29 Cdo 624/2024-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce R. M., zastoupeného JUDr. Ing. Katarínou Janotkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Máchova 1301/2, PSČ 612 00, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, PSČ 128 10, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, o zaplacení částky 445.130 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 93/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2023, č. j. 55 Co 223/2023-73, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce (Radek Masařík) se v dané věci domáhal po žalované (České republice – Ministerstvu spravedlnosti) náhrady škody z titulu tvrzeného nesprávného úředního postupu v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně (dále jen „konkursní soud“) pod sp. zn. 28 (46) K 51/2004. Podle žalobce konkursní soud nedostatečně vykonával dohlédací činnost, když nečinil nezbytná opatření k zajištění účelu konkursního řízení v souladu s § 12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“). Žalobce dále tvrdil, že konkursní soud nezprostil v přiměřené době výkonu funkce původního správce konkursní podstaty Ing. Eduarda Hájka (dále jen „E. H.“), který byl na návrh komory správců majetku a likvidátorů vyškrtnut ze seznamu správců konkursní podstaty dne 20. prosince 2007. E. H. nebyl schopen zdůvodnit konkursnímu soudu vynaložené výdaje z konkursní podstaty, jež mu poté konkursní soud uložil vydat zpět. Nový správce konkursní podstaty vymáhal nevydanou částku po E. H. v exekučním řízení a následně zpeněžil pohledávku za E. H. za částku 64.000 Kč. V konkursním řízení tak byla způsobena škoda ve výši 431.100 Kč. Dále se žalobce domáhal zaplacení částky 14.030 Kč, která představuje náklady řízení vedeného před Okresním soudem ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 299/2009, jež E. H. bezdůvodně zahájil proti žalobci a jeho manželce, neboť náklady tohoto řízení byly hrazeny z konkursní podstaty.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. března 2023, č. j. 12 C 93/2023-59, žalobu zamítl (bod I. výroku) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1.200 Kč (bod II. výroku).
3. Soud prvního stupně – vycházeje z § 1, § 2, § 5 písm. a/ a b/, § 13 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15 odst. 2, § 26 a § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a dále z § 6 ZKV – (k námitce žalované) uzavřel, že nároky žalobce jsou promlčeny.
4. Přitom zdůraznil, že nejpozději ke dni 10. října 2015 (ke dni právní moci rozhodnutí o zproštění E. H. z funkce) žalobce nabyl vědomost o všech relevantních okolnostech, které jsou nezbytné pro počátek běhu promlčecí lhůty ve smyslu § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. I kdyby se na poměry dané věci uplatnila tzv. „teorie státu jakožto posledního dlužníka“, pak by platilo, že o nedobytnosti pohledávky za E. H. se žalobce dozvěděl nejpozději dne 12. prosince 2017, kdy konkursní soud dal novému správci konkursní podstaty souhlas k úplatnému postoupení pohledávky za E. H. Jde-li o škodu, jež měla spočívat v uhrazených nákladech řízení (vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 299/2009) z konkursní podstaty, zde je třeba vyjít z tvrzení žalobce, že řízení pravomocně skončilo, a tudíž tvrzená škoda žalobci vznikla v roce 2016. V situaci, kdy žalobce uplatnil právo u žalované až dne 20. prosince 2021, je zřejmé, že tříletá promlčecí lhůta k tomuto okamžiku již uplynula.
5. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (druhý výrok).
6. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru o promlčení žalobou uplatněných nároků s tím, že posouzení počátku běhu promlčecí lhůty učinil soud prvního stupně na základě prokázaných skutkových zjištěních o průběhu konkursního řízení, jež ani žalobce nezpochybňoval. K odvolací argumentaci žalobce odvolací soud uvedl, že žalobce jejím prostřednictvím uplatňoval odlišné skutečnosti než vylíčil v podané žalobě.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
8. Dovolatel překládá Nejvyššímu soudu k řešení následující otázky: [1] Je napadené rozhodnutí náležitě odůvodněno a vypořádal se odvolací soud s námitkami uplatněnými žalobcem v řízení (způsobem odpovídajícím jejich závažnosti), tedy (jinak řečeno) je napadené rozhodnutí přezkoumatelné? [2] Je možné počátek běhu promlčecí lhůty spojovat se dvěma zcela zásadně se lišícími dny (10. října 2015 a 12. prosince 2017), aniž by bylo určeno, který z nich je ten správný?
9. Nejvyšší soud dovolání, jež mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
10. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. K první otázce (k přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí)
11. Potud je rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
12. Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není. Soudy obou stupňů dostatečným způsobem vyložily, z jakých skutkových zjištění vycházely, jaký učinily závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudily po právní stránce; nedostatek důvodů jim proto vytýkat nelze.
13. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). K druhé otázce (k alternativnímu určení počátku běhu promlčecí lhůty)
14. Odpověď na položenou otázku je triviální. Jestliže soudy obou stupňů uzavřely, že žalobcem uplatněné nároky se promlčely nejen tehdy, byl-li pro počátek běhu promlčecí lhůty určující den 10. října 2015, ale také v případě, kdyby promlčecí lhůta počala běžet až 12. prosince 2017, je zřejmé, že ani určení konkrétního dne rozhodného pro stanovení počátku běhu promlčecí lhůty by nemohlo mít v poměrech dané věci na výsledek sporu žádný vliv (žalobou uplatněný nárok by i tak byl promlčen). Jinak řečeno, ať již by byl oním rozhodným okamžikem, od něhož se odvíjel běh promlčecí lhůty, kterýkoliv z výše uvedených dnů, dovolateli by (ani) takové určení stejně nemohlo přinést úspěch v řízení.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 16. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2024
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu