U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobce J. R., zastoupeného JUDr. Josefem Kunáškem, advokátem, se sídlem v
Praze 1, Václavské náměstí 2074/37, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ Autostavu -
MIX, spol. s r. o., se sídlem v Praze 4 - Michli, Pelhřimovská 2, identifikační
číslo osoby 49686143, zastoupenému JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem, se sídlem v
Praze 2, Mikovcova 475/7, PSČ 120 00, 2/ Technické správě komunikací, hl. m.
Prahy, se sídlem v Praze 1, Řásnovka 770/8, PSČ 110 00, identifikační číslo
osoby 63834197, 3/ P r ů m s t a v u, a. s., se sídlem v Praze 8, Pobřežní
667/78, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 25105825, zastoupenému JUDr. Oto
Kunzem, advokátem, se sídlem v Praze 2, V tůních 1637/3, PSČ 120 00, 4/ Městské
části Praha 4, se sídlem v Praze 4, Krči, Antala Staška 2059/80b, PSČ 140 46,
identifikační číslo osoby 00063584, zastoupenému JUDr. Marcelovou Dopitovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 10, Pod stupni 10/7, PSČ 101 00, 5/ Dama spol.
s r. o., se sídlem v Praze 10 - Dolní Měcholupy, Kutnohorská 309/84, PSČ 109
00, identifikační číslo osoby 63987449, 6/ PERI, spol. s r. o., se sídlem v
Jesenici u Prahy, Průmyslová 392, PSČ 252 42, identifikační číslo osoby
45787948, a 7/ 3E PROJEKTU, a. s., se sídlem v Ostravě - Hrabůvce, Mjr. Nováka
1490/14, PSČ 700 30, identifikační číslo osoby 25389092, o určení existence
pohledávek konkursních věřitelů, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
28 Cm 183/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
25. května 2011, č. j. 6 Cmo 382/2010-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Rozsudkem ze dne 30. června 2010, č. j. 28 Cm 183/2005-91, zamítl Městský soud
v Praze žalobu, kterou se žalobce J. R. (za účasti J. Ž., jako vedlejšího
účastníka řízení na straně žalobce) domáhal vůči žalovaným (1/ Autostavu - MIX,
spol. s r. o., 2/ Technické správě komunikací, hl. m. Prahy, 3/ P r ů m s t a
v u, a. s., 4/ Městské části Praha 4, 5/ Stavební dopravě a mechanizaci Praha
a. s. (SDM), 6/ PERI, spol. s r. o. a 7/ 3E PROJEKTU, a. s.) určení, že „pro
hrubé porušení právní povinnosti ze strany žalovaných, žalobce není v prodlení
a není povinen splnit jejich pohledávky a v důsledku způsobené škody jsou
pohledávky žalovaných vůči žalobci nulové“ (bod I. výroku) a rozhodl o
nákladech řízení (body II. až VI. výroku). K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (jenž o věci již rozhodoval bez
vedlejšího účastníka, který v průběhu odvolacího řízení z řízení vystoupil) v
záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první
výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý až sedmý výrok). Odvolací soud vyšel z toho, že:
1/ Městský soud v Praze dne 14. května 1999 prohlásil konkurs na majetek
žalobce. 2/ První až šestý žalovaní a právní předchůdce sedmého žalovaného přihlásili do
konkursu své pohledávky za úpadcem, jež byly při přezkumném jednání zjištěny. 3/ Žalobce vytýká žalovaným, že první až šestý žalovaní a právní předchůdce
sedmého žalovaného na schůzi konkursních věřitelů hlasovali pro to, aby
správkyně konkursní podstaty nevymáhala úpadcem tvrzenou pohledávku ve výši
95,053.953,- Kč za UNIVERSAL BANKOU, a. s. (na jejíž majetek byl rovněž
prohlášen konkurs). Na tomto základě odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a z ustanovení § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) -
přitakal závěru soudu prvního stupně, že na určení neexistence pohledávek
žalovaných konkursních věřitelů není právní zájem. Odvolací soud zdůraznil, že
zákon stranoví (v § 20 a násl. ZKV), jakým způsobem lze v konkursu popírat
přihlášené pohledávky a jakým způsobem se zjišťuje jejich výše, případně jejich
neexistence. Nemají-li současně (podle § 23 odst. 1 ZKV) výhrady proti
existenci pohledávek (popření pohledávek) uplatněné úpadcem vliv na existenci
zjištěných pohledávek, pak nejsou splněny zákonné podmínky „§ 80 o. s. ř.“ pro
projednání předmětné určovací žaloby soudem, dovodil odvolací soud. Žalobcem
požadovaný výrok by totiž byl (s ohledem na § 23 odst. 1 ZKV) bez jakéhokoli
významu v konkursu co do závěru o (ne)existenci pohledávek žalovaných
konkursních věřitelů. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti prvnímu a druhému výroku)
podal žalobce dovolání, namítaje, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí
soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení pátý žalovaný zanikl bez likvidace a jeho právním
nástupcem se stala společnost Dama spol. s r. o. O procesním nástupnictví této
společnosti rozhodl Nejvyšší soud (dle § 107 o. s. ř.) usnesením ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 535/2012 a na tomto základě s ní dále jednal jako s
pátým žalovaným.
V části, ve které dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného
rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího
řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm.
c/ o. s. ř. jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné též na webových stránkách
Nejvyššího soudu).
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s.
ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c/ o. s. ř.
Je tomu tak proto, že ve výkladu ustanovení § 23 odst. 1 ZKV, na němž především
spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem, je napadený rozsudek v souladu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu srov. rozsudek ze dne 25.
června 2009, sp. zn. 29 Cdo 2917/2007, uveřejněný pod číslem 42/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (podle kterého se žalobou dle § 80 písm. c/ o.
s. ř. nelze domáhat určení „neplatnosti“ přezkumného jednání), jakož i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1892/2008, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura, číslo 5, ročník 2010, pod číslem 70 (podle kterého
se žalobou podle § 80 písm. c/ o. s. ř. podanou mimo konkursní řízení nelze
úspěšně domáhat určení, že v konkursu nebyly v přezkumném jednání soudem
zjištěny žádné přihlášky věřitelů). Pro danou věc platí uvedené tím více, že
dovolatel (jako úpadce) mohl pohledávky popřít (s případnými účinky ve smyslu §
45 odst. 2 ZKV) při přezkumném jednání.
Námitkou, že „došlo k nepochopení žaloby“ a že nebylo o jeho žalobě rozhodnuto
v části, jíž se domáhal určení, že „došlo k pochybení v rámci konkursního
řízení - porušení právní povinnosti správce konkursní podstaty dané § 27 odst.
4 ZKV vymáhat pohledávku žalobce“, dovolatel z obsahového hlediska uplatňuje
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (jímž lze
namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci), který však dovolatel u dovolání přípustného podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemá k dispozici, jestliže tvrzené
vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů)
nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně
usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Žádná taková otázka se uplatněnou argumentací neotevírá, když z obsahu žaloby
se nepodává nic, z čehož by bylo možno usuzovat na to, že se dovolatel domáhal
i jiného určení, než o kterém soudy rozhodly, čemuž odpovídá i okruh účastníků
(žaloba nesměřuje proti správkyni konkursní podstaty).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a §
218 písm. c/ o. s. ř. i v rozsahu, v němž směřovalo proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a
žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010,
uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu