29 Cdo 591/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v právní
věci žalobkyně Č. o.b., a. s., proti žalovanému Š. G., zastoupenému JUDr. M.
V., advokátem, o zaplacení částky 171.549,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 178/2004, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6.
září 2006, č. j. 29 Co 252/2006-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 18. ledna 2006, č. j. 7 C 178/2004-101,
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 171.549,- Kč, žalobu o zaplacení
9,2% úroků z prodlení z částky 171.549,- Kč od 14. června 2003 do zaplacení
zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci
samé, v zamítavém výroku ve věci samé jej změnil tak, že žalovanému uložil
zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 9,2 % p. a. z částky 171.549,- Kč
od 14. června 2003 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů.
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně,
podle nichž mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o běžném účtu (dále jen
„smlouva“) podle ustanovení § 708 obchodního zákoníku (dále též jen „obch.
zák.“), neboť ta musí mít písemnou formu, a na smlouvě chybí podpis žalovaného.
Podle ustanovení § 40 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“),
nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon, je neplatný. Mezi
účastníky nebylo sporné, že žalovaný převzal od žalobkyně 24. května 1999
platební kartu V.C. (dále jen „platební karta“) a „PIN code“ mu byl zaslán na
jeho adresu podle dohody z 10. května 1999. Žalovaný požádal o zasílání výpisů
z účtu jedenkrát za měsíc. Výpisy z účtů a historií zúčtovaných transakcí bylo
prokázáno, že žalobkyně vedla pro žalovaného „bez právního důvodu“ běžný účet v
cizí měně, z něhož bylo čerpáno prostřednictvím platební karty do výše žalované
částky, přičemž k prvnímu neoprávněnému výběru došlo 13. prosince 1999.
Žalovaný netvrdil ani neprokazoval - pokračoval odvolací soud - že by „PIN
code“ obdržel v poškozené obálce a že porušenost zásilky reklamoval, ani že mu
byla platební karta odcizena nebo s ní bylo manipulováno neoprávněnou osobou, a
v té souvislosti, že učinil příslušná opatření k zamezení vzniku škody. Výši
dluhu žalovaný nereklamoval ani na základě upomínek a
měsíčních výpisů z účtu. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem, že nárok
žalobkyně je důvodný z titulu vydání bezdůvodného obohacení.
Námitku promlčení vznesenou žalovaným nepovažoval za důvodnou s tím, že
určující pro řešení, zda promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení
získaného přijetím plnění z neplatného právního úkonu, se řídí právní úpravou
obchodního zákoníku nebo občanského zákoníku, je povaha právního vztahu
účastníků vzniklého takovým plněním. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002 (jde o
rozsudek uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
26/2004 - dále jen „R 26/2004“) uvedl, že k závěru, že vztah z bezdůvodného
obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatného právního úkonu je obchodním
závazkovým vztahem, postačí úsudek, že obchodní závazkový vztah by jinak
založil onen neplatný právní úkon. V daném případě byla neplatným právním
úkonem, ze kterého bylo poskytnuto plnění, jež je bezdůvodným obohacením,
smlouva o běžném účtu, a ta je absolutním obchodem podle ustanovení § 261 odst.
3 obch. zák. Právo na vydání bezdůvodného obohacení se tak promlčuje ve
čtyřleté promlčecí době podle ustanovení § 397 obch. zák. a ta běží podle
ustanovení § 394 obch. zák. od „19.“ prosince 1999, kdy byl učiněn první
nepovolený výběr z účtu prostřednictvím platební karty. Žaloba byla podána 17.
července 2003, tj. ve čtyřleté promlčecí době.
Měnící výrok co do úroků z prodlení odvolací soud odůvodnil závěrem, podle
něhož má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a dlužník nesplnil svou
povinnost včas, má věřitel právo požadovat úroky z prodlení podle ustanovení §
517 obč. zák. ve výši stanovené nařízením vlády č. 142/1994 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí soudu prvního stupně bylo
částečně změněno a částečně potvrzeno, a co do důvodu na ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že skutkový stav věci tak, jak o něm bylo
rozhodnuto v R 26/2004, v dané věci nenastal, neboť obchodní závazkový vztah
vůbec nevznikl a uvedené rozhodnutí na danou situaci nedopadá. Bezdůvodné
obohacení, které mezi účastníky založilo závazkový vztah, vzniklo plněním z
neplatného právního úkonu, jenž byl odvolacím soudem označen za vztah obchodní
jen na základě toho, že tímto neplatným právním úkonem je smlouva o běžném účtu
podle ustanovení § 708 obch. zák., která je absolutním obchodem. Zdůrazňuje, že
vznikl-li mezi účastníky závazkový vztah podle úpravy obsažené v občanském
zákoníku, a nelze-li jeho povahu odvodit od jiného, předešlého obchodního
závazkového vztahu mezi jeho subjekty, když žádný takový neexistoval, měla by
se i otázka promlčení práv z tohoto vztahu řídit ustanovením § 107 obč. zák.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O
případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle
písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou
otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Otázkou, podle jakého předpisu má být posouzen vztah z bezdůvodného obohacení
získaného přijetím plnění z neplatné smlouvy, se Nejvyšší soud již zabýval v
rozsudku ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2005. V něm formuloval a
odůvodnil závěr, podle něhož vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím
plnění z neplatné smlouvy o úvěru (§ 497 a násl. obch.
zák.), je obchodním závazkovým vztahem a právo na vydání tohoto bezdůvodného
obohacení se promlčuje ve čtyřleté promlčecí době podle ustanovení § 397 obch.
zák. Přitom zdůraznil, že k přijetí tohoto závěru postačí předchozí úsudek, že
obchodní závazkový vztah by jinak založil onen neplatný právní úkon.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož vztah z bezdůvodného
obohacení získaného přijetím plnění z neplatné smlouvy o běžném účtu (§ 708 a
násl. obch. zák.), je obchodním závazkovým vztahem a právo na vydání tohoto
bezdůvodného obohacení se promlčuje ve čtyřleté promlčecí době, je s uvedeným
judikatorním závěrem v souladu.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé tak není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacímu soudu ve věci samé, jež je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud
odmítl jako zjevně bezdůvodné podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. Učinil
tak proto, že prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu, kterým je dovolací
soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolatel brojí proti závěru odvolacího
soudu ohledně nedůvodnosti námitky promlčení uplatněné pohledávky, aniž by
současně cokoli namítal ve vztahu k uložené povinnosti uhradit úroky z prodlení
v sazbě a za období, jak byly určeny měnícím výrokem rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného
bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu