U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele Bytového družstva Lehovec 904, se sídlem v Praze 9 – Hloubětíně, Kukelská 904/3, identifikační číslo osoby 26461048, zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 12, PSČ 115 30, za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, o určení členství v družstvu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 108/2009, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2011, č. j. 14 Cmo 92/2010-43, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením ze dne 21. října 2009, č. j. 80 Cm 108/2009-24, Městský soud v Praze určil, že Česká republika není členkou Bytového družstva Lehovec 904 (dále jen „družstvo“) [výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení [výrok II.]. V záhlaví označeným usnesením změnil Vrchní soud v Praze usnesení soudu prvního stupně tak, že „žalobu“ zamítl (výrok první), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok druhý).
Navrhovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhuje, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jež je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že dovolatelem předestřená otázka byla již dovolacím soudem řešena, přičemž napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s touto ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud zároveň nemá důvod se od níže uvedených rozhodnutí odchylovat ani v projednávané věci. V usnesení uveřejněném pod číslem 9/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud uzavřel, že na stát, jemuž dědictví připadlo na základě odúmrti (§ 462 obč. zák.), byl-li zůstavitel (výlučným) členem bytového družstva a (výlučným) nájemcem družstevního bytu, přechází členství (členská práva a povinnosti) zůstavitele v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu. K tomuto závěru se dovolací soud následně přihlásil také např. v rozsudku uveřejněném pod číslem 92/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož se Česká republika po smrti členky M. K., která zemřela bez zanechání dědiců, stala členkou družstva z titulu odúmrti, je tak správný a v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele bylo odmítnuto, účastníku řízení však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. listopadu 2012
JUDr. Filip Cileček předseda senátu