29 Cdo 5083/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře ve věci
žalobce JUDr. F. H., advokáta, jako správce konkursní podstaty
úpadkyně 3. a. s., zastoupeného JUDr. A. F., advokátem, proti žalovaným
1/ W. s. r. o., a 2/ P., spol. s r. o., zastoupenému Mgr. E. K., advokátkou, o
zaplacení částky 5,947.220,70 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.
55 C 153/2002, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 10. dubna 2008, č. j. 13 Co 398/2006-228, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 4. ledna 2006, č. j. 55 Cm 153/2002-104, zavázal Městský soud
v Brně žalované zaplatit žalobci společně a nerozdílně 5,947.220,70 Kč. K
odvolání žalovaných Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že vůči první žalované žalobu zamítl a druhou
žalovanou zavázal zaplatit žalobci částku 5,947.220,70 Kč samostatně.
Vyšel přitom zejména z toho, že:
1) nemovitosti ve vlastnictví první žalované byly na základě nájemní smlouvy ze
dne 31. března 2000 (ve znění dodatků) pronajaty druhé žalované na dobu od 1.
dubna 2000 do 31. března 2015 za dohodnuté nájemné v celkové výši
52,500.000,- Kč (+ 2,625.000,- Kč, tj. 5 % DPH),
2) tytéž nemovitosti byly zatíženy zástavním právem ve prospěch K.
b., a. s., k zajištění jejích pohledávek vůči úpadkyni (v celkové výši
47,394.806,90 Kč),
3) výzvou ze dne 12. července 2000, doručenou 21. července 2000, žalobce vyzval
první žalovanou k vyplacení zajištěné pohledávky nebo složení ceny zastavených
nemovitostí do konkursní podstaty, k čemuž jí stanovil třicetidenní lhůtu,
4) po marném uplynutí lhůty pojal žalobce dne 23. srpna 2000 zastavené
nemovitosti do soupisu konkursní podstaty úpadkyně, s čímž první žalovanou
písemně seznámil,
5) dopisem ze dne 29. srpna 2000 žalobce zpravil o soupisu nemovitostí i druhou
žalovanou,
6) dne 9. října 2000 podala první žalovaná žalobu o vyloučení nemovitostí ze
soupisu majetku konkursní podstaty, kterou posléze vzala zpět, neboť žalobce
nemovitosti dne 5. dubna 2002 – poté, co první žalovaná do konkursní
podstaty úpadkyně složila cenu nemovitostí (7,500.000,- Kč) – ze soupisu
vyloučil,
7) nájemné sjednané mezi žalovanými bylo zaplaceno druhou žalovanou první
žalované dne 30. října 2000.
Poukazuje na ustanovení § 18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání (dále též jen „ZKV“), odvolací soud dovodil, že okamžikem soupisu
nemovitostí do konkursní podstaty přešlo právo inkasovat
nájemné od druhé žalované z první žalované (vlastnice, pronajímatelky
nemovitostí) na žalobce (správce konkursní podstaty). Druhá žalovaná byla
žalobci povinna plnit na základě nájemní smlouvy, kterou uzavřela s první
žalovanou, neboť žalobce dnem soupisu nemovitostí do konkursní podstaty
vstoupil do postavení první žalované. Přijala-li první žalovaná
plnění od druhé žalované za období, kdy nemovitosti byly sepsány do konkursní
podstaty, neobohatila se na úkor žalobce (jak dovozoval soud prvního stupně),
ale na úkor druhé žalované.
K námitce, že v případě úspěšné excindační žaloby je správce konkursní podstaty
povinen vydat i plody a užitky přijaté za dobu, kdy nemovitosti byly
neoprávněně zařazeny do soupisu majetku konkursní podstaty, odvolací soud
konstatoval, že v projednávané věci řízení o vyloučení nemovitostí ze soupisu
neskončilo úspěchem první žalované. První žalovaná se naopak zavázala složit ve
prospěch konkursní podstaty úpadkyně cenu zastavených nemovitostí, čímž uznala
oprávněnost jejich soupisu do konkursní podstaty.
Domáhala-li se druhá žalovaná započtení nákladů, které vynaložila na správu a
údržbu nemovitostí, odvolací soud uvedl, že druhá žalovaná – přes opakované
poučení soudu – dostatečně nedoplnila svá skutková tvrzení konkretizací
vynaložených nákladů, přičemž jí předkládané listiny chybějící skutková tvrzení
nemohly nahradit. Nadto zdůraznil, že druhá žalovaná, ačkoli o soupisu
nemovitostí věděla, s žalobcem nekomunikovala a nevyžádala si ani jeho souhlas
s provedením oprav ve smyslu § 669 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
(dále též jen „obč. zák.“). Vzniklo jí tudíž pouze právo požadovat to, o
co se pronajímatel (případně) obohatil, nikoli právo na úhradu
nákladů na správu a údržbu nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že odvolací řízení
je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na
nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc dovolací důvody uvedené v § 241a
odst. 2 o. s. ř.). Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu i
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Vadu řízení spatřuje dovolatelka v postupu odvolacího soudu, který – poté co
dospěl k názoru, že dovolatelka je povinna plnit žalobci z titulu smlouvy
(nikoli z titulu bezdůvodného obohacení, jak uzavřel soud prvního stupně),
tento rozdílný právní názor účastníkům nezpřístupnil. Rozhodnutí odvolacího
soudu tak bylo „zcela nečekané“ a nepředvídatelné. Tímto
postupem odvolacího soudu bylo dovolatelce znemožněno „poskytnout tvrzení a
eventuelně další důkazy k takto vyslovenému právnímu názoru odvolacího soudu“.
Namítajíc, že jí nebylo oznámeno, že by do práv první žalované z nájemního
vztahu vstoupil žalobce, je dovolatelka přesvědčena, že ve sporu o neuhrazené
nájemné není pasivně věcně legitimována, poněvadž nájemné za pronajaté
nemovitosti uhradila. První žalovaná, které dovolatelka řádně a včas plnila,
měla žalobci „vydat všechny plody a užitky“, jež získala.
Dovolatelce nemůže být kladeno k tíži, že při složení ceny zastavených
nemovitostí se žalobce a první žalovaná nedohodli o tom, jak bude vypořádána
částka za období, po které byly nemovitosti sepsány v konkursní
podstatě úpadkyně.
Zároveň dovolatelka brojí proti tomu, že „je proti ní účtováno bezdůvodné
obohacení“ od 23. srpna 2000, když „výzva“ jí byla doručena až 29. srpna 2000.
Domnívá se, že „výkon vlastnického práva byl svým způsobem zneužit“ na újmu
práv nájemce.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro
řešení otázky, zda a v jakém rozsahu trvá nárok správce konkursní podstaty na
plody a užitky zastavené věci (sepsané do konkursní podstaty v režimu § 27
odst. 5 ZKV) přirostlé v době, po kterou byla věc zařazena do soupisu majetku
konkursní podstaty, i poté, co zástavní právo z důvodu složení ceny věci do
konkursní podstaty zaniklo a věc byla ze soupisu vyloučena.
Z ustanovení § 18 odst. 3 ZKV vyplývá, že jedním z práv, jež se pojí se
soupisem věci do konkursní podstaty, je právo věc držet, užívat a požívat její
plody a užitky. Závěr, podle něhož je správce konkursní podstaty i v průběhu
sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc
držet, užívat a požívat její plody a užitky (například ji pronajímat a
inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci,
formuloval Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 27/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek.
V rozsudku uveřejněném pod číslem 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyšší soud uvedený závěr dále konkretizoval, když dovodil, že
sepíše-li správce konkursní podstaty osobního dlužníka do soupisu majetku věc
ve vlastnictví třetí osoby, kterou je zajištěna pohledávka vůči úpadci, je
nájemce sepsané věci povinen platit nájemné dle dříve uzavřené nájemní smlouvy
správci konkursní podstaty. Do doby, než mu je skutečnost, že předmět
nájmu byl sepsán do soupisu majetku konkursní podstaty, oznámena nebo správcem
konkursní podstaty prokázána, se však zprostí povinnosti hradit nájemné i
plněním ve prospěch pronajímatele.
Judikatura se tak ustálila v závěrech, jež pro konkursní poměry modifikují
obecný režim užívání zástavy zástavním věřitelem, jinak podmíněného souhlasem
zástavního dlužníka.
V projednávané věci se správce konkursní podstaty – na rozdíl od případů
řešených výše uvedenými rozhodnutími – domáhá zaplacení nájemného za dobu, po
kterou byly pronajaté nemovitosti sepsány v konkursní podstatě, až poté, co
zástavní právo z důvodu složení ceny zástavy první žalovanou do konkursní
podstaty zaniklo a nemovitosti byly ze soupisu vyloučeny.
Zánik zástavního práva (z důvodu složení ceny zástavy do konkursní
podstaty) a následné vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní
podstaty však zásadně nepůsobí zánik nároku správce na plody a užitky sepsané
věci (zde nájemné), který vznikl za trvání zástavního práva v době, kdy věc
byla oprávněně sepsána v konkursní podstatě. Pro trvání tohoto nároku je
rozhodující, zda v důsledku úkonu zástavního dlužníka podle § 27 odst. 5 ZKV
byla uspokojena celá zajištěná pohledávka vůči úpadci, či nikoli.
Vyplatí-li osoba, jejíž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávku vůči
úpadci, ve prospěch konkursní podstaty zajištěnou pohledávku, nemůže již
správce konkursní podstaty vůči ní ani jiným osobám (typicky nájemci) vznášet z
titulu zajištění žádné další nároky (tedy ani nárok na úhradu nájemného z dříve
sepsané věci). Stejná situace by mohla nastat v (povýtce teoretickém) případě,
kdy by osoba uvedená v § 27 odst. 5 ZKV složila cenu věci, práva nebo
pohledávky, jež by se zajištěné pohledávce rovnala.
Jde-li však o případ (jak je tomu i v projednávané věci), ve kterém složením
ceny zastavených nemovitostí nebyla zajištěná pohledávka v plném rozsahu
uspokojena, pak – do výše neuspokojené části pohledávky – nárok správce
konkursní podstaty na plnění „ze zajištění“ (vzniklý do složení ceny
zástavy do konkursní podstaty) nadále trvá, neboť i hlavní (zajištěný)
závazek v neuspokojeném rozsahu nadále existuje.
Lze tedy uzavřít, že nebyla-li úkonem osoby uvedené v § 27 odst. 5 ZKV (v jehož
důsledku došlo k vyloučení oprávněně sepsané věci ze soupisu majetku konkursní
podstaty), zajištěná pohledávka plně uspokojena, trvá do výše neuspokojené
části zajištěné pohledávky nárok správce konkursní podstaty na plody a užitky
zastavené věci za dobu od jejího soupisu do konkursní podstaty do složení ceny
zastavené věci do konkursní podstaty; to, že po složení ceny zástavy byla
zastavená věc vyloučena ze soupisu majetku konkursní podstaty, nemá na
existenci toho nároku vliv.
To je dáno povahou konfliktu mezi obecnými účinky zástavního práva a jeho
specifickou realizací v konkursu vedeném podle zákona č. 328/1991 Sb.
K tomu lze ještě dodat, že s veškerým plněním ze zajištění (tedy i se sporným
nájemným) musí být v konkursu naloženo stejně jako s výtěžkem zpeněžení, tj. 70
% z něj bude vyplaceno oddělenému věřiteli a zbývajících 30 % bude rozvrženo
mezi ostatní konkursní věřitele (§ 28 ZKV).
Platila-li dovolatelka – poté, co jí žalobce oznámil, že nemovitosti sepsal do
konkursní podstaty úpadkyně a zároveň ji vyzval k úhradě nájemného ve prospěch
konkursní podstaty – nájemné pronajímateli nemovitostí, plnila bez právního
důvodu. První žalovaná, která soupisem ztratila právo požívat
plody a užitky věci, se tak na úkor dovolatelky bezdůvodně obohatila (§ 451
obč. zák.). Dovolatelka, kterou žalobce o soupisu nemovitostí do konkursní
podstaty úpadkyně uvědomil, se však tímto plněním povinnosti hradit nájemné
žalobci nezprostila.
Námitka, že žalobce žádá zaplacení nájemného i za dobu, která předcházela
doručení výzvy k úhradě nájemného do konkursní podstaty (tj. za dobu od
prohlášení konkursu na majetek vlastníka do 29. srpna 2000) by mohla
být významná jen tehdy, plnila-li by dovolatelka z titulu úhrady nájemného
pronajímateli nemovitostí předtím, než jí žalobce oznámil, že nemovitosti pojal
do soupisu majetku konkursní podstaty; v situaci, kdy podle obsahu spisu
dovolatelka nájemné uhradila až 30. října 2000, jde o výhradu bez právního
významu.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné a dovolací důvod dle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není dán.
Odvolací řízení netrpí ani vytýkanou procesní vadou. Posoudil-li odvolací soud
nárok žalobce na základě skutkových tvrzení vylíčených (a důkazů provedených)
před soudem prvního stupně právně odlišně, nepochybil ani nevybočil z mezí
neúplné apelace. Poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř.
má své místo pouze v situacích, kdy je nezbytné v potřebném rozsahu původní
vylíčení rozhodných skutečností (popř. označení důkazů) doplnit. Taková situace
však v projednávané věci nenastala.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného
dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.),
dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a skutečnost, že žalobci, který byl v
dovolacím řízení plně procesně úspěšný, podle obsahu spisu žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. srpna 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu