29 Cdo 583/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobkyně JUDr. I. R., jako správkyni konkursní podstaty úpadce Ing. J.
Č., zastoupené JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou, se sídlem v Českém
Krumlově, Rooseveltova 37, PSČ 381 01, proti žalované 1. jihočeské zemědělské
a. s., se sídlem ve Svébozích 49, PSČ 373 33, identifikační číslo 25162012,
zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Praze 5,
Janáčkovo nábřeží 39/51, PSČ 150 00, o zaplacení částky 178.500,- Kč, vedené u
Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 342/2006, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. září
2007, č. j. 22 Co 2105/2007-156, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. září 2007, č. j. 22
Co 2105/2007-156, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze
dne 29. května 2007, č. j. 6 C 342/2006-130, se zrušují a věc se
vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 29. května 2007, č. j. 6 C 342/2006-130, Okresní soud
v Jindřichově Hradci zamítl žalobu, jíž se žalobce Ing. Z. Z.jako správce
konkursní podstaty úpadce Ing. J. Č. domáhal vůči žalované 1. jihočeské
zemědělské a. s. zaplacení částky 178.500,- Kč do konkursní podstaty úpadce.
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel
zejména ze skutkových zjištění, podle kterých:
1/ Usnesením ze dne 26. října 1999, č. j. 11 K 25/97-81, prohlásil Krajský soud
v Českých Budějovicích konkurs na majetek úpadce a správcem jeho konkursní
podstaty ustanovil Ing. Z. Z.. 2/ Správce konkursní podstaty sepsal v roce 2000 do soupisu majetku konkursní
podstaty mimo jiné i krmný vůz značky STORTI, (TMR) FAHRESIN, inventární číslo
900343 (dále jen „starý krmný vůz“). 3/ Žalovaná nebyla vlastníkem starého krmného vozu a na základě nájemní smlouvy
uzavřené se společností Trading Třeboň s. r. o. jej pouze od 1. ledna 1998 měla
„ve faktické dispozici“. 4/ Žalovaná (jako kupující) uzavřela dne 7. listopadu 2003 se společností HZT
Technik, s. r. o. (jako prodávající, dále jen „společnost H“) kupní smlouvu č. 37 (dále jen „kupní smlouva“) na koupi nového krmného vozu „prostřednictvím
leasingové společnosti“, přičemž smluvní strany se dohodly, že část kupní ceny
bude uhrazena převodem vlastnického práva ke starému krmnému vozu na
prodávajícího za kupní cenu ve výši 178.500,- Kč, jež bude použita na úhradu
akontace poskytovateli leasingu. 5/ Společnost H byla při uzavírání kupní smlouvy v dobré víře, že žalovaná je
vlastníkem prodávaného starého krmného vozu. 6/ Starý krmný vůz předala žalovaná v listopadu 2003 společnosti H, kupní cena
pak byla „realizována“ 27. října 2004, a to z větší části zápočtem (co do
částky 173.040,- Kč), zbývající část (ve výši 5.460,- Kč) byla zaplacena z účtu
společnosti H. 7/ V roce 2006 společnost H starý krmný vůz vyřadila z provozu a zlikvidovala. Odkazuje na ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“) a § 18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání
(dále jen „ZKV“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že kupní smlouva, podle
níž měla žalovaná prodat společnosti H. starý krmný vůz, je absolutně neplatná,
neboť byla uzavřena v době, kdy již byl předmět koupě zapsán v seznamu majetku
konkursní podstaty úpadce a právo s ním nakládat náleželo výlučně správci
konkursní podstaty. Uvedený závěr přitom nemůže být podle soudu dotčen tím, zda
smluvní strany při uzavření kupní smlouvy o soupisu předmětného vozu věděly,
když „s ohledem na konstrukci“ ustanovení § 18 odst. 3 ZKV je taková skutečnost
nerozhodná, a vyloučena je rovněž v posuzovaném případě aplikace ustanovení §
446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), když
„nabytí od nevlastníka nemůže být upřednostněno před požadavkem zachování
celistvosti majetku podléhajícího konkursu“. Je-li kupní smlouva neplatným právním úkonem, pokračoval odvolací soud, nelze
ani dospět k závěru, že by ve vztahu k žalované byly splněny zákonné
předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu, neboť „subjektem odpovědným za
škodu může být jen ten, na jehož úkon se finálně zmenšil majetkový stav
poškozeného“, což je - v poměrech projednávané věci - společnost H „jako
poslední nabyvatel, který s věcí jako poslední disponoval“. Po ní se mohl
správce konkursní podstaty domáhat podle ustanovení § 126 obč. zák.
vydání věci
z titulu vlastnického práva a teprve v případě, že by již vydání nebylo možné,
mohl požadovat náhradu škody v penězích. Protože žalovaná není ve věci pasivně věcně legitimována, soud žalobu jako
nedůvodnou zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. září 2007, č. j. 22 Co 2105/2007-156, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud na témže skutkovém základě přitakal soudu prvního stupně v
závěru, že žalovaná není nositelem pasivní věcné legitimace. Zdůraznil, že
„oprávněná osoba“ může podat vindikační žalobu podle ustanovení § 126 obč. zák. vůči držiteli věci bez ohledu na to, zda se jejím držitelem stal „zaviněně či
nikoliv“, přičemž stejně je nutné postupovat i v případě, kdy „poslední
držitel“ již věc nemá (například proto, že ji zlikvidoval). Jsou-li splněny
podmínky stanovené v ustanovení § 451 a násl. obč. zák., nemusí se ten, na
jehož úkor došlo k bezdůvodnému obohacení, domáhat jen ochrany svého
vlastnického práva prostřednictvím žaloby na vydání věci podle ustanovení § 126
obč. zák., ale může také z titulu bezdůvodného obohacení požadovat, aby držitel
věc vydal, popřípadě poskytl její peněžitý ekvivalent, není-li vydání věci
možné. Je-li taková žaloba vůči „konečnému držiteli“ možná, nelze úspěšně
žalovat jiné subjekty na náhradu škody spočívající v hodnotě takovéto věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací
důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že u žalované nejsou dány
předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu. V této souvislosti akcentuje, že to
byla právě žalovaná, která vůči správci konkursní podstaty porušila své
povinnosti, když nakládala s majetkem sepsaným v konkursní podstatě úpadce,
navíc bez toho, aniž by byla jeho vlastníkem (měla jej pouze „v držení na
základě nájemní smlouvy“). Podle dovolatele sice nelze vyloučit, že by jeho
nárok mohl být uspokojen (za situace, kdy je poslední držitel věci znám) také
prostřednictvím vindikační žaloby, cíle sledovaného zákonem o
konkursu a vyrovnání (tj. prodeje majetku úpadce a co
nejspravedlivějšího a nejrychlejšího uspokojení věřitelů) však může být lépe
dosaženo postihem osoby (žalované), která „v konečné fázi“ měla z porušení
svých zákonných povinností prospěch „ve formě“ bezdůvodného obohacení
odpovídajícího kupní ceně prodaného majetku.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, majíc závěry odvolacího
soudu za správné.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. pro posouzení otázky aplikace ustanovení § 446 obch. zák. ve
vazbě na ustanovení § 18 odst. 3 ZKV, v dovolacím řízení dosud neřešené.
V průběhu dovolacího řízení, usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 25. září 2009, č. j. 11 K 25/97-2133, které ve spojení s usnesením
Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 1 Ko 188/2009, nabylo
právní moci 12. února 2010, došlo ke změně v osobě správce konkursní podstaty
úpadce a novou správkyní konkursní podstaty úpadce se dnem právní moci
uvedeného usnesení stala JUDr. I.R., se kterou Nejvyšší soud dále v dovolacím
řízení jednal jako se žalobkyní.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se
zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být)
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení § 18 ZKV je soupis listinou, která správce opravňuje ke
zpeněžení sepsaného majetku. Do soupisu se zapisují i věci, práva nebo jiné
majetkové hodnoty, které nenáležejí úpadci (§ 6 odst. 3), ale mají být
zpeněženy; jejich zapsání do soupisu je správce povinen oznámit jejich
vlastníku nebo jiné osobě, která s nimi nakládá, a jde-li o nemovitosti, i
příslušnému katastrálnímu úřadu. Na žádost osoby, která uplatňuje svá práva k
věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě, vydá správce osvědčení o tom, zda
konkrétní věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla nebo nebyla zapsána do
soupisu podstaty (odstavec 2). Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková
hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k
tomu dal správce souhlas (odstavec 3).
Podle ustanovení § 446 obch. zák. kupující nabývá vlastnické právo i v případě,
kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující
měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není
vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
Soudy nižších stupňů založily právní posouzení věci na závěru, podle kterého
kupní smlouva, kterou třetí osoba převádí bez souhlasu správce konkursní
podstaty věc náležející do podstaty na jiného, je pro rozpor s ustanovením §
18 odst. 3 ZKV neplatným právním úkonem, přičemž kupující nemůže v takovém
případě nabýt vlastnické právo k převáděné věci ani způsobem upraveným v
ustanovení § 446 obch. zák. Takové právní posouzení věci však není úplné.
Povahou a účelem soupisu majetku konkursní podstaty se Nejvyšší soud podrobně
zabýval již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne
17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, kde pod bodem XXIX. formuloval a odůvodnil závěr,
podle něhož soupis podstaty tvoří právní podklad pro zpeněžení majetku
patřícího do podstaty; zpeněžen může být jen ten majetek, který byl sepsán, a
správce je povinen zpeněžit veškerý sepsaný majetek, ledaže by byl ze soupisu
zákonem stanoveným způsobem vyloučen.
Tamtéž (srov. bod XVII. stanoviska) Nejvyšší soud vysvětlil, že do konkursní
podstaty přitom náleží nejen majetek, který dlužníkovi patřil v den prohlášení
konkursu a který nabyl za konkursu (srov. § 6 odst. 2 ZKV), ale i takový
majetek, jehož vlastníkem je sice osoba odlišná od úpadce, avšak právní úkony
dlužníka (úpadce), týkající se tohoto majetku (na jejichž základě
tento majetek pozbyl ze svého vlastnictví), jsou vůči věřitelům (konkursním
věřitelům) neúčinné, a to buď na základě zákona (např. podle
ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), věty druhé, ZKV) nebo na základě
rozhodnutí soudu (vydaného např. ve smyslu ustanovení § 15 a § 16 ZKV nebo §
42a obč. zák.).
Jak je z výše uvedeného zřejmé, zákon o konkursu a vyrovnání svěřuje oprávnění
nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty správci, který je z tohoto
důvodu také jako jediný (ponecháme-li stranou pro účely dalšího výkladu osobu
úpadce, pro kterého tento zákon zavádí zvláštní režim - srov. § 14 odst. 1
písm. a/ ZKV) oprávněn činit ohledně tohoto majetku právní úkony. Nakládala-li
by s věcí, právem nebo majetkovou hodnotou pojatou do soupisu jiná osoba než
správce nebo ten, komu dal správce k nakládání souhlas (tj. osoba, jež by nebýt
soupisu byla k takové dispozici oprávněna, typicky vlastník sepsané věci), šlo
by o úkony absolutně neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák. (srov. shodně v
důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 1584/2007,
jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). V
takovém případě by se přitom nepochybně nemohly uplatnit ani účinky ustanovení
§ 446 obch. zák. o nabytí věci od nevlastníka, jehož užití přichází v úvahu
právě jen tehdy, převádí-li prodávající na kupujícího neoprávněně cizí věc (ve
vlastnictví třetí osoby). Týž závěr se prosadí např. ve vztahu k prodeji
zboží, který prodávající jako vlastník uskutečnil v rozporu se zákazem se
zbožím nakládat, zformulovaným (pro něj) ve vykonatelném předběžném opatření
(srov. § 76f o. s. ř.).
Situace řešená napadeným rozhodnutím (jak je zřejmé ze skutkového stavu
zjištěného soudy nižších stupňů) je však od výše popsaného případu odlišná v
tom, že s věcí pojatou do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce zde
nenakládala osoba, jíž by jinak (tj. nebýt soupisu) právo k převodu vlastnictví
k věci svědčilo, ale osoba, která ani v mimokonkursních poměrech nemohla platně
takový právní úkon - při respektování zásady, podle které nikdo nemůže převést
na jiného více práv než má sám (nemo plus iuris ad alium transferre potest,
quam ipse habet) - učinit.
Účelem úpravy obsažené v ustanovení § 18 odst. 3 ZKV je - s přihlédnutím k
cílům konkursního řízení (srov. § 2 odst. 3 ZKV) - zabránit osobám, jejichž
věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty byly zahrnuty do konkursní podstaty
úpadce, aby nakládáním s tímto majetkem znemožnily jeho zpeněžení a následné
poměrné uspokojení konkursních věřitelů. Tato zvláštní úprava má však svůj
smysl pouze v případech, kdy nemožnost nakládat s věcí, právem nebo majetkovou
hodnotou zahrnutou v konkursní podstatě nevyplývá již z obecné zákonné úpravy
(jinak by byla nadbytečná, neboť by pouze opakovala to, co již plyne z jiných
právních předpisů). Jinými slovy, nemůže-li třetí osoba nakládat s věcí, která
byla zahrnuta do soupisu majetku konkursní podstaty, již z toho důvodu,
že není jejím vlastníkem, je kupní smlouva, kterou taková osoba (jako
prodávající) uzavře, absolutně neplatná nikoli pro rozpor s ustanovením § 18
odst. 3 ZKV, ale proto, že převodce není nositelem převáděného práva.
Ustanovení § 18 odst. 3 ZKV (a z něj vyplývající zákaz nakládání s majetkem
podstaty pro jiné osoby než správce konkursní podstaty, případně osobu,
jíž k tomu dal správce souhlas) tedy na situaci, kdy prodávající převádí na
kupujícího neoprávněně cizí věc (ve vlastnictví třetí osoby) - bez
zřetele k tomu, že taková věc byla správcem zahrnuta do konkursní
podstaty úpadce - nedopadá a nebrání proto ani aplikaci ustanovení § 446 obch.
zák. na nabytí vlastnického práva k prodávané věci kupujícím.
Je přitom samozřejmé, že nabude-li (za splnění zákonných podmínek) kupující
vlastnické právo k převáděné věci způsobem upraveným v ustanovení § 446 obch.
zák., nemůže vůči němu třetí osoba (např. původní vlastník) uplatňovat
jakékoliv nároky související s tím, že v důsledku nabytí vlastnického práva k
předmětné věci kupujícím došlo ke zmenšení majetkových hodnot náležejících
takové osobě. Odpovědnost toho, kdo cizí věc neoprávněně prodal, za škodu
způsobenou tím původnímu vlastníku, naopak (při splnění ostatních předpokladů
pro vznik tohoto nároku) vyloučit nelze.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze
stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b odst. 2, věty za
středníkem a odst. 3, věty druhé o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o
věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. února 2010
JUDr.
Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu