29 Cdo 645/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Františka Faldyny, CSc.,
JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška, v právní věci žalobkyně V.
P., zast. advokátem, proti žalovanému Bytovému družstvu N., zast. advokátem, o
neplatnost zrušení členství, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 11. listopadu 1999, č.j. 7 Cmo 917/98-61, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 1999, č.j. 7 Cmo
917/98-61 a rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne
25. května 1998 č.j. 46 Cm 96/97-34 se zrušují a věc se vrací soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského obchodního soudu
v Praze ze dne 25.5.1998 č.j. 46 Cm 96/97-34, kterým tento soud určil, že
zrušení členství žalobkyně v žalovaném družstvu oznámené jí přípisem ze dne
20.1.1995 je neplatné a že rozhodnutí členské schůze žalovaného konané dne
18.12.1995, kterým žalovaný schvaluje postup představenstva ohledně vyloučení
žalobkyně z družstva, je neplatné.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho
právními závěry. Uvedl, že podle ustanovení § 231 odst. 3 obch. zák. může být
člen vyloučen z družstva, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské
povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách. Institut
zrušení členství v družstvu obchodní zákoník nezná. Již z tohoto důvodu je
rozhodnutí představenstva žalovaného družstva „zmíněné v dopise ze dne
20.1.1995 pro rozpor se zákonem neplatné\". Totéž platí i pro usnesení členské
schůze družstva konané dne 18.12.1995 v bodě týkajícím se žalobkyně. Navíc je
usnesení členské schůze neplatné i pro neurčitost, „neboť v něm není
konkretizováno, jaké rozhodnutí představenstva je schvalováno.\"
Ani při posouzení podle ustanovení § 231 odst. 3 a 4 obch. zák. však postup
žalovaného družstva vůči žalobkyni neobstojí, neboť nebyl dán důvod pro její
vyloučení. Bylo jí vytýkáno jednak, že včas nezaplatila základní členský vklad,
jednak, že po dobu delší než tři měsíce nezaplatila nájemné. U prvního skutku
žalobkyně popřela, že jí byla dána výstraha a žalované družstvo to nijak
neprokázalo. Druhý skutek pak se nestal. I kdyby nájemné bylo splatné předem
vždy do patnáctého dne měsíce, nebyla žalobkyně ke dni 20.1.1995 v prodlení s
placením nájemného po dobu delší než tři měsíce.
Přitom výtka žalovaného, že žaloba byla podána opožděně je neopodstatněná. V
ustanovení § 231 odst. 4 obch. zák. není stanovena prekluzívní lhůta pro
uplatnění práva u soudu. O naléhavém právním zájmu žalobkyně na
určení neplatnosti rozhodnutí představenstva ze dne 20.1.1995 pak nelze mít
pochyb, neboť její členství v družstvu se v důsledku tohoto rozhodnutí stalo
nejistým. Podle odvolacího soudu nelze žalobkyni upřít právo pokračovat ve
sporu přesto, že již členství v družstvu převedla na jinou osobu, neboť
posouzení platnosti uvedeného převodu je závislé na rozhodnutí v projednávané
věci.
Odvolací soud nevyhověl žádosti žalovaného na připuštění dovolání, neboť
žalovaný neuvedl, pro jakou právní otázku se ho domáhá a odvolací soud
neshledal důvody pro jeho připuštění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podalo žalované družstvo, zastoupené advokátem,
v otevřené lhůtě dovolání. Co do přípustnosti dovolání odkázalo na ustanovení §
239 odst. 2 o.s.ř.
Právní otázky, které činí napadené rozhodnutí rozhodnutím zásadního právního
významu, konkretizovalo žalované družstvo takto:
- zda vyloučení člena družstva musí přísně formálně dodržet znění zákona, či
zda úkon družstva, ve kterém jsou veškeré náležitosti pro vyloučení člena, byť
je označen jako zrušení členství, je platný,
- zda nedoplacení části základního členského vkladu při přechodu členství do
jiného družstva je porušením povinnosti člena družstva uhradit členský vklad,
- zda žalobu proti rozhodnutí členské schůze podle § 231 odst. 4 obch. zák. je
možno podat kdykoli, či zda je lhůta k jejímu podání omezena lhůtou uvedenou v
§ 240 obch. zák. či jinou obecnou lhůtou,
- zda je dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti zrušení členství v
družstvu, když se člen může domáhat žalobou na plnění vydání potvrzení o svém
členství a o obsahu zápisu v seznamu členů družstva podle § 228 obch. zák.,
- zda je bývalý člen aktivně legitimován k vedení sporu o neplatnost usnesení
členské schůze nebo o zrušení členství, když převedl své členství na jinou
osobu.
K první právní otázce dovolatel uvedl, že postupoval při vyloučení žalobkyně z
družstva formálně správně, pouze označil způsob ukončení členství jako „zrušení
členství\" namísto „vyloučení z družstva\". Žalobkyně se následně obrátila na
představenstvo přípisem, že nesouhlasí se zrušením členství a dalším přípisem
požádala o nové přijetí za člena družstva. Podle názoru žalovaného je třeba
vykládat všechny uvedené skutečnosti podle jejich obsahu, nikoli podle
označení. Jestliže oba účastníci věděli, že se jedná o skončení členství v
družstvu vyloučením, není možné nadřadit formální stránku věci nad hmotněprávní.
Ke druhé otázce dovolatel uvedl, že se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně ve věci povinnosti doplatit základní členský vklad podle stanov
družstva, na které přešlo členství žalobce. V tomto případě se nejedná o
doplacení vstupního vkladu, ale základního členského vkladu, který byl určen
stanovami nového družstva. Těmito stanovami jsou vázáni všichni členové nového
družstva. Je pravdou, že žalobkyně byla členkou původního Lidového bytového
družstva s členským vkladem 100,- Kč. Po zániku tohoto družstva rozdělením byla
převedena jako členka do žalovaného družstva s tím, že podle čl. VII. odst. 4
stanov se členské vklady převádějí na nové družstvo a započítávají do
základního členského vkladu. „Členský vklad však z původního družstva převeden
nebyl. Pokud však má nové družstvo základní členský vklad vyšší, je každý člen
povinen jej splatit,\" a to ve lhůtě určené stanovami, v případě, že stanovy
neurčují lhůtu, do tří let od vzniku družstva. Protože žalobkyně splatnou část
členského vkladu ve lhůtě nesplatila, a to ani po předchozí výzvě, měl žalobce
právo ji z družstva vyloučit.
Ke lhůtě pro podání žaloby podle § 231 odst. 4 obch. zák. dovolatel uvedl, že
obchodní zákoník vyčleňuje žalobu na neplatnost usnesení členské schůze z
okruhu žalob podle § 242 obch. zák. jen proto, že tuto žalobu může podat pouze
dotčený člen, nikoli již členové ostatní. Jde tedy v tom směru o speciální
ustanovení a není-li v tomto ustanovení lhůta pro podání žaloby, uplatní se
lhůta stanovená v § 242 obch. zák.
Nedostatek naléhavého právního zájmu na určení spatřuje žalovaný v tom, že
požadovaný výrok rozsudku ještě nic neuvádí o tom, zda je žalobkyně nadále
členkou družstva. Podle názoru žalovaného se měla žalobkyně domáhat - měla-li
za to, že rozhodnutí družstva nebylo možno napadnout žalobou podle § 234 odst.
3 obch. zák.- vydání potvrzení o obsahu zápisu v seznamu členů podle § 228
obch. zák.
K nedostatku aktivní legitimace žalobkyně dovolatel uvedl, že smlouvou o
převodu členských práv přešla tato legitimace na nabyvatele těchto práv, když
rozsudek v projednávané věci je závazný pouze pro její účastníky.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že v řízení bylo prokázáno, že
žalované družstvo zrušilo její členství, aniž jí dalo výstrahu, a že toto
zrušení opřelo o nepravdivá tvrzení. Ke lhůtě pro podání žaloby podle § 231
odst. 4 obch. zák. uvedla, že členská schůze nerozhodovala podle tohoto
ustanovení o vyloučení člena, takže tato otázka není v projednávané věci
relevantní a pro použití ustanovení § 242 obch. zák. pak navíc chybí možnost
určit počátek běhu tam stanovené lhůty. K otázce naléhavého právního zájmu
uvedla, že žaloba, kterou měla podle žalovaného podat, by nevedla ke změně
jejího právního postavení. A co do své aktivní legitimace odkázala na to, že
její trvání vyplývá ze samotného ustanovení § 231 odst. 4 obch. zák. a dále
poukazuje na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2, když dovolací soud
dovodil, že část předestřených právních otázek (jak dále uvedeno) je otázkami
zásadního právního významu.
K první formulované právní otázce je třeba uvést, že závěr soudu o tom, že
rozhodlo-li představenstvo o „zrušení členství žalobkyně v žalovaném družstvu\"
nemůže jít o rozhodnutí o vyloučení člena, je nesprávný. Projevy vůle
posuzované soudem je třeba vykládat podle jejich obsahu, nikoli podle označení,
které pro konkrétní projev účastníci použili. Jestliže tedy představenstvo
družstva označí projev vůle směřující k ukončení účasti člena v družstvu jako
zrušení členství a obchodní zákoník neupravuje ukončení členství v družstvu
zrušením a tedy ani nestanoví jeho podmínky, bylo povinností soudu zkoumat, zda
uvedený projev vůle neodpovídá některému ze zákonem stanovených způsobů
ukončení členství. Jestliže pak uvedený projev co do postupu při jeho přijímání
i co do obsahu odpovídá ukončení členství vyloučením, měl jej soud jako takový
posoudit. Jestliže soudy obou stupňů uzavřely, že projev vůle je třeba
posuzovat pouze podle jeho označení, je jejich právní posouzení věci v tomto
rozsahu nesprávné.
Na základě tohoto závěru je pak třeba přistupovat k rozhodování ve věci.
Jestliže se žalobkyně domáhala určení neplatnosti rozhodnutí představenstva
žalovaného, které jí bylo oznámeno přípisem ze dne 2.1.1995, kterým bylo
zrušeno její členství a určení neplatnosti usnesení členské schůze konané dne
18.12.1995, kterým se schvaloval uvedený postup představenstva, měl soud (na
základě závěru vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13.1.1991, sp.
zn. Odon 101/97, který je přinejmenším odvolacímu soudu znám) uzavřít, že soud
není oprávněn přezkoumávat platnost usnesení členské schůze mimo řízení
podle § 231 odst. 4, popřípadě § 242 obch. zák., jinak než v
rejstříkovém řízení o povolení zápisu skutečnosti vyplývající z usnesení valné
hromady do obchodního rejstříku (což v projednávané věci nepřipadalo v úvahu) a
tedy ani platnost rozhodnutí představenstva, které členská schůze svým
rozhodnutím schválila. Následně pak měl vyjasnit podle ustanovení § 43 o.s.ř.,
k zaujetí názoru podle ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř., zda žaloba směřuje k
rozhodnutí soudu podle § 231 odst. 4 obch. zák., anebo zda se
žalobkyně domáhá určení podle § 80 písm. c) o.s.ř. - v takovém případě by však
musel žalobu, jak vyplývá ze shora uvedeného, zamítnout.
Co se týče porušení povinnosti splatit včas základní členský vklad, soud
prvního stupně k tomu uvedl, že ze stanov žalovaného družstva a z notářského
zápisu osvědčujícího založení družstva (dále jen „notářský zápis\") zjistil, že
výše základního členského vkladu je 3.850,- Kč že na základní členský vklad se
započítává členský vklad z Bytového družstva P. a že zakládající členové
družstva jsou povinni splatit část tohoto vkladu ve výši 1.925,- Kč (vstupní
vklad) do 15 dnů od konání ustavující schůze družstva a členové, kteří
přecházejí z Bytového družstva P., jsou povinni splatit vstupní vklad do
jednoho měsíce od vstupu do družstva.
Dále pak soud prvního stupně z výpovědi předsedy žalovaného družstva zjistil,
že žalobkyni, která nebyla zakládající členkou družstva, družstvo vyzvalo k
zaplacení členského vkladu, ta jej však ve výši určené ve stanovách
nezaplatila. Je sice pravda, uvádí se v odůvodnění rozhodnutí, že se dostavila
dcera žalobkyně a chtěla tuto částku zaplatit, předseda však platbu nepřijal,
neboť nemá na starost finanční záležitosti družstva a navíc částka byla
neúplná, neboť zakládající členové družstva měli za povinnost zaplatit i
náklady vynaložené na advokáta a notáře.
Soud prvního stupně dovodil (a odvolací soud se s ním ztotožnil), že žalovaná
nebyla zakládající členkou družstva, ale že jí členství přešlo v důsledku
rozdělení. Proto neměla povinnost zaplatit členský ani vstupní vklad, k němuž
se zavázali zakládající členové žalovaného a neměla ani žádnou uhrazovací
povinnost k nákladům vzniklým při založení žalovaného družstva. Stanovy
žalovaného družstva v části, která se týká povinnosti jiných než zakládajících
členů družstva, zaplatit členský (vstupní) vklad, považuje soud prvního stupně
za neplatné. S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud.
K tomu dovolací soud uzavřel, že i když notářský zápis a stanovy družstva
rozlišují mezi „zakládajícími členy družstva\", za které považují osoby
přítomné na ustavující schůzi družstva a členy, kteří se stali členy
družstva od okamžiku jeho vzniku, ale nebyli na ustavující schůzi, z pohledu
obchodního zákoníku jsou všichni členové, kterým přešlo členství rozdělením,
zakládajícími členy družstva, neboť ve prospěch všech bylo družstvo založeno a
všichni se stali jeho členy ke dni zápisu družstva do obchodního rejstříku.
Jestliže uvedené dokumenty rozlišují mezi oběma uvedeným skupinami členů, činí
to jen potud, že diferencují - naprosto logicky - lhůtu, ve které se jejich
vstupní vklad stává splatným. Není totiž možné tuto lhůtu počítat pro osoby,
které se nezúčastnily ustavující schůze ode dne jejího konání, když o jejím
konání, respektive o závěrech z ní vzniklých, se dozvěděly až později.
Pokud pak stanovy určují povinnost všem členům, kteří se stali členy ke dni
vzniku družstva, stanovit v určené lhůtě vstupní vklad, jsou tímto určením
vázáni všichni členové družstva, tedy i ti, kteří se jejich přijímání
nezúčastnili. To platí i pro úhradu nákladů spojených se založením družstva -
lze-li ze stanov dovodit závazek zakládajících členů, tedy členů kteří byli
členy od vzniku družstva, k úhradě těchto nákladů. Takový závazek je logickým
důsledkem toho, že založení družstva směřovalo ke prospěch všech přecházejících
členů družstva. Zda tomu tak v projednávané věci bylo, nemohl Nejvyšší soud
uzavřít, když soud prvního stupně ani soud odvolací v tom směru potřebná
skutková zjištění neprovedly.
V úvahu však je třeba vzít - při novém rozhodování ve věci - i to, že sám
předseda družstva - podle své výpovědi - zmařil přinejmenším zaplacení
vstupního členského vkladu žalobkyně, když odmítl nabízený vstupní vklad
převzít. Nebyl-li ve stanovách určen způsob zaplacení vkladu, je člen
statutárního orgánu oprávněný jednat jménem družstva, povinen řádně nabídnuté
plnění převzít, a to i jde-li jen o částečné plnění, nevyplývá-li ze zákona, že
oprávněný může částečné plnění odmítnout.
Ke lhůtě pro podání žaloby podle § 231 odst. 4 obch. zák. odkazuje Nejvyšší
soud na své rozhodnutí ze dne14.3.2000 sp. zn. 32 Cdo 2230/99, ve kterém
dovodil, že tato lhůta je lhůtou promlčecí.
Pokud jde o naléhavý právní zájem na požadovaném určení, není řešení této
právní otázky v projednávané věci relevantní, když Nejvyšší soud jak uvedeno
shora dovodil, že o požadovaném určení nemůže soud v řízení
podle § 80 písm. c) o.s.ř. rozhodovat.
Co do otázky aktivní legitimace žalobkyně poté, co převedla členská práva, o
jejichž „určení\" se rozhoduje, nelze než uzavřít, že v řízení podle § 231
odst. 4 obch. zák. je taková legitimace dána, neboť důsledkem rozhodnutí soudu
je i to, zda smlouva o převodu členských práv byla uzavřena platně - jestliže
skončilo členství žalobkyně v žalovaném družstvu před uzavřením této smlouvy,
nemohlo dojít k přechodu aktivní legitimace na nabyvatele členských práv, jak
tvrdí žalovaný.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1, věta první, o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze
stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b odst. 1, části
věty za středníkem a odst. 2, věty druhé, o.s.ř. zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný
(§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. září 2000
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová