29 Cdo 610/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny,
CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci
žalobce: Česká republika - Ministerstvo dopravy a spojů se sídlem Praha 1,
proti žalovanému: Č. P. a. s., zastoupenému advokátem, za účasti vedlejší
účastnice na straně žalobce Ing. E. K., o určení vlastnictví k nemovitostem,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 105/98, k dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 1999 čj. 35
Co 278, 348/99 - 142, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. září 1999 čj. 35 Co 278, 348/99 -
142, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl výše označeným napadeným
rozsudkem, že I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. III. Návrh
žalovaného, aby proti tomuto rozsudku bylo připuštěno dovolání, se zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně v předmětné věci rozhodl tak,
že se určuje, že vlastníkem jedné ideální poloviny nemovitostí zapsaných na LV
č. 513, předtím č. 93, v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro
P. pro kat. území K. jako budova a pozemek parcelní č. 138 - zastavěná plocha a
nemovitostí zapsaných na LV č. 93 v katastru nemovitostí vedeném u
Katastrálního úřadu pro P. pro kat. území K. jako budova číslo orientační , a
pozemku parcelní číslo 116/3, je Česká republika. Dále soud prvního stupně
rozhodl o nákladech řízení a povinnosti zaplatit soudní poplatek. Obvodní soud
pro prahu 8 takto rozhodl v prvním stupni rozsudkem ze dne 30. listopadu 1998
čj. 23 C 105/98 - 65 ve znění opravného usnesení ze dne 2. dubna 1999 čj. 23 C
105/98 - 101.
K odvolání žalovaného odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. §
212 odst. 1, 2 o. s. ř., přičemž jednal v nepřítomnosti zástupce žalovaného,
který se k jednání bez omluvy nedostavil, ač byl řádně předvolán (§ 101 odst.
1, § 211 o. s. ř.). Odvolací soud pak sice obdržel omluvu zástupce žalovaného,
ta však došla do podatelny dne 20. 9. a odvolacímu soudu byla předložena 23. 9.
1999, tedy po jednání.
Odvolací soud došel k závěru, že soud prvního stupně si opatřil dostatek důkazů
a učinil správná skutková zjištění, která mohou být podkladem i pro rozhodnutí
odvolacího soudu. Odvolací soud se ztotožnil i s posouzením soudu prvního
stupně v otázce aktivní legitimace žalobce. Soud prvního stupně se správně
zabýval i otázkou naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva
žalobce k předmětným nemovitostem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř., který
má tento zájem na požadovaném určení, neboť jen na základě vyhovujícího
rozsudku soudu se může domáhat příslušného zápisu v katastru nemovitostí (§ 7
odst. 1, 2 ve spojení s ust. § 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění
pozdějších přepisů).
Správný je podle názoru odvolacího soudu i právní závěr soudu prvního stupně,
že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí jednak z důvodu, že
nemovitosti nebyly zahrnuty do privatizačního projektu, jednak proto, že i
kdyby došlo k jejich privatizaci, byl by jejich převod do vlastnictví
žalovaného neplatný vzhledem k ust. § 3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb. a § 9 odst.
1 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť v době privatizace
byl již k nemovitostem uplatněn restituční nárok. V procesu privatizace s. p.
Č. P. byly zachovány tři státní podniky pro nedořešené dva restituční nároky a
teprve po jejich dořešení měly být nemovitosti převedeny na F.n.m. Č. r. za
účelem jejich dodatečného vložení do základního jmění žalovaného. Odvolací soud
cituje odůvodnění usnesení Ústavního soudu z 23. 3. 1999 čj. III. ÚS 9/99 - 17
s tím, že převod k takovým nemovitostem v rámci privatizace by byl neplatný
podle výše cit. zákonných ustanovení. Jednalo by se o neplatnost absolutní
podle § 39 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, dále též "obč. zák."). Odvolací námitka žalovaného, že následně byl
restituční nárok Ing. E. K. ohledně části předmětného majetku zamítnut a že
tudíž vlastnické právo žalovaného nebylo nabyto v rozporu s restitučním
nárokem, je proto v souvislosti s absolutní neplatností převodu bezpředmětná,
nehledě k tomu, že i v privatizačním projektu se předpokládalo, že v případě
neúspěchu restituentů bude sporný majetek převeden na FNM ČR. Neúspěch Ing. E.
K. v restitučním řízení podporuje závěr o aktivní legitimaci žalobce,
opodstatněná není ani námitka o nedostatku pasivní legitimace žalovaného. Není
zřejmé, v čem žalovaný spatřuje nesprávné označení své osoby, právnická osoba
se jako účastník řízení označuje údaji ve smyslu § 79 odst. 1 věta druhá a
třetí o. s. ř. V záhlaví napadeného rozsudku bylo obchodní jméno žalovaného
vypsáno slovy, což není v souladu se zápisem v obchodním rejstříku, ostatní
údaje však se zápisem souhlasí. Z těchto údajů je naprosto zřejmé, kdo je
žalovaným a na tom nic nemění, že opravným usnesením byla v názvu žalovaného
uvedena zkratka "Č." podle zápisu v obchodním rejstříku, ale vypadla slova "P.
".
Žalovaný, právně zastoupen, podal proti tomuto rozsudku dovolání, v němž se na
prvním místě domáhá posouzení - jak se domnívá - otázky zásadního právního
významu, zda žalovaný nabyl resp. mohl nabýt vlastnictví k předmětným
nemovitostem jejich vkladem do svého základního jmění rozhodnutím zakladatele -
F. n. m. Č. r. (ust. § 239 odst. 2 o. s. ř.). Dále namítá, že jednání
odvolacího soudu, při kterém byl vynesen napadený rozsudek, proběhlo dne 21. 9.
1999, avšak - jak vyplývá ze spisu - dne 20. 9. 1999 došla odvolacímu soudu
omluva právního zástupce žalovaného z účasti na jednání z důvodu pracovní
neschopnosti právního zástupce, přičemž s ohledem na náhlou zdravotní
indispozici právního zástupce žalovaného neměl možnost zajistit substituční
zastoupení. I přes tuto omluvu, která byla soudu známa v dostatečném předstihu,
projednal soud podané odvolání v nepřítomnosti žalovaného, čímž žalovanému
nesprávným postupem odňal možnost jednat před soudem (ust. § 241 odst. 3 písm.
a) ve spojení s § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.). Nemůže být přičteno k tíži
žalovaného, že omluva právního zástupce žalovaného byla předložena odvolacímu
senátu až 3 dny po jejím doručení do podatelny.
Vedle důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) podává žalovaný dovolání i
z důvodu podle ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. pro nesprávné právní
posouzení věci.
Žalovaný se neztotožňuje se závěrem obou soudů o existenci naléhavého právního
zájmu žalobce na určení jeho vlastnického práva. Jakkoli je žalovaný
přesvědčen, že záznam vlastnického práva k předmětným nemovitostem v katastru
nemovitostí byl ve prospěch žalovaného učiněn po právu, má za to, že v daném
případě mohla být podána pouze žaloba na plnění, neboť tvrzené vlastnické právo
žalobce bylo již v době podání žaloby porušeno. Odvolací soud sice správně
uvedl, že i v takovém případě může být žaloba na určení připuštěna, ovšem za
předpokladu, že se rozhodnutím vytvoří pevný právní základ pro účastníky sporu.
Podle názoru žalovaného tato podmínka jednoznačně splněna nebyla, neboť žalobce
zpochybňuje privatizační rozhodnutí a vlastnická práva na jejich základě
nabytá. Záznamy vlastnického práva pro žalovaného byly zapsány na základě
zákona a dokumentů o privatizaci s. p. Č., které byly schváleny ministerstvem
pro správu národního majetku a jeho privatizaci a majetek byl vložen do
základního jmění žalovaného. Žalobce tak zpochybňuje své vlastní dokumenty.
Naléhavý právní zájem žalobce není dán ani proto, že od doby, kdy bylo
rozhodnuto o privatizaci právního předchůdce žalovaného, nedošlo ke změně
skutečností rozhodných pro vlastnické právo.
Podle názoru dovolatele byl předmětný nemovitý majetek privatizován v souladu s
ustanoveními zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné
osoby (dále též "zákon o velké privatizaci"), a to na základě privatizačního
projektu zpracovaného Ministerstvem pro hospodářskou politiku a rozvoj ČR pod
č. 11143, schváleného Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho
privatizaci dne 15. 4. 1992 pod čj. 40/528/43/92. Rozhodnutím Ministerstva pro
hospodářskou politiku a rozvoj ČR č. 140 ze dne 28. 4. 1992 byl privatizovaný
majetek vyňat z majetku státního podniku Č. P. a podle ust. § 11 odst. 3 zákona
o velké privatizaci přešel na F. n. m. Č. r. , který jako jediný zakladatel v
souladu s ust. § 12 odst. 2 zákona o velké privatizaci vložil předmětný majetek
do základního jmění žalovaného.
Dovolatel uvádí dále zejména, že majetek vkládaný FNM ČR do základního jmění
žalovaného včetně nemovitostí byl specifikován v přílohách privatizačního
projektu č. 11143 a v příloze o specifikaci nemovitého majetku byl obsažen i
dům s pozemkem č. parc. 138 a dům s pozemkem parc. č. 116/3, vše v kat. úz. P.
- K. Předmětný nemovitý majetek byl tedy zahrnut do privatizované majetkové
podstaty a nebyl z ní tudíž vyňat, jak tvrdí žalobce. To potvrdil i FNM ČR
jakožto zakladatel žalovaného přípisem z 14. 3. 1996 čj. 143/820/Ce/96 a také
Katastrální úřad P. - město jako vlastníka do katastru nemovitostí zapsal
žalovaného, a to záznamem. Závěr soudu o tom, že zápis v katastru nemovitostí
je chybný, protože k němu došlo na základě mylných a neúplných informací, je v
rozporu se skutečným stavem.
Žalovaný je toho názoru, že privatizace předmětných nemovitostí byla provedena
v souladu s obecně závaznými právními předpisy a žalovaný je právoplatným
vlastníkem tohoto majetku.
Na základě shora uvedených skutečností dovolatel navrhuje, aby dovolací soud
zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu. i rozhodnutí soudu prvního stupně
a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vedlejší účastnice řízení na straně žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaného
uvádí, že tu nejsou důvody pro dovolání a nejde o rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu ve smyslu § 239 o. s. ř. Zápisem žalovaného do katastru
nemovitostí, že je vlastníkem předmětného majetku, bylo porušeno ustanovení § 3
odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a § 39 obč.
zák. Katastrální úřad pro P. nebyl kompetentní činit úkony ve věci, která byla
v řízení před soudem.
Právní zástupce žalovaného JUDr. C. není jediným advokátem kanceláře F. a spol.
a nemůže obstát tvrzení, že si nemohl zajistit substituci na posledním jednání
odvolacího soudu a jeho omluvu nelze uznat. Námitky žalovaného směřují jen k
prodlužování soudního řízení.
Vedlejší účastnice navrhuje, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto a aby
žalovanému byla uložena pokuta podle § 53 o. s. ř.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen "o. s. ř.").
Nejvyšší soud jako soud dovolací se musel na prvním místě zabývat otázkou
přípustnosti podaného dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel uplatňuje dva důvody přípustnosti dovolání.
Prvním z nich je, že žalovanému byla v průběhu řízení nesprávným postupem
odvolacího sodu odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ust. § 237 odst. 1
písm. f) o. s. ř. proto, že soud jednal v nepřítomnosti advokáta žalovaného,
který se včas předem omluvil pro nemoc.
Ve spise je založena (č. l. 140) omluva advokáta JUDr. K. C. ze dne 17. 9.
1999, že v důsledku pracovní neschopnosti (chřipka, užívání antibiotik) se
nemůže zúčastnit ústního jednání u odvolacího soudu dne 21. 9. 1999, není
schopen v tak krátkém čase zajistit substituci a tudíž žádá o odročení jednání.
Je také skutečností, že tato omluva byla předsedovi senátu předložena až po
jednání dne 23. 9. 1999 a je nutno souhlasit s tím, že toto opožděné předložení
je záležitostí soudní kanceláře, když omluva došla na soud dne 20. 9. 1999.
Je proto nutno dospět k závěru, že je v tomto případě dána přípustnost dovolání
podle ust. § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť v souladu s konstantní
judikaturou žalovaný byl uvedeným nesprávným postupem odvolacího soudu v
průběhu řízení zkrácen na svých procesních právech, když soud jednal při ústním
jednání dne 21. 9. 1999 v nepřítomnosti advokáta žalovaného.
Dalším důvodem přípustnosti dovolání podle ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. se již
dovolací soud nezabýval, protože by to bylo nadbytečné vzhledem k tomu, že
napadené rozhodnutí je nezbytné zrušit.
Dovolacímu soudu proto nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu pro tzv.
zmatečnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. zrušit a věc vrátit
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. února 2001
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová