29 Cdo 5203/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně M. M. R., zastoupené JUDr. Pavlem Ondrou, advokátem, se sídlem v
Praze 6, Šlikova 403/16, PSČ 169 00, proti žalovanému JUDr. Ing. R. U.,
zastoupenému Mgr. Kateřinou Švajcrovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5,
Holečkova 332/5, PSČ 150 00, zaplacení částky 2.832.000,- Kč s postižními právy
ze směnky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 195/2013, o
dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu
2013, č. j. 9 Cmo 304/2013-57, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 25. června 2013, č.
j. 47 Cm 195/2013-23, uložil žalovanému (JUDr. Ing. R. U.), aby do patnácti dnů
ode dne jeho doručení zaplatil (původnímu) žalobci (Ing. R. M.) směnečný peníz
ve výši 2.832.000,- Kč s 6% úrokem od 16. června 2010 do zaplacení a směnečnou
odměnu 9.440,- Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu
nákladů řízení (výrok II.).
Přitom – jde-li o výrok o náhradě nákladů řízení – uzavřel, že žalobce
„netvrdil, ani neprokázal, že by žalovanému nejméně sedm dnů před podáním
návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední
známou adresu, výzvu k plnění“ (§ 142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ? dále jen „o. s. ř.“).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 15. listopadu 2013, č.
j. 9 Cmo 304/2013-57, směnečný platební rozkaz v odvoláním napadeném rozsahu,
tj. ve výroku o náhradě nákladů řízení, změnil tak, že žalovanému uložil
zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 190.470,- Kč.
Podle odvolacího soudu žalobce sice „neosvědčil“, že by žalovanému zaslal (v
souladu s ustanovením § 142a odst. 1 o. s. ř.) výzvu k plnění, nicméně
zdůraznil, že v situaci, kdy žalovaný podal proti směnečnému platebnímu rozkazu
námitky, „by předžalobní výzva neměla na neplnění závazku dlužníka žádný vliv“;
v daném případě tak jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele podle ustanovení
§ 142 odst. 2 o. s. ř.“
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení otázky výkladu ustanovení §
142a o. s. ř., dosud (podle názoru dovolatele) Nejvyšším soudem nezodpovězené.
Namítá, že v případě, kdy žalobce žalovaného v souladu s výše uvedeným
ustanovením nevyzval k plnění, nemá právo na náhradu nákladů řízení, bez ohledu
na to, zda je ve věci úspěšný.
V průběhu dovolacího řízení dne 3. ledna 2014 Ing. R. M zemřel; soud
prvního stupně proto usnesením ze dne 19. února 2014, č. j. 47 Cm 195/2013-75,
řízení přerušil a následně usnesením ze dne 12. září 2016, č. j. 47 Cm
195/2013-106, rozhodl (podle ustanovení § 107 o. s. ř.) o tom, že se v řízení
bude pokračovat a že „na straně žalobce bude v řízení pokračováno s M. M. R“.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31.
prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §
237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c
odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím
soudem ve výsledku odpovídá následné judikatuře Nejvyššího soudu ? usnesení ze
dne 19. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, uveřejněnému pod číslem 75/2015
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 75/2015“), k jehož závěrům
se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil např. v usneseních ze dne 9. prosince
2015, sp. zn. 26 Cdo 2541/2015 a ze dne 2. května 2016, sp. zn. 32 Cdo
5256/2015.
Závěry, které Nejvyšší soud formuloval v R 75/2015, lze přitom shrnout
následovně:
1/ Důvodem, pro který byl občanský soudní řád „doplněn“ o ustanovení § 142a o.
s. ř., bylo – jak je zřejmé z účelu tímto ustanovením sledovaným – zabránit
praktikám věřitelů, kteří (primárně) neměli zájem na dobrovolném (mimosoudním)
zaplacení svých pohledávek, nýbrž právě na „zvýšení“ těchto pohledávek o
náklady soudního řízení (zpravidla o odměnu za zastupování advokátem ? § 137
odst. 2 o. s. ř.), které často výrazně převyšovaly samotnou pohledávku.
2/ Takto vymezený účel ustanovení § 142a o. s. ř. (jakož i v rozhodnutí
popsané zásady, na nichž je vybudováno občanské soudní řízení) je nezbytné mít
na zřeteli v případech, kdy žalobce požadavku ustanovení § 142a o. s. ř.
nedostojí a nezašle žalovanému výzvu k plnění ve lhůtě nejméně sedmi dnů před
podáním žaloby na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu. Má-
li totiž být naplněn účel občanského soudního řízení, je nezbytné – při
respektování zásady rovnosti účastníků před soudem (viz čl. 96 odst. 1 Ústavy
České republiky) – posuzovat otázku případného (ne)přiznání práva na náhradu
nákladů řízení s akcentem na hledisko vyvážené ochrany základních práv
dotčených osob (žalobce a žalovaného). V tomto směru nelze izolovaně posuzovat
(jen) to, zda žalobce způsobem určeným ustanovením § 142a o. s. ř. vyzval
žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem
konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem
uvážení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o
„opomenutí“ dlužníka), k postoji dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce,
jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby.
3/ Jelikož (i) pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v
době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle ustanovení
§ 142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v
případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí,
popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (např. započtením). Není-li totiž dlužník
ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení § 142a
o. s. ř. zaplatit [respektive jinak „zajistit“, aby věřitel dosáhl účelu, pro
který podal žalobu o zaplacení – srov. např. ustanovení § 71a zákona č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], není dán sebemenší
důvod sankcionovat „pochybení“ věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k
plnění.
4/ Shora uvedené se přitom přiměřeně uplatní i v případech, kdy soud o žalobě,
kterou věřitel uplatnil právo na zaplacení peněžité částky, rozhodne platebním
rozkazem (§ 172 o. s. ř.) nebo směnečným platebním rozkazem (§ 175 o. s. ř.).
5/ Rozhodne-li soud platebním rozkazem bez slyšení žalovaného, je při
posuzování okolností významných pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení
limitován skutečnostmi, které žalobce uvede v žalobě a připojených listinách.
Není-li z obsahu žalobních tvrzení (nebo připojených listin) zjevné, že žalobce
vyzval žalovaného k zaplacení (uplatněné) pohledávky v souladu s ustanovením §
142a odst. 1 o. s. ř., popřípadě neplynou-li z obsahu žaloby (nebo připojených
listin) právně významné (výše uvedené) skutečnosti, na jejichž základě může
soud žalobci i přes absenci takové výzvy přiznat právo na náhradu nákladů
řízení (§ 142a odst. 2 o. s. ř.), rozhodne soud, že žalobce nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Podá-li žalovaný proti platebnímu rozkazu (včasný)
odpor, platební rozkaz se tím v plném rozsahu (tj. včetně výroku o náhradě
nákladů řízení) ruší (§ 174 odst. 2 věta první o. s. ř.), přičemž pro účely
(následného) rozhodnutí o nákladech řízení se uplatní pravidla zmíněná shora.
Napadne-li žalobce (nebo žalovaný) platební rozkaz (odvoláním) jen ve výroku o
nákladech řízení (§ 174 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), není žalobce limitován co
do možnosti dodatečně doložit, že povinnost určenou ustanovením § 142a odst. 1
o. s. ř. splnil [ani co do možnosti tvrdit (a osvědčit) existenci (výše
specifikovaných) právně významných skutečností odůvodňujících vznik práva
žalobce na náhradu nákladů řízení přes absenci předžalobní výzvy k plnění], a
stejně tak žalovaný může popřít tvrzení žalobce o tom, že ho k plnění před
podáním žaloby v souladu s ustanovením § 142a odst. 1 o. s. ř. vyzval a
současně svým chováním (např. zaplacením žalované částky) „potvrdit“
neopodstatněnost vzniku nákladů řízení žalobce.
6/ Rozhodne-li soud směnečným platebním rozkazem, je situace odlišná
(jen) potud, že podáním (včasných a odůvodněných) námitek se směnečný platební
rozkaz neruší, nýbrž soud k jejich projednání nařídí jednání a v rozsudku
vysloví, zda směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda jej
zrušuje a v jakém rozsahu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Pro rozhodnutí o nákladech
řízení (v rámci směnečného platebního rozkazu) se uplatní stejná kritéria jako
v případě platebního rozkazu; přitom účel výzvy podle ustanovení § 142a o. s.
ř. zásadně naplní i předložení směnky k placení. Totéž platí o rozhodování o
opravném prostředku (odvolání – srov. ustanovení § 175 odst. 6 o. s. ř.) proti
výroku o nákladech řízení.
Na shora uvedených závěrech přitom Nejvyšší soud nemá důvod cokoli
měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když
rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení
nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). V poměrech dané věci je přitom zjevné, že
soud prvního stupně v další fázi řízení posoudí důvodnost námitek žalovaného
proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21.
prosince 2016
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu