29 Cdo 51/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Ing. Jana Huška,
v právní věci žalobce F. Š., zast. advokátem, proti žalované E. K., zast.
advokátem, o 100.889,90 Kč, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 25. května 1999, č.j. 6 Co 909/99-134, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 22.12.1998, č.j. 18 C 19/95-116, kterým tento soud (poté,
co jeho předešlý rozsudek odvolací soud zrušil) uložil žalované zaplatit
žalobci 100.889,90 Kč jako dosud nezaplacenou část ceny za provedené dílo.
Odvolací soud uzavřel, že cena díla - výstavby stavební části vybírací jímky
dle projektu - nebyla v průběhu řízení zpochybňována. Projektovou dokumentaci,
podle které žalobce stavbu realizoval, nechala zhotovit sama žalovaná. V řízení
nebylo prokázáno, že by zhotovitel provedl dílo v rozporu s touto dokumentací.
Jestliže projektová dokumentace měla vady, neměl by za to nést odpovědnost
žalobce. Mezi účastníky je sporné, zda mělo dílo v době předání vady, popřípadě
zda za vady díla odpovídá žalobce. Že měla jímka, která byla předmětem díla
vady, bylo prokázáno znaleckými posudky. Svědeckými výpověďmi bylo prokázáno,
že žalovaná o vadách díla věděla již v době převzetí jeho předmětu. Přesto dílo
převzala, aniž by zhotoviteli oznámila jeho vady ve smyslu ustanovení § 562
odst. 2 obch. zák. a aniž by uplatnila slevu z ceny.
Podle § 562 odst. 1 a odst. 2 písm. a) obch. zák. je objednatel povinen předmět
díla prohlédnout nebo zařídit jeho prohlídku podle možnosti co nejdříve po
předání předmětu díla. Soud objednateli nepřizná právo z vad díla, jestliže
neoznámí vady zhotoviteli bez zbytečného odkladu poté, co je zjistil a
zhotovitel v soudním řízení tuto skutečnost namítne.
Ačkoliv žalovaná převzala předmět díla, jak vyplývá ze zápisu ve stavebním
deníku, 18.11.1993, popřípadě v prosinci 1993, jak uvádí sama žalovaná, poprvé
poukazovala na nekvalitní provedení jímky v dopise ze dne
11.11.1994, tedy téměř po roce. Žalovaná neprokázala, že by vytýkala vady díla
žalobci ústně již dříve. Proto odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního
stupně k závěru, že žalovaná neuplatnila práva z odpovědnosti za vady díla
bez zbytečného odkladu a proto jí s ohledem na námitku zhotovitele nelze
přiznat práva z odpovědnosti za vady.
Odvolací soud nevyhověl návrhu žalované na připuštění dovolání. Žalovaná
neuvedla, o jaké konkrétní otázce požaduje připuštění dovolání a odvolací soud
dospěl k závěru, že „hlavní otázka\", na které založil své rozhodnutí - totiž
zda žalobkyně uplatnila odpovědnost za vady bez zbytečného odkladu, již byla
judikována Nejvyšším soudem, přičemž v projednávané věci bylo základem
rozhodnutí posouzení skutkových okolností, nikoli právní posouzení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná, zastoupená advokátem, v
otevřené lhůtě dovolání. Co do přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení §
239 odst. 2 o. s. ř., co do jeho důvodů na ustanovení § 241 odst. 3 písm. c)
a d). o. s. ř.
V dovolání napadá zejména nesprávnost skutkových zjištění obou soudů
týkající se včasnosti oznámení (reklamace) vad díla. Pokud jde o
nesprávné právní posouzení věci tvrdí především, že pro běh lhůty stanovené
obchodním zákoníkem pro reklamaci vad díla není rozhodující okamžik předání
předmětu díla, ale až okamžik kolaudace, od kterého teprve je možno předmět
díla užívat. V době předání sice vady nereklamovala, nestalo se tak však proto,
že by dílo nemělo vady, ale proto, že je v tu dobu nemohla zjistit. Přitom
stavba nebyla zkolaudována do dne podání dovolání a proto vlastně nemohla být
žalovanou ani převzata. Dovolatelka zjistila vady díla až v listopadu roku
1994, kdy byla jímka vyčerpána a bylo zjištěno, že není schopna plnit svoji
funkci. Dále namítla, že sice obstarala dokumentaci pro realizaci díla,
ale zhotovitel k ní neměl připomínky, ačkoliv měl žalovanou na nevhodnost
dokumentace upozornit a jak konstatoval soud prvního stupně, měl přerušit
provádění díla a trvat na písemném sdělení žalované, zda trvá na provádění díla
podle původní dokumentace.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je závěr
dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená
právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku,
zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší
dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu
se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se
jedná, jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná nejen pro
rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která dosud není
řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (anebo v ní není řešena jednotně) a
která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve sbírce
soudních rozhodnutí, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu. Za otázku zásadního
právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném
rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
V projednávané věci založil odvolací soud své rozhodnutí na tom, že dovolatelka
nereklamovala vady díla včas, když k předání předmětu díla došlo nejpozději v
prosinci 1993. Přitom odvolací soud dal za pravdu dovolatelce, že dílo bylo
provedeno vadně. Protože však bylo svědeckými výpověďmi prokázáno, že žalovaná
o vadách díla věděla již v době převzetí jeho předmětu a přesto dílo převzala,
aniž by zhotoviteli oznámila jeho vady a aniž by uplatnila slevu z ceny,
nereklamovala vady včas, což žalobce v průběhu soudního řízení namítl. Proti
uvedeným skutkovým zjištěním sice dovolatelka v řízení namítá, takové námitky
však v rámci posuzování přípustnosti dovolání nelze brát v úvahu, když
předmětem posuzování v této souvislosti mohou být pouze otázky právní.
Pokud jde o otázky právní namítla dovolatelka především, že zhotovitel
odpovídá za vady, které vznikly v důsledku vad projektové dokumentace,
když ji na nedostatky projektové dokumentace neupozornil. Odvolací soud však
nezpochybnil závěr o tom, že žalobce takovou odpovědnost nese, neboť uzavřel,
že dovolatel za vady plnění odpovídá (aniž specifikoval, z jakých důvodů) a
práva z odpovědnosti za vady nepřiznal výlučně z toho důvodu, že po provedeném
dokazování uznal oprávněnost námitky zhotovitele o opožděné reklamaci.
Jedinou námitkou týkající se skutečně právního posouzení věci odvolacím soudem,
tedy je námitka, že běh doby pro včasné oznámení vad je třeba počítat od
kolaudace, nikoli od předání předmětu díla. Dovolací soud uzavřel, že otázka
počátku běhu doby pro včasnou reklamaci vad díla dosud nebyla v judikatuře
vyšších soudů řešena, a proto je o ní třeba připustit dovolání.
V ustanovení § 562 odst. 1 obch. zák. se určuje, že objednatel je povinen
předmět díla prohlédnout nebo zařídit jeho prohlídku podle možnosti co nejdříve
po předání předmětu díla. V ustanovení § 562 odst. 2 písm. a) obch. zák. se
určuje, že soud nepřizná objednateli právo z vad díla, jestliže neoznámí vady
díla zhotoviteli bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistí. V ustanovení § 562
odst. 2 písm. b) obch. zák. se určuje, že soud nepřizná objednateli právo z vad
díla, jestliže neoznámí vady díla zhotoviteli bez zbytečného odkladu poté, kdy
je měl zjistit při vynaložení odborné péče při prohlídce uskutečněné podle
odstavce 1. A konečně v ustanovení § 562 odst. 2 písm. c) obch. zák. se
určuje, že soud nepřizná objednateli právo z vad díla, jestliže neoznámí vady
díla zhotoviteli bez zbytečného odkladu poté, kdy mohly být zjištěny později
při vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou let a u staveb do
pěti let, od předání předmětu díla.
Ustanovení § 562 odst. 1 a ustanovení § 562 odst. 2 písm. b) a c) obch. zák.
tedy vážou výslovně povinnost prohlídky předmětu díla a počátek lhůty pro
oznámení vad na předání předmětu díla. Není proto logického důvodu stanovit
počátek běhu této lhůty jinak v případě, kdy zákon ukládá objednateli oznámit
vady díla bez zbytečného odkladu poté, co je zjistí. V tom směru je třeba vzít
v úvahu i to, že maximální doba odpovědnosti za vady je dva, popřípadě pět let
od předání předmětu díla a toto omezení se vztahuje i na případy, kdy
objednatel reklamuje podle § 562 odst. 2 písm. a) obch. zák. K tomu je třeba
ještě uvést, že při závěru zastávaném dovolatelkou, by za situace, kdy by
objednatel stavby nepodal návrh na kolaudaci stavby do pěti let od předání
předmětu díla, uplynula doba odpovědnosti dříve, než by - podle názoru
prosazovaného dovolatelkou - vůbec začala běžet lhůta pro reklamaci podle § 562
odst. 2 písm. a) obch. zák.
Ke stejnému závěru lze dospět i výkladem sémantickým, když účelem uvedeného
ustanovení je zamezit zbytečným průtahům v reklamačním řízení a předejít tak
jednak důkazní nouzi, jednak případným škodám, které by mohly z takových
průtahů vzniknout. Závěr dovolatelky o tom, že lhůta pro oznámení vad díla
počíná běžet až od kolaudace stavby, je proto nesprávný.
Protože závěr odvolacího soudu na kterém je založeno napadené rozhodnutí je
správný, nezbylo dovolacímu soudu než dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1
o. s. ř. zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu se nepodává,
že by žalobci, který měl ve věci plný úspěch, vznikly náklady řízení, o
jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. července 2000
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová