29 Cdo 562/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z JUDr. Petra Šuka a
soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyň
a) P. B. a b) Z. Š., zastoupených JUDr. Vladimírem Vlčko, advokátem, se sídlem
v Praze 10, Vršovická 51, PSČ 101 01, proti žalovanému Družstvu Přetlucká 2304,
se sídlem v Praze 10, Přetlucká 2304, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby
25105868, zastoupenému JUDr. Karlem Šrolem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze
4, Rybářská 159/4a, PSČ 147 00, o uložení povinnosti změnit prohlášení
vlastníka budovy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 79/2005, o
dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2009,
č. j. 11 Cmo 296/2008-170, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3.060,- Kč, k rukám jeho zástupce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší
soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud –
jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
po právní stránce zásadní význam.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) neshledal žalobu důvodnou
proto, že prostory, jejichž vymezení jako garáže se žalobkyně domáhají, nebyly
podle kolaudačního rozhodnutí svým stavebním určením garáží, ale společnými
prostory určenými k využití jako sklep, přičemž pro prohlášení vlastníka budovy
je rozhodující nikoliv faktický, ale právní stav, založený příslušnými
rozhodnutími stavebního úřadu. Dalším důvodem, pro který pak žalobu zamítl, byl
nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť účastníky řízení na straně
žalovaného nejsou všichni vlastníci jednotek (a tedy spoluvlastníci společných
prostor, o něž v řízení jde) v dotčené budově. Žalobkyně přitom závěr
odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace, jenž sám o sobě vede k
zamítnutí žaloby, dovoláním nenapadají.
Spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně,
na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí
žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním
zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna
podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacímu důvody,
včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelkami uplatněných
důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 o.
s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn.
IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto
stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je – podle posledně označeného
ustanovení – nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná
pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).
Jelikož dovoláním nezpochybněný závěr o nedostatku pasivní legitimace obstojí –
v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, není v
projednávané věci dovolání přípustné ani pro posouzení otázky, zda by sporné
prostory mohly být vymezeny jako garáž.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5, § 224 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyň bylo odmítnuto
a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení.
Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni
(dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále
jen „vyhláška“), a náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3,
§ 14 odst. 1, § 15 vyhlášky činí sazba odměny 4.500,- Kč. Takto určená sazba se
podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 2.250,- Kč, jelikož
zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby
(vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20 % daň z přidané
hodnoty ve výši 510,- Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací
soud přiznal žalovanému k tíži dovolatelek celkem 3.060,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části
první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 26. října 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu