spisu žádné
náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června
2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2011
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu