29 Cdo 507/2007
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní
věci žalobkyně JUDr. M. M., advokátky jako správkyně konkursní podstaty
úpadkyně P. R., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému Městu H.,
zastoupenému advokátem, o 21,300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 1 Cm 17/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. září 2006, č. j. 5 Cmo 456/2005 - 106,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze
dne 21. dubna 2005, č. j. 1 Cm 17/2004 - 71, ve výroku, kterým soud prvního
stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 21,300.000,- Kč s 20%
úrokem z prodlení od 1. března 2003 do zaplacení do tří dnů od právní moci
rozsudku, z titulu nesplaceného vkladu na zvýšení základního kapitálu úpadkyně
P. R., s. r. o.– dále též jen „společnost“ (výrok I.), změnil výrok o náhradě
nákladů řízení před soudem I. stupně (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výroky III. a IV.).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud především uvedl, že zastupitelstvo města H.
(dále jen „zastupitelstvo“) na svém 2. zasedání dne 28. listopadu 2002
usnesením č. 5/2002 rozhodlo o zvýšení základního kapitálu společnosti o částku
21,800.000,- Kč. Současně zastupitelstvo pověřilo radu města H. (dále jen
„rada“) ve funkci valné hromady zajistit toto zvýšení formou notářského zápisu.
Rada následně na své 2. schůzi konané dne 5. prosince 2002 rozhodla o zvýšení
základního kapitálu společnosti na 22.000.000,- Kč s tím, že závazek ke
zvýšení vkladu nebo převzetí nového vkladu musí být převzat do 31. března 2003
a že Město H. jako jediný společník společnosti má právo k účasti na zvýšení
základního kapitálu. Jestliže Město H. nevyužije tohoto přednostního práva do
31. prosince 2002, nebo jestliže se přednostního práva vzdá, může se souhlasem
valné hromady převzít závazek k novému vkladu kdokoli. Realizací tohoto
usnesení pověřila rada starostu, kterému současně uložila, aby jménem Města H.
jako jediného společníka společnosti „učinil a podepsal do notářského zápisu“
rozhodnutí při výkonu působnosti valné hromady ve smyslu uvedeného rozhodnutí
rady o zvýšení základního kapitálu společnosti.
Dne 6. prosince 2002 sepsal notář JUDr. I. H. notářský zápis č. j. NZ 156/2002,
ve kterém starosta Města H. učinil prohlášení, „které v podstatě cituje“
usnesení zastupitelstva z 28. listopadu 2002 a rady z 5. prosince 2002. Téhož
dne pak starosta Města H. podepsal dokument označený jako „Převzetí závazku ke
zvýšení vkladu ve společnosti P. R., s. r. o.“, ve kterém se zavázal uhradit
částku 21,800.000,- Kč, a to formou započtení vzájemných pohledávek ve výši
11,066.399,30 Kč a formou peněžitého vkladu ve výši 10,733.600,70 Kč, a to do
31. března 2003.
Odvolací soud konstatoval, že ustanovení § 143 odst. 3 obchodního zákoníku ve
znění účinném ke dni 6. prosince 2002 (dále jen „obch. zák.“), určuje, že
usnesení valné hromady o zvýšení základního kapitálu musí určit:
a) částku, o kterou se zvyšuje základní kapitál,
b) lhůtu, do níž musí být závazky ke zvýšení vkladu nebo k převzetí
nového vkladu převzaty, popřípadě
c) předmět nepeněžitého vkladu a částku, kterou se započítává na vklad
společníka na základě znaleckého posudku.
Podle ustanovení § 143 odst. 6 obch. zák. se závazek ke zvýšení vkladu nebo k
novému vkladu přebírá písemným prohlášením které musí obsahovat náležitosti
uvedené v odstavci 3 písm. a) a c), lhůtu pro splacení peněžitého, popřípadě
nepeněžitého vkladu a ve kterém zájemce, který není společníkem, musí
prohlásit, že přistupuje ke společenské smlouvě; podpis zájemce musí být úředně
ověřen. Prohlášení nabývá účinnosti doručením společnosti. Ustanovení § 204
odst. 3 obch. zák. se použije obdobně.
Písemné prohlášení učiněné dne 6. prosince 2002 Městem H., jehož jménem jednal
starosta J. Č., shledal odvolací soud plně vyhovující jak obsahovým, tak i
formálním požadavkům uvedeným v ustanovení § 143 odst. 3 a 6 obch. zák.
Dále pak odvolací soud konstatoval, že podle ustanovení § 84 odst. 2 písm. f)
zákona č. 128/2000 Sb., o obcích ve znění účinném ke dni 6. prosince 2002 (dále
jen „zákon o obcích“) je zastupitelstvu obce vyhrazeno rozhodovat o založení
nebo rušení právnických osob, schvalovat jejich zakladatelské listiny,
společenské smlouvy, zakládací smlouvy a stanovy a rozhodovat o účasti v již
založených právnických osobách.
Podle § 85 písm. e) zákona o obcích je zastupitelstvu obce vyhrazeno
rozhodování o peněžitých i nepeněžitých vkladech do právnických osob. Dle § 84
odst. 4 zákona o obcích si může zastupitelstvo obce vyhradit další pravomoc v
samostatné působnosti obce mimo pravomoce vyhrazené radě podle § 102 odst. 2.
Ustanovení § 102 odst. 2, písm. c) zákona o obcích pak vyhrazuje radě funkci
valné hromady, je-li obec jediným akcionářem nebo jediným společníkem.
Na základě těchto ustanovení – pokračoval odvolací soud – je radě obce sice
vyhrazeno plnit funkci valné hromady, je-li obec jediným akcionářem nebo
jediným společníkem společnosti [§ 102 odst. 2 písm. c) zákona o obcích],
pravomoc rozhodnout o peněžitých i nepeněžitých vkladech do základního kapitálu
právnických osob je však vyhrazena zastupitelstvu obce, jakožto nejvyššímu
orgánu obce, neboť jde o rozhodnutí, které může mít zásadní dopad do majetkové
sféry obce.
Na základě uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že jediným orgánem
oprávněným rozhodnout o převzetí peněžitého závazku ke zvýšení vkladu do
základního kapitálu společnosti bylo zastupitelstvo města H., nikoli jeho
rada. Zastupitelstvo tak také učinilo na svém 2. zasedání konaném dne 28.
listopadu 2002, když přijalo usnesení č. 5/2002, kterým rozhodlo nejen o
zvýšení základního kapitálu společnosti peněžitým vkladem o částku 21,800.000,-
Kč, ale rozhodlo také o převzetí tohoto závazku (převzalo závazek „na částku
21,800.000,- Kč“) ke zvýšení vkladu ve společnosti. Právní úkon společnosti
učiněný jménem Města H. jeho starostou panem J. Č. dne 6. prosince 2002,
kterého zastupitelstvo realizací tohoto usnesení zároveň pověřilo, shledal
odvolací soud platným.
Odvolací soud rovněž přitakal soudu prvního stupně, který učinil závěr, že
převzetí závazku ke vkladu nabylo účinnosti převzetím listiny „Převzetí
závazku ke zvýšení vkladu ve společnosti P. R., s. r. o.“ zmocněncem
společnosti Ing. H. (dále jen „zmocněnec“) dne 6. prosince 2002. Odvolací soud
přitom uzavřel, že zánik funkce jednatele společnosti, který plnou moc tomuto
zmocněnci udělil, v důsledku jeho odstoupení z funkce jednatele (§ 66 odst. 1
obch. zák.) nezpůsobil zánik plné moci udělené zmocněnci před ukončením funkce.
Odvolací soud dále dovodil, že na platnost a účinnost převzetí závazku ke
zvýšení vkladu do základního kapitálu společnosti nemá vliv ani to, že rada
jako jediný akcionář společnosti, jednající v působnosti valné hromady, na svém
zasedání dne 27. prosince 2002 přijala usnesení o tom, že pozastavuje s
okamžitou platností své usnesení ze 2. schůze rady konané dne 5. prosince 2002
týkající se zvýšení základního kapitálu, ani to, že zastupitelstvo přijalo dne
13. února 2003 usnesení o revokaci usnesení č. 5/2002, neboť tato revokace se
týká pouze rozhodnutí o zvýšení základního kapitálu, nikoli revokace usnesení o
převzetí závazku ke zvýšení vkladu. Dle názoru odvolacího soudu, i kdyby tomu
tak však bylo, nelze následky závazku již předtím platně vzniklého a účinného
jednostranným rozhodnutím zvrátit.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho
přípustnosti, odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a je v rozporu s hmotným právem – specifikuje tedy dovolací
důvod, jež je podřaditelný pod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel namítá, že starosta není oprávněn činit úkony sám o své vůli, nýbrž
musí realizovat vůli orgánu, který je k tomu dle obecního zákona oprávněn.
Dovolatel poukazuje na časovou posloupnost jednotlivých úkonů. Dle § 85 písm.
e) zákona o obcích je zastupitelstvu obce vyhrazeno rozhodování o peněžitých i
nepeněžitých vkladech do základního kapitálu právnických osob. Tomuto
rozhodnutí však musí podle názoru dovolatele předcházet rozhodnutí valné
hromady společnosti o zvýšení základního kapitálu společnosti. Rozhodování o
věcech obce jako jediného společníka obchodní společnosti je však podle § 102
odst. 2 písm. c) zákona o obcích vyhrazeno pouze radě obce. V tomto svém
postavení je „naprosto nezastupitelná“. V daném případě tak dle dovolatele mělo
rozhodnutí zastupitelstva následovat až po rozhodnutí rady, jakožto jediného
společníka, o zvýšení základního kapitálu společnosti. Dovolatel akcentuje, že
v daném případě se stal přesný opak.
Dovolatel má za to, že nebylo vůlí města poté, co jediný společník rozhodl o
zvýšení základního kapitálu, převzít závazek k novému vkladu. Tomu svědčí i
revokace původního usnesení zastupitelstva, k níž došlo dne 13. února 2003.
Dovolatel vyslovuje názor, že došlo k neshodě mezi vůlí a jejím projevem, a
proto nemohou nastat následky právního úkonu. Uzavírá, že v této souvislosti se
soudy měly zabývat i otázkou, zda postup žalobkyně je v souladu se zásadami
poctivého obchodního styku.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu
k dalšímu řízení.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Rozpor napadeného
rozhodnutí s hmotným právem spatřuje dovolatel v nesprávném právním posouzení
postupu při přijímání rozhodnutí souvisejících se zvýšením základního kapitálu,
když podle jeho názoru musí rozhodnutí rady obce o zvýšení základního kapitálu
předcházet rozhodnutí zastupitelstva o vkladu do základního kapitálu.
Závěr dovolatele není správný.
Shora citovaná ustanovení zákona o obcích rozdělují rozhodovací pravomoc ve
věcech účasti obce v obchodních společnostech mezi její zastupitelstvo a radu.
Nestanoví však postup, jak by mělo rozhodování probíhat, ale pouze to, který z
uvedených orgánů je k jednotlivým rozhodnutím oprávněn. Není tedy podstatné,
který z obou orgánů přijme rozhodnutí směřující k tomu, že dojde ke zvýšení
základního kapitálu společnosti, jejímž je obec jediným společníkem, a že se na
něm bude obec podílet, dříve, a který později. Podstatné je pouze to, aby
potřebné rozhodnutí učinily oba orgány, každý v rámci své pravomoci. Přitom lze
říci, že je logické, aby obec (její rada), uvažuje-li o tom, že převezme jako
jediný společník vklad na zvýšení základního kapitálu obchodní společnosti,
nejprve předložila tento záměr zastupitelstvu a teprve tehdy, bude-li s ním
zastupitelstvo souhlasit, sama přijala rozhodnutí o zvýšení základního kapitálu
potřebné k uskutečnění takového záměru.
Podle ustanovení § 103 odst. 1 zákona o obcích zastupuje obec navenek její
starosta. Úkony, které vyžadují schválení zastupitelstva obce, popřípadě rady
obce, může starosta provést jen po jejich předchozím schválení, jinak jsou tyto
právní úkony od počátku neplatné. Protože ze skutkových zjištění soudů obou
stupňů vyplývá, že zastupitelstvo žalovaného řádně přijalo rozhodnutí o
převzetí vkladu obce do základního kapitálu společnosti a jeho rada řádně
rozhodla o jeho zvýšení, byly splněny podmínky stanovené zákonem o obcích pro
to, aby mohl starosta platně učinit úkon směřující k převzetí vkladu do tohoto
základního kapitálu.
K námitce dovolatele, že měl odvolací soud posoudit, zda není postup žalobkyně
v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, dovolací soud uzavírá, že
dovolatel netvrdil, v čem měl postup žalobkyně tyty zásady porušovat a dovolací
soud takové porušení neshledal.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku,
neboť dovolatel neměl ve věci úspěch a žalobkyni náklady dovolacího řízení
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2007
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu