29 Cdo 656/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Filipa Cilečka v právní
věci žalobkyně M. C. Burzovní společnost a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze
7, Jankovcova 2, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 60 19 71 29, zastoupené
Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Římská 14,
PSČ 120 00, proti žalované Investiční společnosti České spořitelny, a. s., se
sídlem v Praze 6, Dejvicích, Evropská 2690/17, PSČ 160 00, identifikační číslo
osoby 44 79 61 88, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem
se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, PSČ 110 00, o zaplacení 38,767.698,- Kč s
příslušenstvím vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 355/2006, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2010,
č. j. 9 Cmo 117/2009-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení 12.360,- Kč, do rukou jejího advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II.).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že se žalobkyně domáhala zaplacení
sporné částky jako bezdůvodného obohacení na straně žalované, vzniklého plněním
žalobkyně ze tří smluv ze dne 4. prosince 1998 o převodu akcií společnosti
Chemapol Group, a. s. (dále jen „smlouvy“), které nebyly dle žalobkyně platně
uzavřeny. Na majetek společnosti Chemapol Group, a. s. byl v lednu 1999
prohlášen konkurz, v důsledku čehož se staly její akcie bezcennými.
Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouvy jsou platné, neboť nevzal za
prokázaný tvrzený důvod neplatnosti smluv – že žalovaná zneužila důvěrných
informací s úmyslem zvýhodnit své postavení prodávající. Uzavřel, že informace
o nedobré ekonomické a finanční situaci společnosti Chemapol Group, a. s. byla
na podzim roku 1998 zcela veřejná, byla totiž zcela transparentně prezentována
veřejnosti (zprávy z tisku a jiných médií), a proto tyto informace musely být
nutně známy i žalobkyni jako kupující; vyvinula-li by v dané době byť jen
minimální pečlivost, musela by předmětné informace zjistit.
Vzhledem k vznesené námitce promlčení se odvolací soud také zabýval počátkem a
trváním běhu čtyřleté promlčecí lhůty na vydání bezdůvodného obohacení podle
ustanovení § 394 obchodního zákoníku, která podle něj běžela ode dne 10.
prosince 1997 (dne následujícího po zaplacení kupních cen žalobkyní) do 10.
prosince 2001 a dovodil, že ke dni podání žaloby (5. prosince 2006) byl nárok
žalobkyně promlčen. Dovodil též, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými
mravy podle § 3 občanského zákoníku „ani podle platné judikatury“, neboť v
souzené věci nejde o situaci, v níž by žalovaná po celou dobu běhu promlčecí
lhůty ujišťovala žalobkyni, že nárok z bezdůvodného obohacení vypořádá a přitom
tak v této době neučinila a ani žalobkyni nepřitakala v tom, že smlouvy
shledává neplatnými a že vrátí poskytnuté plnění.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do
důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že informace o finanční
situaci společnosti Chemapol Group, a. s., které měla žalovaná k dispozici při
sjednávání prodeje akcií a při samotném prodeji akcií, byly veřejně známé a
dále namítá, že soud prvního stupně ani odvolací soud neprovedly dostatečné
dokazování, které by vedlo ke zjištění veřejnosti těchto informací. Vzhledem k výše uvedenému dovolatelka za otázku zásadního právního významu
považuje, zda a v jakém případě se na bankovní instituce vztahuje omezení
vyplývající z ustanovení § 81 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (dále
jen „zákon o cenných papírech“) a § 19b zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (dále
jen „zákon o bankách“). Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že námitka promlčení
není v rozporu s dobrými mravy a předkládá otázku zásadního právního významu, v
jakém konkrétním případě je možné posoudit námitku promlčení za rozpornou s
dobrými mravy a jaký rozsah dokazování je nutné v tomto směru provést. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího i
soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá, že otázky předestřené žalobkyní nemají
zásadní právní význam. Dovolání není přípustné. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí
je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým
zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem
130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody
rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Podle ustanovení § 81 odst.
2 zákona o cenných papírech, ve znění účinném v
době uzavření smluv, platilo, že osoba, která má ze svého zaměstnání, povolání,
postavení nebo své funkce oprávnění získat důvěrnou informaci o hospodářské a
finanční situaci emitenta nebo o jiných skutečnostech významných pro vývoj
finančního trhu a kursů cenných papírů, nesmí uzavírat obchody s těmito cennými
papíry nebo své informace využít ve svůj prospěch nebo ve prospěch jiných osob,
a to do doby, než se tyto informace stanou obecně známými. Odvolací soud však učinil skutkové zjištění, že informace, jejichž zneužití se
žalobkyně dovolávala, se staly obecně známými ve smyslu shora uvedeného
ustanovení. Z uvedeného plyne, že přípustnost dovolání nemůže založit první
dovolatelkou předestřená otázka, neboť nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu
určující (odvolací soud nezaložil napadené rozhodnutí na právním posouzení
citovaného ustanovení, ale na skutkovém zjištění, že jeho hypotéza nabyla
naplněna). K tomu je třeba dodat, že ustanovení § 19b zákona o bankách se na žalovanou
nevztahovalo, neboť nebyla bankou. I kdyby se však na ni vztahovalo, platilo by
ve vztahu k němu totéž, co ve vztahu k ustanovení § 81 odst. 2 zákona o cenných
papírech. Ani druhá dovolatelkou předestřená otázka není způsobilá založit přípustnost
dovolání. Již v usnesení ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, Ústavní
soud uzavřel, že „námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou
nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), že uplatnění této
námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí
promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v
důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s
rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo
včas neuplatnil (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 309/95,
rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1839/2000)“. Za situace, kdy
ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplynulo, že žalovaná nezneužila při
uzavírání smluv důvěrné informace, neboť informace, které považuje žalobkyně za
důvěrné, byly obecně známé a kdy dovolatelka spatřuje rozpor s dobrými mravy v
tom, že se o důvodu neplatnosti smluv (kterým má být právě tvrzené zneužití
informací) dozvěděla až po uplynutí promlčecí lhůty, je zcela zjevné, že nešlo
o situaci, kdy by uplatnění námitky promlčení bylo nepřiměřeně tvrdým postihem
ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatňovaného práva, a že tedy nepřipadá v
úvahu aplikace závěrů citovaného usnesení. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně
odmítl a žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty
sestávají z odměny za zastupování advokátem, jejíž výše činí podle ustanovení §
3 odst.
1 bodu 6, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 20.000,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu ustanovení § 18
odst. 1 této vyhlášky (advokát žalobkyně učinil v dovolacím řízení toliko jeden
úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 10.000,- Kč. Spolu s
režijním paušálem určeným podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalobkyni 10.300,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z přidané hodnoty 2.060,- Kč. Celkem
tak dovolací soud přiznal žalované k tíži žalobkyně částku 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 15. února 2012
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu