Podle ustanovení § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým
obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým
mravům. Výkon práv vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí být mj. v
rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
V posuzovaném případě smluvní strany sjednaly ve smyslu ust. § 544 obč.
zák. v článku IV. nájemní smlouvy ze dne 6. dubna 1995 smluvní pokutu ve výši
3 % z neuhrazené částky nájemného za každý den prodlení. Výše smluvní pokuty 3%
z neuhrazené částky nájemného ve výši 13.092 Kč za každý den prodlení za
listopad 1996, za 16 dnů, ve výši 6.284, 16 Kč dosahuje téměř poloviny
výše sjednaného nájemného. Žalovaný byl dále v prodlení se zaplacením nájemného
za měsíc leden 1997 po dobu od 16. února 1997 do 18. února 1997 (tj.
3 dnů), dále za měsíc únor 1997 od 16. března 1997 do 25. května 1997 (tj. 68
dnů) a za měsíc březen 1997 od 16. dubna 1997 do 24. května 1997 (tj. 47 dnů).
Dovolací soud shodně s názorem odvolacího soudu bez ohledu na
skutečnost, že zástupcem žalovaného byla zahraniční osoba, dospěl k závěru, že
v tomto konkrétním případě dohoda účastníků o výši smluvní pokuty se příčí
dobrým mravům ve smyslu ust. § 3 odst. 1 obč. zák. Sjednaná výše smluvní pokuty
je nepřiměřená, a to jak s ohledem na význam a hodnotu zajišťované povinnosti,
tak i s ohledem na výši úroku z prodlení, který by v daném případě při prodlení
se zaplacením nájemného přicházel v úvahu. Při nepříliš velkém prodlení
dosahuje smluvní pokuta již výši nájemného. Takto sjednaná smluvní pokuta též
mnohonásobně převyšuje úrok z prodlení stanovený jako sankční postih za
prodlení s plněním peněžitého závazku, což platí i pro úroky požadované
peněžními ústavy při poskytnutí finančních prostředků na základě úvěrové
smlouvy, a to též vede k závěru o její nepřiměřenosti.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že část nájemní smlouvy ze dne 6.
dubna 1995 v části týkající se ujednání o smluvní pokutě, je absolutně neplatná
(§ 39 obč. zák.) a rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud České republiky proto podle § 243b odst. 1 o. s. ř.
dovolání žalobců zamítl pro jeho nedůvodnost.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.
s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný
z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobci neměli v dovolacím
řízení úspěch a žalovanému žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. srpna 2000
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová