29 Cdo 5694/2017-713
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobce
I. E., zastoupeného Mgr. Pavlem Nádeníčkem, advokátem, se sídlem v Brně,
Průchodní 377/2, PSČ 602 00, proti žalovaným 1/ J. K., 2/ M. B., a 3/ INTEC s.
r. o., se sídlem ve Slavičíně, Divnice 88, PSČ 763 21, identifikační číslo
osoby 60912189, zastoupenému Mgr. Jiřím Zrůstkem, advokátem, se sídlem v Praze
4, Doudlebská 1699/5, PSČ 140 00, o určení vlastnického práva, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4/49 Cm 2/2002, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. dubna 2017, č. j. 10 Cmo
12/2016-658, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Rozsudkem ze dne 12. května 2016, č. j. 4/49 Cm 2/2002-563, Krajský soud v
Brně (dále jen „krajský soud“):
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (I. E.) domáhal vůči žalovaným (1/ J. K.,
2/ M. B. a 3/ INTEC s. r. o.) určení, že je vlastníkem:
1) označených nemovitých věcí nacházejících se v katastrálním území B. n. V., v
katastrálním území D., v katastrálním území K., v katastrálním území L. u. S.,
v katastrálním území S. a v katastrálním území V.,
2) autorských práv k označeným patentovým vzorům, ochranným známkám a
průmyslovým vzorům,
3) označených movitých věcí, včetně zbraní a střeliva (bod I. výroku).
2/ Určil, že žalobce a první a druhý žalovaní vůči sobě nemají právo na náhradu
nákladů řízení (bod II. výroku).
3/ Uložil žalobci zaplatit třetímu žalovanému do 3 dnů od právní moci rozsudku
na náhradě nákladů řízení částku 16.940 Kč (bod III. výroku).
[2] Krajský soud poté, co dovodil naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném
určení ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), uzavřel, že je důvod zamítnout žalobu:
1/ vůči prvnímu a druhému žalovanému proto, že žalobce ani netvrdil, že jde o
vlastníky věcí a žalobu vůči nim podal jen proto, že šlo o správce konkursní
podstaty, kteří věci sepsali do konkursní podstaty, popřípadě druhý žalovaný
potvrdil prodej věcí; tyto skutečnosti však nezakládají pasívní věcnou
legitimaci těchto žalovaných ve sporu;
2/ vůči třetímu žalovanému (jenž věci nabyl kupními smlouvami od druhého
žalovaného jako správce konkursní podstaty žalobce) s přihlédnutím k závěrům
obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo
394/2002, uveřejněném pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 81/2005“) [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího
soudu], jakož i (zčásti) proto, že není dána pasívní věcná legitimace třetího
žalovaného ohledně části nemovitých věcí, které nevlastní, a (zčásti) proto, že
zbraně a střelivo, k nimž žalobce žádá určit vlastnické právo, neexistují.
[3] K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. dubna 2017,
č. j. 10 Cmo 12/2016-658:
1/ Potvrdil rozsudek krajského soudu (první výrok).
2/ Určil, že žalobce a první a druhý žalovaní vůči sobě nemají právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3/ Uložil žalobci zaplatit třetímu žalovanému do 3 dnů od právní moci rozsudku
na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.776 Kč (třetí výrok).
[4] Odvolací soud přitakal závěrům, pro něž žalobu vůči všem žalovaným zamítl
krajský soud.
[5] Proti prvnímu a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce
dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení § 237 o. s. ř. tak,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících právních otázek, „při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud
vyřešeny nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně anebo mají být
dovolacím soudem posouzeny jinak“:
1/ Je možné postihnout konkursem majetek osoby odlišné od dlužníka?
2/ Zda je dán důvod k zamítnutí žaloby, pakliže bylo zjištěno, že v době
vyhlášení rozsudku nejsou věci ve vlastnictví třetího žalovaného a bylo-li
zjištěno, že některé movité věci již neexistují?
[6] Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci a
požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že jeho
žalobě bude vyhověno.
[7] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31.
prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[8] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku rozsudku
odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
bodech II. a III. výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřuje
proti třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení
mezi žalobcem a třetím žalovaným, odmítl Nejvyšší soud dovolání podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. proto, že ve vztahu k těmto výrokům postrádá
dovolání údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a pro uvedenou vadu nelze v dovolacím
řízení v tomto rozsahu pokračovat. K vymezení přípustnosti dovolání srov.
především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014,
sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne
17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV.
ÚS 1407/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
[9] Důvod odmítnout dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. pro
nevymezení přípustnosti dle § 241a odst. 2 o. s. ř. je dán i v rozsahu, v němž
dovolání směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu,
kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
o věci samé (v bodu I. výroku) ve vztahu k prvnímu a druhému žalovanému. Ve
vztahu k těmto žalovaným dovolání žádnou argumentaci neobsahuje (pojí se jen s
osobou třetího žalovaného) a závěry, na jejichž základě oba soudy vůči těmto
žalovaným žalobu zamítly, dovolání nezpochybňuje.
[10] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku rozsudku
odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku o věci samé (v bodu I. výroku) ve vztahu ke třetímu
žalovanému, Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o.
s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s.
ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
[11] Závěr, že konkursem lze postihnout i majetek osoby odlišné od dlužníka
(srov. otázku ad 1/), plyne již z dikce § 6 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007. S přihlédnutím k
tomu, že konkurs na majetek dovolatele byl prohlášen 6. října 1995, tedy
předtím, než bylo označené ustanovení vtěleno do zákona o konkursu a vyrovnání
(což se stalo s účinností k 1. květnu 2000), budiž dodáno, že totéž bylo pro
dobu před 1. květnem 2000 dovozováno výkladem [srov. bod XVII. stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998,
Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, str. 183 (359)].
[12] Dovolatel předmětnou otázku ve skutečnosti nepokládá v tom smyslu, zda v
konkursu vedeném na jeho majetek mohl být zpeněžen majetek třetích osob (od něj
odlišných). Má totiž za to, že konkursní řízení vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. K 282/94 nebylo řízením vedeným ohledně něj (jako fyzické osoby). V
této souvislosti poukazuje dovolatel v dovolání na to, že majetek, k němuž se
domáhá určení vlastnického práva, nabyl v rámci privatizace jako fyzická osoba
- „I. E.“, kdežto konkurs byl prohlášen „na firmu s názvem Ing. Ivo Exel, IČ
13673483“, a dovozuje, že jde o dva různé subjekty. Ani v řešení této otázky
Nejvyšší soud žádného smyslu nevidí. Zjevná nepřiléhavost této dovolací
argumentace plyne již z usnesení ze dne 9. prosince 1998, č. j. 31 Cdo
175/98-799, jímž Nejvyšší soud odmítl dovolání dovolatele (coby úpadce) proti
usnesení ze dne 15. července 1996, č. j. 4 Ko 298/95-377, jímž Vrchní soud v
Olomouci potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 1995, č. j.
28 K 282/94-187, a z usnesení ze dne 23. února 1999, sp. zn. 31 Cdo 175/98,
jímž Nejvyšší soud zamítl jako neopodstatněný návrh dovolatele (úpadce), aby
opravil záhlaví usnesení Nejvyššího soudu z 9. prosince 1998, jež úpadce
identifikovalo takto: „I. E., podnikatel, bytem B., K.“.
[13] Co do ochrany třetího žalovaného jako osoby, na kterou správce konkursní
podstaty úpadce v rámci zpeněžování převedl majetek sepsaný do konkursní
podstaty jako vlastnictví úpadce, je napadené rozhodnutí souladné se závěry
obsaženými v R 81/2005.
[14] Není-li důvod připustit dovolání k posouzení otázek rozebraných v
odstavcích [11] až [13], není dovolání přípustné ani ohledně dalších otázek, na
nichž napadené rozhodnutí spočívá; jejich řešení by totiž nutně neovlivnilo
výsledek řízení, jestliže není důvod zkoumat otázku, která sama o sobě vedla k
zamítnutí žaloby vůči třetímu žalovanému (zde otázku ochrany plynoucí z R
81/2005); srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005,
sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
[15] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a
u žalovaných žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. prosince 2017
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda
senátu