29 Cdo 504/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně
Č. r. – M. f., proti žalovanému K., výrobnímu družstvu N. v likvidaci,
zastoupenému J. J., advokátem, o zaplacení částky 1,711.557,40 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm
140/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12.
června 2006, č. j. 9 Cmo 224/2005-311, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. června 2006, č. j. 9 Cmo
224/2005-311, k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 8. listopadu 2004,
č. j. 40 Cm 140/99-278, jímž Krajský soud v Hradci Králové uložil žalovanému
zaplatit žalobkyni (Č. k. a.) částku 1,711.557,40 Kč s 5,3% úrokem z částky
768.750,- Kč od 31. prosince 2002 do zaplacení, s 5% úrokem z prodlení z částky
768.750,- Kč od 31. prosince 2002 do zaplacení a s 10,3% úrokem z prodlení z
částky 514.925,01 Kč od 31. prosince 2002 do zaplacení.
Odvolací soud, setrvávaje na závěrech formulovaných v rozhodnutí ze dne 23.
dubna 2004, č. j. 9 Cmo 559/2003-237, jímž zrušil v pořadí druhé rozhodnutí
soudu prvního stupně ze dne 28. března 2003, č. j. 40 Cm 140/99-213, přitakal
soudu prvního stupně v závěru, že žaloba na úhradu pohledávky, vzniklé na
základě smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně (K. b. P., s. p.
ú.) a žalovaným dne 10. dubna 1995, obsahující (mimo jiné) dohodu o narovnání
podle ustanovení § 585 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) [dále jen
“dohoda”], je po právu.
Zdůraznil, že dohodu za žalovaného podepsal pouze Ing. B. P.a (tehdejší
předseda představenstva), což odporuje ustanovení § 243 odst. 3 obchodního
zákoníku ve znění účinném k datu uzavření dohody (dále jen „obch. zák.“).
Jelikož - pokračoval odvolací soud - výše uvedené zakládá neplatnost právního
úkonu (dohody) podle ustanovení § 267 odst. 1 obch. zák., a to neplatnost
relativní, účastník, na jehož ochranu je neplatnost právního úkonu stanovena
(žalovaný), se této neplatnosti musel dovolat, což učinil ve vyjádření k žalobě
došlém soudu 3. září 1999. V situaci, kdy tak učinil až po uplynutí čtyřleté
promlčecí doby (tato marně uplynula dnem 2. května 1999 a její počátek se
připíná k datu účinnosti dohody - k 1. květnu 1995), shledal odvolací soud
žalobcem vznesenou námitku promlčení práva žalovaného dovolat se relativní
neplatností dohody opodstatněnou (§ 397 obch. zák.). Současně akcentoval, že
námitka promlčení byla žalobkyní vznesena u jednání soudu prvního stupně dne 1.
října 2004.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b)
o. s. ř., tj. namítaje, že: a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci a b) rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Podle dovolatele žalobkyně vůbec námitku promlčení v řízení před soudy nižších
stupňů nevznesla, když pouze konstatovala, že promlčecí doba uplynula. Dále
dovozuje, že dovolal-li se relativní neplatnosti dohody, musí být tato
považována za neplatný právní úkon i v případě, že tak učinil po uplynutí
promlčecí doby. „Nárok dovolat se relativní neplatnosti uplynutím promlčecí
lhůty nezaniká, tedy i po uplynutí promlčecí lhůty se lze dovolat neplatnosti
právního úkonu úspěšně a účinně“. Výše uvedené nesprávné právní posouzení věci
pak má za následek i „nesprávný postup obou soudů“, když „využitím námitky
promlčení, která nebyla vznesena, oba soudy jednoznačně zvýhodnily žalobkyni a
ve svém důsledku upřely žalovanému možnost účinně se domáhat svých práv“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř.; není však důvodné.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Právní úkon, u něhož je dán důvod tzv. relativní neplatnosti (§ 267 odst. 1
obch. zák., popř. § 40a obč. zák.), se považuje za platný (se všemi důsledky z
toho na právní vztah vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je důvod
neplatnosti právního úkonu určen, neplatnosti nedovolá. Jestliže se oprávněná
osoba dovolala tzv. relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od
svého počátku (ex tunc). Promlčení práva uplatnit námitku relativní neplatnosti
právního úkonu (dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu) je nutno
posuzovat dle právní úpravy promlčení obsažené v občanském zákoníku nebo v
obchodním zákoníku, a to v závislosti na tom, zda právní úkon, jehož relativní
neplatnost je uplatňována, má povahu obchodní či občanskoprávní (k tomu srov.
rozhodnutí uveřejněná pod čísly 89/2007 a 97/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Jelikož v poměrech projednávané věci nebylo mezi účastníky sporné datum
uzavření dohody (10. duben 1995) a datum její účinnosti (1. květen 1995), ani
to, že výhrada neplatnosti smlouvy byla žalovaným učiněna podáním došlým soudu
prvního stupně 3. září 1999, je nepochybné, že námitka relativní neplatnosti
smlouvy byla vznesena po uplynutí více než čtyř let ode dne, kdy mohla být
uplatněna poprvé (k počátku běhu promlčecí doby a její délce viz § 391 a § 397
obch. zák.).
Zbývá posoudit, zda obstojí závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobkyně
vznesla námitku promlčení práva žalovaného dovolat se relativní neplatnosti
dohody.
Podle ustanovení § 41 o. s. ř. účastníci mohou provádět své úkony jakoukoli
formou, pokud zákon pro některé úkony nepředepisuje určitou formu (odstavec 1).
Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen
(odstavec 2). Hmotněprávní úkon účastníka učiněný vůči soudu je účinný také
vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, když se o něm v řízení
dozvěděli (odstavec 3).
Námitka promlčení je námitkou s hmotněprávními důsledky (viz např. Švestka, J.,
Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I § 1 - 459,
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 530). Její obsah je tak
nutno posuzovat za použití výkladových pravidel obsažených v ustanovení § 35
odst. 2 obč. zák. (v obchodních věcech i za použití § 266 obch. zák.), jakož
i zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozhodnutí
uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v
nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003.
Při jejich respektování se Nejvyšší soud co do posouzení, zda žalobkyně
uplatnila námitku promlčení práva žalovaného dovolat se relativní neplatnosti
dohody plně ztotožňuje se soudem odvolacím a nemá žádné pochybnosti o tom, že
žalobkyně v soudním řízení námitku promlčení skutečně vznesla.
Vzhledem k výše uvedenému závěru pak Nejvyšší soud nepovažuje za opodstatněnou
ani argumentaci připínající se k dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., když dovolatelem zmiňované porušení zásad
spravedlivého procesu je založeno právě na tvrzení, že odvolací soud přihlédl k
námitce promlčení, ačkoli tato uplatněna nebyla.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích
důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž
Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného
dovolání přihlíží z úřední povinnosti, dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2
o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst.
5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo
zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu