U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně M. P., proti žalovanému V. P., zastoupenému JUDr. Petrem Kočím,
Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, PSČ 110 00, o zrušení
usnesení o schválení smíru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15
C 355/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. října 2011, č. j. 18 Co 358/2011-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 28. dubna 2011, č. j. 15 C 355/2008-53, Obvodní soud pro Prahu
9 zamítl žalobu o zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. listopadu 2007, č. j. 57 C 10/2006-91, jímž byl schválen smír mezi účastníky
řízení M. P. a V. P. (dále jen „smír“) [výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení
[výrok II.]. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil výrok I. a změnil
výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že zavázal žalobkyni zaplatit
žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 11.880,- Kč (výrok první), a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý). Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ohlašujíc dovolací důvody dle §
241a odst. 2 o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno
a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího
soudu v části, jíž byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o
nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech
odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně
nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29
Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o situaci
předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde), tedy tak, že
dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu
soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí
je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem,
který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně
jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v
procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů)
nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně
usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.
9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze
dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí
uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Namítá-li dovolatelka, že soudy nesprávně posoudily její duševní stav a s ním
spojenou způsobilost uzavřít soudní smír, zpochybňuje skutkový závěr odvolacího
soudu (jakož i soudu prvního stupně), podle něhož žalobkyně při uzavírání smíru
nejednala v duševní poruše, která by ji činila k tomuto úkonu neschopnou, neboť
byla schopna pochopit význam zrušení práva společného nájmu bytu a určení
žalobkyně výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva, včetně s tím spojeného
nároku žalovaného na finanční vypořádání; uplatňuje tak dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o. s. ř., jenž však u dovolání přípustného pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici (srov. výslovné znění tohoto ustanovení),
a přípustnost dovolání prostřednictvím této námitky proto založit nelze. Námitkou, podle níž žalobkyně „nebyla rovněž Obvodním soudem pro Prahu 9
vyrozuměna o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 4“, dovolatelka
poukazuje na údajnou vadu řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež
však nezahrnuje podmínku existence otázky zásadního významu, a proto
přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Nadto, žalobkyně byla o postoupení věci
Obvodnímu soudu pro Prahu 9 vyrozuměna usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze
dne 21. října 2008, sp. zn. 57 C 429/2008-3, které jí bylo doručeno 10. listopadu 2008 (viz č. l. 4 p. v. spisu); vytýkanou vadou tak řízení v
projednávané věci zjevně netrpí. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani výtka, podle níž smír odporuje dobrým
mravům, a tudíž je neplatný, neboť žalobkyně deklarovala, že není schopná
vyplatit žalovanému při vypořádání jakoukoliv finanční částku. Úvahu
(odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu
s dobrými mravy, lze zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu
zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (za mnohá rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013,
uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V
projednávané věci však danou úvahu dovolací soud zjevně nepřiměřenou neshledal,
a proto ani pro posouzení této námitky není dovolání přípustné. Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší
soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto,
žalovanému však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2014
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu