29 Cdo 577/2010

29 Cdo 577/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra

Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní

věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech

majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovaným 1) FK

MARILA PŘÍBRAM, a. s., se sídlem v Příbrami – Lazec 60, PSČ 261 01,

identifikační číslo osoby 26696363 a 2) J. S., oběma zastoupeným JUDr. Juliem

Kramaričem, advokátem, se sídlem v Praze 5, U Santošky 22, PSČ 150 00, o

námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze

pod sp. zn. 47 Cm 58/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu

v Praze ze dne 19. října 2009, č. j. 8 Cmo 399/2008-137, takto:

I. Dovolání druhého žalovaného se odmítá.

II. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2009, č. j. 8 Cmo

399/2008-137 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2007, č. j.

47 Cm 58/2007-51, ve znění usnesení ze dne 11. června 2009, č. j. 47 Cm

58/2007-122, ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou, se zrušují a věc se

vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 47 Cm

58/2007-51, ve znění usnesení ze dne 11. června 2009, č. j. 47 Cm 58/2007-122,

ponechal ve vztahu k oběma žalovaným v platnosti směnečný platební rozkaz ze

dne 22. prosince 2006, č. j. 60 Sm 142/2006-19, jímž uložil žalovaným, aby

žalobkyni společně a nerozdílně zaplatili směnečný peníz ve výši 44,000.000,-

Kč s 6% úrokem od 1. dubna 2003 do zaplacení, směnečnou odměnu 146.666,- Kč a

náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku podali oba žalovaní odvolání, přičemž řízení o odvolání

druhého žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. března 2008, č. j. 47 Cm 58/2007-78, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2009, č. j. 8 Cmo 52/2009-109, pro nezaplacení soudního poplatku (§ 9

odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) zastavil. Vrchní soud v Praze k odvolání první žalované rozsudkem ze dne 19. října 2009,

č. j. 8 Cmo 399/2008-137, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první

žalované potvrdil. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že:

1) První žalovaná vystavila dne 24. května 2002 v Praze vlastní směnku na řad

Ing. R. K. (dále též jen „obviněný“), za kterou se zavázala zaplatit 31. března

2003 částku 44,000.000,- Kč, přičemž směnku jako směnečný rukojmí podepsal

druhý žalovaný. 2) Usnesením ze dne 15. ledna 2003, č. j. 2 VZv 9/2002, státní zástupce

Vrchního státního zastupitelství v Praze rozhodl v trestní věci proti

obviněnému, stíhanému mimo jiné pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné

podobné dávky podle § 148 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona,

tak, že podle § 347 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním

(trestní řád), se zajišťuje pro výkon trestu propadnutí majetku majetek

obviněného a obviněnému se zakazuje, aby se zajištěným majetkem po dobu trvání

zajištění jakkoliv nakládal. V odůvodnění rozhodnutí je dále uvedeno, že

„zajištění se vztahuje na veškerý majetek obviněného, což je souhrn všech

majetkových hodnot, tj. věcí movitých i nemovitých, obchodních podílů v

obchodních společnostech, spoluvlastnických podílů včetně společného jmění

manželů, cenných papírů a pohledávek, jakož i jiných práv a penězi ocenitelných

jiných hodnot, včetně přírůstků a výtěžků, které ze zajištěného majetku plynou,

stejně tak i na majetek, který obviněný nabude po zajištění. Nevztahuje se však

na prostředky a věci, na které se podle zákona nevztahuje propadnutí majetku (§

348 odst. 1 trestního řádu)“. 3) Dne 6. dubna 2005 státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v

Praze pověřil správou majetku obviněného, zajištěného na základě výše zmíněného

usnesení, zejména „k uplatnění všech ze zajištěných směnek vyplývajících práv

vlastníka vůči dlužníkům Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových,

územní pracoviště Praha 10, Kodaňská 46“ [§ 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 279/2000 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně

některých zákonů (dále jen „zákon o výkonu zajištění majetku“)]. Na tomto základě odvolací soud přitakal soudu prvního stupně, který vycházeje z

ustanovení čl. I. § 28, § 30, § 48 odst. 1, § 77 odst. 3 a § 78 odst. 1 zákona

č. 191/1950 Sb., (dále jen „směnečný zákon“), z ustanovení § 79a až 79c, § 347

odst. 1 a § 348 odst. 1 trestního řádu a ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) zákona

o výkonu zajištění majetku, uzavřel, že se první žalované správnost směnečného

platebního rozkazu prostřednictvím včas uplatněných a odůvodněných námitek

zpochybnit nepodařilo.

Přitom zdůraznil, že žalobkyně je aktivně legitimována k uplatnění nároků ze

směnky, když „obsahem usnesení vrchního státního zastupitelství ze dne 15. ledna 2003 je zajištění veškerého majetku Ing. K. (výslovně v něm jsou uvedeny

cenné papíry) včetně pohledávek“. „Výslovné označení předmětné směnky v tomto

usnesení tak není třeba“. Výhradu první žalované vycházející z ustanovení § 79a

až 79c trestního řádu odmítl s tím, že tato ustanovení se nevztahují na

listinné cenné papíry, ale týkají se pouze cenných papírů zaknihovaných,

přičemž „k analogii procesněprávních ustanovení nelze přistoupit“. K námitce uplatněné v průběhu odvolacího řízení, podle níž nebyly splněny

předpoklady pro vydání směnečného platebního rozkazu, jelikož žalobkyně k

žalobě nepřiložila rozhodnutí vrchního státního zastupitelství ze dne 15. ledna

2003 opatřené doložkou právní moci, odvolací soud konstatoval, že zmíněná

námitka „nebyla obsahem námitek včasných a jedná se tedy o námitku novou, k níž

s ohledem na koncentraci námitkového řízení nelze přihlédnout“. Navíc „tato

vada“ byla odstraněna v průběhu řízení. Konečně ke kauzální námitce, ve které první žalovaná namítla „zánik směnečného

závazku splněním rozvazovací podmínky, a to s ohledem na skutečnost, že

předmětná směnka byla směnkou zajišťovací ve prospěch remitenta pro zajištění

tehdy předpokládaných budoucích pohledávek za první žalovanou, které měly

teprve vzniknout ve sjednaném čase po vzniku směnečného závazku z předmětné

směnky (do 31. srpna 2002) a ve sjednané lhůtě nedošlo ke vzniku jakýchkoliv

pohledávek za první žalovanou“, odvolací soud uzavřel, že v námitkách „musí být

uvedeno, ze kterých skutků žalovaný svou obranu vyvozuje“. „Skutky musí být

vymezeny konkrétně a nezaměnitelně, protože v průběhu námitkového řízení nemůže

být zjišťováno, co měl žalovaný na mysli. Námitky rovněž nemohou být takového

charakteru, aby je bylo možno v průběhu námitkového řízení naplňovat novými a

opakovaně i odlišnými skutkovými tvrzeními. K takové situaci v průběhu řízení

došlo“. Ztotožnil se přitom i se závěry soudu prvního stupně ohledně „mezí

včasné námitkové obrany ve vztahu k námitkách první žalované“ a zdůraznil, že

„způsob, jakým první žalovaná v odvolání vysvětluje a doplňuje vznesenou

námitku, je z hlediska koncentrace námitkového řízení nepřípustný“. Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání, které mají za

přípustné podle ustanovení 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,

občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a spatřujíce zásadní právní

význam rozhodnutí odvolacího soudu v posouzení kauzálních námitek žalovaných

(které shledávají rozporným s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. března

2007, sp. zn. 29 Odo 1102/2005) a dále v řešení otázky, zda „nedodržení

zákonného postupu státního orgánu při zajišťování majetku remitenta může mít

důsledky řádného nabytí a zákonného uplatnění práv v rovině procesní legitimace

v soudním řízení“.

Dovolatelé citují obsah námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a na rozdíl

od soudů nižších stupňů dovozují, že obsahují „takový skutkový popis rozhodných

okolností, který je pro vymezení obrany žalovaných proti směnečnému platebnímu

rozkazu dostatečný“. Z námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu je pak

nepochybné, že sporná směnka je směnkou zajišťovací, že zajištěné pohledávky

byly dostatečně určitě a nezaměnitelně vymezeny, a to včetně určitého a

nezaměnitelného důvodu neexistence zajištěných pohledávek. „Pokud žalovaní uvedli, že žalovaná směnka byla směnkou zajišťovací ve prospěch

remitenta pro zajištění tehdy předpokládaných budoucích pohledávek za první

žalovanou, které měly teprve vzniknout ve sjednaném čase po vzniku směnečného

závazku z předmětné směnky (do 31. srpna 2002), zcela jasně, jednoznačně a

konkrétně určili, jaké pohledávky žalovaná směnka měla zajišťovat“. V okamžiku

emise směnky nebylo účastníkům známo, na základě „jakých konkrétních smluv

zajištěné pohledávky mají vzniknout, účastníkům emise nebyl znám ani fakt, na

základě jakého typu smlouvy tyto pohledávky mají vzniknout“. „Bylo zřejmé, že

pohledávky, k jejichž zajištění byla žalovaná směnka emitována, budou souviset

s financováním potřeb první žalované“. „Specifikace pohledávek, kteréžto měla

zajišťovat směnka, měla být a ve vztahu mezi dotčenými subjekty dostatečně s

konečnou platností vyřešena až v okamžiku jejich vzniku“. „Protože tyto

pohledávky nikdy nevznikly, v důsledku čehož nebyly nikdy konkretizovány,

zůstalo vymezení předmětu zajištění směnky jen v rovině druhové“. V situaci,

kdy žalovaní v námitkách „v bezprostřední návaznosti na vymezení pohledávek, k

jejichž zajištění byla směnka vystavena, uvedli, že ve sjednaném termínu

nedošlo ke vzniku jakýchkoliv pohledávek za první žalovanou, zcela přesně a

konkrétně skutkově vymezili obranu v tom směru, že neexistuje pohledávka

zajištěná žalovanou směnkou“. Ve vztahu k aktivní legitimaci žalobkyně dovolatelé akcentují, že ke dni vydání

směnečného platebního rozkazu nepředložila žalobkyně listiny, které by bylo lze

považovat za listiny nutné k uplatnění práva. Potud poukazují na skutečnost, že

„obligatorní povinností státního zástupce bylo rozhodnout o zajištění směnky a

vydat rozhodnutí, jež obsahuje obligatorní výrok vztahující se ke konkrétně

určeným cenným papírům“. Usnesení ze dne 15. ledna 2003 takový výrok

neobsahuje, a proto tímto usnesením státní zástupce dotčenou směnku nezajistil. V této souvislosti soudům nižších stupňů vytýkají, že zmíněnou otázku

nevyhodnotily v intencích ustanovení § 349a odst. 2 trestního řádu, ve spojení

s ustanoveními § 79a až § 79c trestního řádu. Přitom formulují názor, podle

něhož „nerozhodne-li státní zástupce či soud o zajištění cenných papírů, bez

ohledu na jejich podobu, podle ustanovení § 79a až § 79c trestního řádu, pak se

rozhodnutí o zajištění majetku na cenné papíry nevztahuje“. Pouhé konstatování,

že „dotčené usnesení se vztahuje na veškerý majetek akceptovat nelze, neboť i

ze samotného ustanovení § 348 odst.

1 trestního řádu plyne, že zajištění se

nevztahuje na prostředky a věci, na které se podle zákona nevztahuje propadnutí

majetku“. „Jde-li o listinné cenné papíry a je-li při zjišťování a výkonu zajištění

zjištěného majetku postupováno podle zákona č. 279/2003 Sb., předpokládá tento

zákon v § 7 odst. 3, že akcie (stejně jako směnky, šeky nebo i jiné listinné

cenné papíry anebo jiné listiny, jejichž předložení je nutné k uplatnění

určitého práva) se sepíší obdobně jako jiné věci podle tohoto zákona; vždy se

složí do úschovy soudu“. „Pokud by opatření podle tohoto zákona nepostačovalo k

zajištění těchto hodnot, lze využít podle odstavce 5 tohoto ustanovení

příslušných ustanovení trestního řádu“. „Ačkoli zde odkaz v poznámce pod čarou

směřuje na ustanovení § 79a až § 79c trestního řádu, nelze v případě zajištění

akcií v podobě listinných cenných papírů vyloučit ani postup podle § 78 a § 79

trestního řádu. Jiný výklad není ani možný, protože žádné z těchto tří

ustanovení se na zajištění listinných cenných papírů nevztahuje. Naopak (stát),

musí respektovat základní princip, podle něhož může do právních vztahů

týkajících se výkonu vlastnictví zasahovat jen na základě zákona a způsobem

zákonem stanoveným“. Jelikož usnesení vrchního státního zastupitelství neuvádí,

že se jím zajišťuje směnka, která „se svou identifikací shoduje s identifikací

žalované směnky, bylo povinností soudu zkoumat, zda žalovaná směnka předmětným

usnesením byla či nebyla zajištěna“. Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů

zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za

nedůvodné. Dovolání druhého žalovaného Nejvyšší soud bez dalšího podle ustanovení § 243b

odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl jakožto podané neoprávněnou osobou,

když dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud rozhodl pouze ve vztahu mezi

žalobkyní a první žalovanou. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve

vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,

§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo

odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak Nejvyšší soud shledává –

a potud má dovolání první žalované podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.

s. ř. za přípustné – v řešení otázek dovoláním otevřených, tj. ve výkladu

ustanovení § 175 o. s. ř., jde-li o určitost a odůvodněnost uplatněné kauzální

námitky, jakož i v řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,

sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 347 odst. 1 trestního řádu (ve znění účinném k datu vydání

usnesení vrchního státního zastupitelství o zajištění majetku obviněného – k

15. lednu 2003), je-li obviněný stíhán pro trestný čin, za který vzhledem k

povaze a závažnosti činu a poměrům obviněného třeba očekávat uložení trestu

propadnutí majetku, a je obava, že výkon tohoto trestu bude zmařen nebo ztížen,

může soud a v přípravném řízení státní zástupce majetek obviněného zajistit. Soud zajistí majetek obviněného vždy, uloží-li trest propadnutí majetku

rozsudkem, který dosud nenabyl právní moci. Podle ustanovení § 348 odst. 1 trestního řádu zajištění postihuje veškerý

majetek obviněného, přírůstek a výtěžky, které ze zajištěného majetku plynou,

jakož i majetek, kterého obviněný nabude po zajištění. Nevztahuje se však na

prostředky a věci, na které se podle zákona nevztahuje propadnutí majetku. Podle ustanovení § 349a odst. 2 trestního řádu, vztahuje-li se rozhodnutí o

zajištění majetku na peněžní prostředky na účtu nebo na cenné papíry, soud nebo

státní zástupce uvedený v odstavci 1 rozhodne o jejich zajištění podle § 79a až

79c. Podle ustanovení § 79a trestního řádu, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu,

že peněžní prostředky na účtu u banky jsou určeny ke spáchání trestného činu

nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti, může

předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán

rozhodnout o zajištění peněžních prostředků na účtu. Policejní orgán k takovému

rozhodnutí potřebuje předchozí souhlas státního zástupce. Předchozího souhlasu

státního zástupce není třeba v naléhavých případech, které nesnesou odkladu. Policejní orgán je v takovém případě povinen do 48 hodin své rozhodnutí

předložit státnímu zástupci, který s ním buď vysloví souhlas, nebo je zruší

(odstavec 1). Rozhodnutí podle odstavce 1 musí být doručeno bance, která vede

účet, a poté, co banka zajištění provedla, i majiteli účtu. V rozhodnutí se

uvede bankovní spojení, kterým se rozumí číslo účtu a kód banky, a dále peněžní

částka v příslušné měně, na kterou se zajištění vztahuje. Nestanoví-li orgán

činný v trestním řízení uvedený v odstavci 1 jinak, zakáže se okamžikem

doručení rozhodnutí jakákoliv dispozice s peněžními prostředky, které se na

účtu nacházejí, až do výše zajištění, s výjimkou výkonu rozhodnutí. Na úhradu

pohledávek, které jsou předmětem výkonu soudního nebo správního rozhodnutí, se

přednostně použijí peněžní prostředky nedotčené rozhodnutím o zajištění. S

peněžními prostředky, na které se vztahuje rozhodnutí o zajištění, lze v rámci

výkonu rozhodnutí nakládat jen po předchozím souhlasu soudce a v přípravném

řízení státního zástupce; to neplatí, je-li výkon rozhodnutí prováděn k

uspokojení pohledávky státu (odstavec 2).

Podle ustanovení § 79c trestního řádu, rozhodne-li předseda senátu nebo v

přípravném řízení státní zástupce o zajištění zaknihovaných cenných papírů,

Středisko cenných papírů, právnická osoba oprávněná k vedení části evidence a k

výkonu ostatních činností Střediska cenných papírů podle zvláštního zákona nebo

Česká národní banka zřídí jejich majiteli zvláštní účet, na kterém tyto cenné

papíry vede (odstavec 1). Na důvody rozhodnutí o zajištění zaknihovaných

cenných papírů, na postup při rozhodování o zajištění a na zrušení nebo omezení

zajištění se přiměřeně užije ustanovení § 79a (odstavec 4). Ze shora citovaných zákonných ustanovení je nepochybné, že k rozhodnutí o

zajištění výkonu trestu propadnutí majetku dochází buď fakultativně (§ 347

odst. 1 věta první trestního řádu) nebo obligatorně (§ 347 odst. 1 věta druhá

trestního řádu). V obou případech se vždy zajistí celý majetek obviněného,

přičemž výjimku představuje případ, kdy soud vysloví propadnutí majetku

vymezením konkrétních věcí z majetku obviněného; v takovém případě soud zajistí

jen věci popsané ve výroku rozhodnutí (k tomu srov. ustanovení § 348 odst. 1

trestního řádu, jakož i právní teorii Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, str. 1982). Jestliže v poměrech projednávané věci usnesení o zajištění majetku obviněného

ve výroku neobsahovalo omezení, z něhož by plynulo, že není zajištěn celý

majetek obviněného, nýbrž jen konkrétní věci z majetku obviněného a v důvodech

usnesení je uvedena citace rozsahu zajištění, jak jej určuje ustanovení § 348

odst. 1 trestního řádu, tj., že zajištění postihuje veškerý majetek obviněného

a nevztahuje se na prostředky a věci, na které se podle zákona nevztahuje

propadnutí majetku, je zcela zjevné, že tímto rozhodnutím byla zajištěna i

směnka, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto v této věci. Opodstatněnou Nejvyšší soud neshledává ani výhradu dovolatelky, podle níž mělo

být o zajištění směnky rozhodnuto podle ustanovení § 79a až § 79c trestního

řádu. Zmíněná ustanovení trestního řádu totiž upravují zajištění peněžních

prostředků na účtu u banky (§ 79a), zajištění dalších finančních prostředků

(peněžních prostředků na účtu u spořitelního a úvěrního družstva nebo jiných

subjektů, které vedou účet pro jiného, blokaci peněžních prostředků penzijního

připojištění se státním příspěvkem, blokaci čerpání finančního úvěru a blokaci

finančního pronájmu - § 79b) a zajištění zaknihovaných cenných papírů (§ 79c),

z čehož je nepochybné, že se na listinné cenné papíry (v poměrech dané věci

směnku) nevztahují. Navíc podstatou zajištění ve smyslu ustanovení § 79a až §

79c je omezit dispoziční práva obviněného k peněžním prostředkům na účtech

obviněného (§ 79a a § 79b trestního řádu), respektive k zaknihovaným cenným

papírům [§ 79c trestního řádu, ve spojení s ustanovením § 27 odst. 3 písm. e)

zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném do 30. dubna

2004].

Ve vztahu ke směnce je přitom zjevné, že o naplnění výše zmiňovaného

účelu zajištění ve smyslu ustanovení § 79c trestního řádu jít nemůže (obviněný

směnku ve své moci neměl). Konečně důvodem pro úpravu institutu zajištění zaknihovaných cenných papírů v

ustanovení § 79c trestního řádu [zákonem č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon

č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších

předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů a

některé další zákony] bylo zejména to, že zaknihované cenné papíry nemají

materiální formu a bylo nezbytné řešit problém jejich zajišťování, byly-li

vedeny na účtu u Střediska cenných papírů, České národní banky nebo jiné k tomu

oprávněné osoby. Z pohledu dovolatelkou uplatněných námitek vztahujících se k (ne)existenci

aktivní věcné legitimace žalobkyně v dané věci tak není pochyb o tom, že

rozhodnutí o zajištění majetku obviněného mělo zákonný podklad, bylo vydáno

příslušným orgánem a nebylo projevem svévole (k tomu srov. např. důvody

usnesení Ústavního soudu ze dne 9. února 2005, sp. zn. IV. ÚS 174/04, včetně v

něm zmíněných odkazů na předchozí judikaturu Ústavního soudu). Přesto rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí. Podle ustanovení § 175 o. s. ř. předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek,

o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění

práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž

žalovanému uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení

nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti

platebnímu rozkazu namítá. Směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen

do vlastních rukou žalovaného. Nelze-li návrhu na vydání platebního rozkazu

vyhovět, nařídí soud jednání (odstavec 1). Nepodá-li žalovaný včas námitky nebo

vezme-li je zpět, má směnečný (šekový) platební rozkaz účinky pravomocného

rozsudku. Pozdě podané námitky nebo námitky, které neobsahují odůvodnění, soud

odmítne. Podané námitky soud odmítne též tehdy, podal-li je ten, kdo k podání

námitek není oprávněn (odstavec 3). Podá-li žalovaný včas námitky, nařídí soud

k jejich projednání jednání; k námitkám později vzneseným však již nelze

přihlížet. V rozsudku soud vysloví, zda směnečný (šekový) platební rozkaz

ponechává v platnosti nebo zda ho zrušuje a v jakém rozsahu (odstavec 4). V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod

číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 3/2010),

Nejvyšší soud zdůraznil, že předmětem námitkového řízení mohou být pouze

námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové

námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební

rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou

obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný nemůže – se

zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu

rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která

nebyla uvedena již v námitkách.

Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi

řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít – podle jeho názoru – význam pro

posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové

skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve

uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud

nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení § 175 odst. 4 části věty

první za středníkem o. s. ř.) přihlížet. Mají-li mít námitky proti směnečnému

platebnímu rozkazu (tak jako v posuzované věci) původ v mimosměnečných vztazích

účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude

požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže

žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež

byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného

dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka

zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž

důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka

směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o

narovnání apod.). Kauzální námitka proti směnečnému platebnímu rozkazu byla první žalovanou

formulována následovně:

„S ohledem na skutečnost, že předmětná směnka byla směnkou zajišťovací ve

prospěch remitenta pro zajištění tehdy předpokládaných budoucích pohledávek za

první žalovanou, které měly teprve vzniknout ve sjednaném čase po vzniku

směnečného závazku z předmětné směnky (do 31. srpna 2002), a ve sjednané lhůtě

nedošlo ke vzniku jakýchkoliv pohledávek za první žalovanou, došlo ke splnění

sjednané rozvazovací podmínky. Splněním rozvazovací podmínky došlo k zániku

směnečného závazku z předmětné směnky nejpozději dne 1. září 2002“. Z takto – byť stručně – formulované námitky pak je nepochybné, že sporná směnka

je směnkou zajišťovací, že byla vystavena za účelem zajištění předpokládaných

budoucích pohledávek remitenta za první žalovanou, které měly vzniknout v

období od podpisu sporné směnky první žalovanou (24. května 2002) do 31. srpna

2002, přičemž první žalovaná současně namítala, že ve vymezeném období

remitentovi vůči ní žádná pohledávka nevznikla. Přitom vymezení kauzy zajišťovací směnky způsobem, že jde o

pohledávky, které konkrétnímu věřiteli vůči konkrétnímu dlužníku vzniknou v

určitém období, ve spojení s tvrzením, že v daném období ke vzniku žádné takové

pohledávky nedošlo, je dostatečně určité a bez dalšího umožňuje soudu

vyhodnotit důvodnost námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu [vše při

respektování toho, že důkazní břemeno ohledně kauzálních námitek tíží

žalovaného (k tomu opět viz R 3/2010)]. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o určitost odůvodnění

dovolatelkou uplatněné kauzální námitky, neobstojí, Nejvyšší soud rozhodnutí

odvolacího soudu zrušil.

Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího

soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto – ve

vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou – zrušil i je a věc vrátil soudu

prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších soudů závazný. O náhradě

nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou, včetně nákladů

dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.