29 Cdo 558/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně
doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v
právní věci navrhovatelů a/ M. O., zastoupeného JUDr. P. S., advokátem, a b/ C.
C. C., s. r. o., zastoupené Mgr. B. S., advokátkou, za účasti obchodní
společnosti V. a k. Z., a. s., zastoupené JUDr. P. T., advokátem, za účasti
Krajského státního zastupitelství v B., o neplatnost usnesení valné hromady,
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 9/2003, 50 Cm 140/2006, o
dovolání obchodní společnosti Vodovody a kanalizace Zlín, a. s., proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 5 Cmo 28/2008-682,
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. listopadu 2008,
č. j. 5 Cmo 28/2008-682, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. září
2007,
č. j. 50 Cm 9/2003-598, 50 Cm 140/2006, ve znění opravného usnesení ze dne
4. prosince 2007, č. j. 50 Cm 9/2003-618, 50 Cm 140/2006, a doplňujícího
usnesení ze dne 4. prosince 2007, č. j. 50 Cm 9/2003-621, 50 Cm 140/2006, se
zrušují a věc
se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí
potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2007, č. j. 50 Cm
9/2003-598,
50 Cm 140/2006, ve znění opravného usnesení ze dne 4. prosince 2007,
č. j. 50 Cm 9/2003-618, 50 Cm 140/2006, a doplňujícího usnesení ze dne 4.
prosince 2007,
č. j. 50 Cm 9/2003-621, 50 Cm 140/2006, kterým soud prvního stupně „určil“, že
usnesení náhradní valné hromady obchodní společnosti V. a k. Z., a. s. (dále
jen „obchodní společnost“) konané dne 3. prosince 2002, blíže specifikovaná ve
výroku tohoto rozhodnutí, jsou neplatná.
Soud vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých akcionář obchodní
společnosti – S. m. Z. (dále jen „akcionář“) – zmocnil dvěma plnými mocemi
udělenými dne 26. dubna 2002 Č. s., a. s. k výkonu akcionářských práv na
valných hromadách obchodní společnosti (a to jednou v rozsahu 139.174 ks akcií
a druhou v rozsahu 309.424 ks akcií obchodní společnosti). Téhož dne byly mezi
akcionářem (příkazcem) a Č. s., a. s. (příkazníkem) uzavřeny dvě příkazní
smlouvy (taktéž jedna v rozsahu 139.174 ks akcií a druhá v rozsahu 309.424 ks
akcií obchodní společnosti), jejichž uzavřením nabyly účinnosti výše zmíněné
plné moci a v nichž se smluvní strany dohodly na podmínkách, za nichž je Č. s.,
a. s. k výkonu akcionářských práv oprávněna.
Č. s., a. s. zmocnila dvěma substitučními plnými mocemi ze dne
5. listopadu 2002 společnost J. v., a. s. k výkonu akcionářských práv podle
výše uvedených plných mocí, a to částečně v rozsahu 403.767 ks akcií obchodní
společnosti.
Společnost J. v., a. s. dále zmocnila k výkonu těchto práv v totožném rozsahu
Mgr. Ing. Z. S. Ten se zúčastnil náhradní valné hromady obchodní společnosti
konané dne 3. prosince 2002 (dále jen „valná hromada“), disponuje s 403.767
hlasy.
Protože akcionář udělil plné moci k neomezenému výkonu akcionářských
práv
na všech valných hromadách obchodní společnosti konaných v budoucnosti, neměl
odvolací soud udělené plné moci za speciální plné moci vyžadované ustanovením §
184 odst. 1 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Odvolací soud tak
dovodil,
že akcionář nebyl na valné hromadě řádně zastoupen. Uzavřené příkazní smlouvy
navíc – podle názoru odvolacího soudu – zbavovaly akcionáře možnosti plné moci
odvolat, což je v rozporu s obsahem a smyslem institutu zastoupení. Napadená
usnesení valné hromady proto shledal neplatnými, neboť právě hlasy akcionáře
rozhodovaly o výsledku hlasování při jejich přijímání.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla obchodní společnost v plném rozsahu
včasným dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
uplatňujíc přitom dovolací důvody dle
§ 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.
Dovolatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně významné z
hlediska následujících právních otázek:
1) Zda plná moc udělená akcionářem k jeho zastoupení na neurčitému počtu
valných hromad konkrétní společnosti konaných v budoucnosti je speciální plnou
mocí dle § 184
odst. 1 obch. zák.;
2) Zda osoba zmocněná k zastupování akcionáře na valné hromadě může dále
zmocnit dle § 33a odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“) k výkonu těchto práv jinou osobu;
3) Zda akcionář může udělit plnou moc ke svému zastoupení na valné
hromadě konkrétní společnosti v rozsahu pouze části akcií, které vlastní.
Vadu řízení před odvolacím soudem spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud
nezrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, ač je nepřezkoumatelné. Rozhodnutí je
jednak vnitřně rozporné (v závěrech, zda Č. s., a. s. byla povinna učinit
povinnou nabídku převzetí, či nikoliv), jednak je jeho nepřezkoumatelnost dána
tím, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí na tzv. souhrnném zjištění,
když z odůvodnění nevyplývá,
na základě jakých konkrétních důkazů dospěl k závěru, že akcionář nebyl na
valné hromadě platně zastoupen.
Dovolatelka považuje za nesprávné právní závěry odvolacího soudu,
podle nichž plné moci udělené akcionářem nejsou speciálními plnými mocemi a
akcionář nebyl na valné hromadě řádně zastoupen. Podotýká, že v textu obou
plných mocí ze dne 26. dubna 2002 je výslovně uvedeno, že se jedná o zvláštní
plnou moc. Poukazuje též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu
2002, sp. zn. 29 Odo 215/2002 (uveřejněné v časopise Soudní Judikatura č. 12,
ročník 2002, pod číslem 234; dále jen „SJ 234/2002“) z něhož vyplývá, že plná
moc k zastupování na valné hromadě je speciální plnou mocí opravňující
zmocněnce k zastupování na valné hromadě konkrétní společnosti. Předmětné plné
moci považuje proto za speciální plné moci udělené v souladu s § 184 odst. 1
obch. zák.
Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož
zmocněnec akcionáře není oprávněn udělit substituční plnou moc, a to ani v
případě, že je k tomu výslovně zmocněn akcionářem. Namítá, že v daném případě
má být aplikován § 33a odst. 1 písm. a/ a b/ obč. zák. (neboť žádné ustanovení
obchodního zákoníku tuto situaci výslovně neřeší), z něhož jednoznačně vyplývá,
že Č. s., a. s. a následně i J. v., a. s. jakožto právnické osoby byly
oprávněny udělit výše uvedené substituční plné moci a tyto jsou tak platné.
Napadá rovněž argumentaci odvolacího soudu, že na základě udělených
substitučních plných mocí by se valné hromady mohlo namísto akcionáře zúčastnit
více subjektů najednou. Namítá, že v případě, kdy by se na valné hromadě sešel
zmocnitel se zmocněncem,
by zmocnitel mohl plnou moc odvolat, to samé by mohl učinit i zmocněnec vůči
osobě,
které udělil substituční zmocnění. Pokud by k odvolání plné moci nedošlo,
účastnil by se valné hromady zmocnitel, popř. osoba „stojící výše v pomyslné
pyramidě zmocněných“. Rozhodná je však dle názoru dovolatelky skutečnost, že
akcionář byl na valné hromadě zastoupen pouze jedním zástupcem, pouhá možnost
být zastoupen více zástupci jako argument nestačí.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
neboť napadené rozhodnutí řeší otázky zastoupení akcionáře na valné hromadě
odchylně od předchozí judikatury Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud se všemi dovolatelkou formulovanými otázkami zabýval již
v usnesení
ze dne 25. června 2009, č. j. 29 Cdo 5297/2008, které je veřejnosti dostupné na
webových stránkách Nejvyššího soudu a na jehož odůvodnění v podrobnostech
odkazuje.
Vycházeje z totožného skutkového základu, Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí
uzavřel, že plná moc udělená akcionářem k jeho zastupování na více valných
hromadách konkrétní obchodní společnosti je speciální plnou mocí ve smyslu §
184 odst. 1 obch. zák.
Rovněž potvrdil, že i v případě zastupování dle § 184 odst. 1 obch. zák není
důvod vyloučit aplikaci ustanovení § 33a obč. zák., umožňující v projednávané
věci zmocněnci akcionáře zmocnit prostřednictvím substituční plné moci k
zastupování na valné hromadě třetí osobu. Navíc, jak dovolatelka správně
namítla, oprávnění k dalšímu zmocnění vyplývá v případě právnických osob přímo
z ustanovení § 33a odst. 1 písm. b/ obč. zák.
V rámci řešení třetí z předestřených otázek dovolací soud ve výše uvedeném
rozhodnutí konstatoval, že je třeba rozlišovat mezi situací, kdy akcionář udělí
plnou moc více zmocněncům ke společnému zastupování na valné hromadě (což není
případ, který nastal v projednávané věci) a situací, kdy zmocněnec udělí
substituční plnou moc v rozsahu týkajícím se pouze části akcií zmocnitele.
Zatímco prvá z možností je vyloučena s ohledem
na podmínku, že akcionáře nemůže na valné hromadě zastupovat společně více
zástupců (srov. SJ 234/2002), druhou možnost není možné v projednávané věci
vyloučit proto,
že situace řešená v SJ 234/2002 nenastala, když každý ze zmocněnců mohl
zastupovat společnost – ohledně akcií, na které se jeho plná moc vztahovala –
samostatně.
Nejvyšší soud se neztotožňuje ani se závěry odvolacího soudu, podle nichž jen
proto, že podle obsahu příkazních smluv, uzavřených mezi akcionářem a Č. s., a.
s., bylo jejich předčasné ukončení ze strany akcionáře sankcionováno smluvní
pokutou, byl akcionář „zbaven možnosti odvolat plné moci, které Č. s., a. s.
udělil“
a že smyslem plných mocí „nebylo zajištění výkonu akcionářských práv na
konkrétní valné hromadě prostřednictvím zmocněnce, ale vytvoření podmínek pro
následující prodeje akcií“. Takové závěry nemají oporu ve skutkových zjištěních
učiněných z obsahu příkazních smluv, přičemž (i kdyby ve skutkových zjištěních
oporu měly) nemohou mít žádný vliv na otázku platnosti zastoupení akcionáře na
valné hromadě.
Protože – co do řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá – není
právní posouzení věci odvolacím soudem správné a dovolací důvod dle § 241a
odst. 2 písm. b/
o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil,
aniž by se dále zabýval namítanou vadou řízení. Jelikož důvody, pro které
nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu
prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V další fázi řízení se soud prvního stupně vypořádá i s ostatními navrhovateli
uplatněnými námitkami proti platnosti usnesení valné hromady.
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení,
včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2009
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu