29 Cdo 597/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobců a) B. N., narozeného , bytem ve a b) L. N., narozeného, bytem ve, obou zastoupených JUDr. R. K., advokátem, se sídlem v , proti žalované Ing. D. L., bytem v , jako správkyni konkursní podstaty úpadce B. N., narozeného, zastoupené JUDr. Ing. V. L., advokátem se sídlem v , o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 24 Cm 3/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2006, č.j. 15 Cmo 114/2006-207, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. září 2006, č.j. 15 Cmo 114/2006-207, potvrdil rozsudek ze dne 16. března 2006, č.j. 24 Cm 3/2002-190, jímž Krajský soud v Plzni zamítl žalobu o vyloučení nemovitosti specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporná nemovitost“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce B. N., narozeného (dále jen „úpadce“).
Odvolací soud, jsa vázán právním názorem vysloveným v rozsudku ze dne 29. června 2004, sp. zn. 29 Odo 131/2004, jímž Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního soudu k dalšímu řízení, se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož je kupní smlouva ze dne 24. ledna 2000 (rozuměj smlouva, kterou úpadce a jeho manželka převedli spornou nemovitost na žalobce), neúčinným právním úkonem podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), pročež žalovaná správkyně konkursní podstaty spornou nemovitost zahrnula do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce oprávněně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., jehož prostřednictvím namítají, že: a/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a b/ spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřují „v řešení otázky nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení § 15 ZKV ve vztahu k tržní ceně nemovitosti a řešení otázky řádného zjištění tržní ceny věci“.
Dovolatelé opakují, že předmětem sporu je vyloučení sporné nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (otce žalobců), s tím, že „celé právní jádro sporu spočívá pouze v posouzení, zda byl předmětný pozemek prodán za nápadně nevýhodných podmínek“. Zpochybňují správnost znaleckého posudku Ing. B., jenž obvyklou cenu ke dni uzavření kupní smlouvy určil částkou 150.000,-
Kč, kterýžto závěr byl rozhodující pro následné právní posouzení věci soudů obou stupňů, podle něhož kupní smlouva je vzhledem k sjednané kupní ceně 19.670,- Kč neúčinným právním úkonem. Přitom zdůrazňují, že znalec spornou nemovitost nenavštívil a neprohlédl, pročež nemohl posoudit odlišnost nemovitosti vzhledem k její poloze, ani posoudit její faktický stav a bezprostřední okolí, které zcela zásadním způsobem tvoří tržní cenu nemovitosti. Za zcela zásadní pochybení znalce považují skutečnost, že při určení obvyklé ceny „zahrnul do svých úvah“ i nemovitosti, které byly převáděny v jiném místě.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když v daném případě není splněna podmínka diformity rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalovaní výslovně dovolávají. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolateli uplatněných dovolacích důvodů zásadně právně významným neshledává.
Je tomu tak již proto, že otázka určení obvyklé ceny sporné nemovitosti nemá potřebný judikaturní přesah, když je významná právě a jen pro projednávanou věc.
Navíc polemikou se závěry znaleckého posudku Ing. B. dovolatelé zpochybňují správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, zpochybňujíce přitom správnost skutkových zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů při následném právním posouzení věci podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZKV vycházely. Ve skutečnosti tak uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím ale přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Jelikož dovolání žalobců není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243 odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243 odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu