29 Cdo 642/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně obce Vranovice, se sídlem ve Vranovicích, Školní 1, zastoupené JUDr.
Radkem Machem, advokátem, se sídlem v Brně, Mendlovo nám. 470/2a, PSČ 603 00,
proti žalované JUDr. V. B., o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 Cm
50/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
2. listopadu 2011, č. j. 6 Cm 106/2010-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 2.
listopadu 2011, č. j. 6 Cm 106/2010-143, potvrdil rozsudek ze dne 29. června
2010, 12 Cm 50/2007-95, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu o vyloučení ve
výroku rozhodnutí specifikované nemovitosti (dále jen „sporná nemovitost“) ze
soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (Agrodružstva Vranovice ? v
likvidaci).
Odvolací soud ? odkazuje na ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, na ustanovení § 4 odst. 1 a § 6 odst. 1 písm. p) zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku a na ustanovení § 39, § 126 odst. 1 a § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že
žalobkyni nesvědčí právo vylučující „zařazení“ sporné nemovitosti do majetku
konkursní podstaty úpadce.
Přitom zdůraznil, že M. H. se na základě dohody o vydání nemovitosti ze dne 6.
února 1992 (dále jen „dohoda“), ani v důsledku „vydržení“ vlastnicí sporné
nemovitosti nestala. Jelikož v občanském právu se uplatňuje zásada, že nikdo
nemůže na jiného převést více práv, než měl sám, jmenovaná nemohla platně
převést spornou nemovitost na další nabyvatele. Platí totiž, že „od nevlastníka
nelze nabýt vlastnictví k nemovitosti, i když nabyvatel vychází ze zápisu v
katastru nemovitostí označujícího převodce za vlastníka této nemovitosti“. Z
tohoto důvodu jsou neplatné následně uzavřené smlouvy ze dne 30. července 1992
a ze dne 15. dubna 1996, podle nichž měli vlastnické právo ke sporné
nemovitosti nabýt Z. a V. K. a následně žalobkyně.
Konečně odvolací soud shledal neopodstatněnou „námitku vydržení vlastnického
práva ze strany žalobkyně. Právní důvod, od kterého žalobkyně odvozovala nabytí
vlastnického práva, představovala kupní smlouva ze dne 15. dubna 1996 a o
zpochybnění vlastnického práva ke sporné nemovitosti se dozvěděla nejpozději
dne 19. listopadu 1999, kdy jí bylo doručeno usnesení Okresního soudu v
Břeclavi ze dne 12. listopadu 1999 o připuštění obce Vranovice jako dalšího
účastníka na straně žalovaných v řízení o určení vlastnictví ke sporné
nemovitosti“ (rozuměj usnesení vydané označeným soudem ve věci vedené pod sp.
zn. 4 C 848/93, jejímž předmětem byla žaloba „pozdějšího“ úpadce, respektive
tehdejšího správce konkursní podstaty úpadce proti Z. a V. K. o určení
vlastnictví ke sporné nemovitosti).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc existenci dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně neplatnosti kupní
smlouvy ze dne 15. dubna 1996 (tj. kupní smlouvy, podle níž měla nabýt
vlastnické právo ke sporné nemovitosti), jelikož na její straně „byla zcela
jednoznačně prokázána dobrá víra v pravdivost a úplnost zápisu v katastru
nemovitostí“ ve smyslu ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Akcentuje, že spornou nemovitost nabyla od manželů K. (osob zapsaných jako
vlastníci sporné nemovitosti v katastru nemovitostí), přičemž za ni zaplatila
kupní cenu ve výši 5,404.871,- Kč. Manželé K. budovu nabyli na základě kupní
smlouvy ze dne 30. července 1992, registrované Státním notářstvím z Břeclavi
téhož dne, od M. H., a i tato skutečnost byla „řádně zapsána v katastru
nemovitostí“. Vlastnické právo nabyvatelů, bylo-li nabyto v dobré víře – pokračuje
dovolatelka ? požívá právní ochrany a nezaniká, což je v souladu s článkem 11
Listiny základních práv a svobod a s ústavními principy právní jistoty a
ochrany nabytých práv. Potud poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (nález ze
dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 a ze dne 25. února 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07) a Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 20. října 2011, sp. zn. 28 Cdo
3322/2010, 28 Cdo 3324/2010). Konečně dovolatelka připomíná, že správce konkursní podstaty úpadce spornou
nemovitost do soupisu majetku konkursní podstaty sepsal přibližně devět let po
prohlášení konkursu na majetek úpadce, čímž jí znemožnil řádně přihlásit
jakoukoli pohledávku (v úvahu přichází pohledávka z titulu investic do sporné
nemovitosti ve výši 3,307.958,- Kč), třeba i podmíněnou, do probíhajícího
konkursního řízení. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc
soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná akcentuje, že žalobkyně při koupi sporné nemovitosti „neprojevila
dostatek obezřetnosti“ a považuje dovolání za nepřípustné. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k
tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, plně odpovídá závěrům rozsudku
velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo
1424/2006, uveřejněného pod číslem 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 56/2010“), podle nichž se (další) kupující nestává
vlastníkem nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření (další) kupní
smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. Opačný výklad by
negoval celou dosud platnou úpravu vydržení v občanském zákoníku. Přitom v R
56/2010 se Nejvyšší soud vyjádřil i k (tehdejší) judikatuře Ústavního soudu. K
výhradě týkající se doby soupisu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
června 2008, sp. zn. 29 Odo 963/2006, uveřejněný pod číslem 110/2008 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek.
Současně Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s.
ř. byl oprávněn rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných
v dovolání, tj. dovolacímu přezkumu nepodléhal závěr odvolacího soudu, podle
něhož se M. H. na základě dohody nestala vlastnicí sporné nemovitosti (k tomu
srov. též důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV.
ÚS 560/08); případná (ne)správnost tohoto závěru tak nemohla být ani důvodem,
pro který by Nejvyšší soud mohl shledat dovolání přípustným podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolání
žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29.
dubna 2013
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu