29 Cdo 66/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře
a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v konkursní věci
úpadce A. Š., o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů správce
konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. K
28/93, o dovolání JUDr. Z. A., advokáta, jako správce konkursní podstaty
úpadce, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2006, č.j. 2 Ko
107/2006-683, takto:
Dovolání se zamítá.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. dubna 2006, č.j. K 28/93-665,
schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a výdajů JUDr. Z. A., správce
konkursní podstaty úpadce A. Š., ze dne 31. října 2005 (dále též jen „konečná
zpráva“), tak, že:
1/ příjmy konkursní podstaty činí 10,335.639,13 Kč
2/ výdaje z konkursní podstaty činí 7,885.175,85 Kč, z toho:
- plnění oddělenému věřiteli 4,446.829,60 Kč,
- odměna správce konkursní podstaty 1,408.441,- Kč,
- soudní poplatek 103.357,- Kč a
- náklady spojené se správou a udržováním podstaty 559.074,30 Kč,
3/ k uspokojení konkursních věřitelů je určená částka 2,450.463,28 Kč.
Soud jako náklad spojený s udržováním a správou podstaty neuznal správci
konkursní podstaty výdaj ve výši 700.000,- Kč, jako platbu, kterou správce
konkursní podstaty poskytl společnosti A., s. r. o. (dále též jen „společnost
A.“) na základě smlouvy o odborné pomoci ze dne 21. ledna 1999.
K tomu uvedl, že správce konkursní podstaty se zavázal zaplatit společnosti A.
odměnu (10 % ze zpeněžení), která odpovídá výši odměny správce konkursní
podstaty ze zpeněžení konkursní podstaty. Tato platba však nemůže být k tíži
konkursní podstaty, neboť její uznání by v důsledku znamenalo přiznání
dvojnásobné odměny správci za zpeněžení určité části konkursní podstaty. Na
uvedené nemá podle soudu vliv, že smlouva o odborné pomoci byla uzavřena před
1. květnem 2000.
K odvolání správce konkursní podstaty a konkursního věřitele L. Vrchní soudu v
Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
K námitkám správce konkursní podstaty odvolací soud poukázal na to, že
věřitelský výbor sice na svém jednání 5. dubna 2001 vyslovil dodatečný souhlas
s „činností společnosti A. ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), v platném znění“, ze zápisu však
nelze zjistit, že by správce konkursní podstaty též informoval věřitelský výbor
o finančních a jiných podmínkách takové „odborné pomoci při správě a prodeji
majetku patřícího do konkursní podstaty, zejm. provozní, ekonomické a obchodní
činnosti“.
Ve spisu nejsou založeny listiny, z nichž by bylo zřejmé, že by věřitelský
výbor průběžně schvaloval výši a správnost nákladů (výdajů) spojených s
činností společnosti A. ve smyslu § 11 odst. 5 ZKV, z nichž by bylo možné
dovodit, že tato společnost poskytla konkursní podstatě jakékoliv plnění. Proto
je správný závěr soudu prvního stupně, že takový výdaj nelze uznat, uvedl
odvolací soud.
K výhradám správce konkursní podstaty k účinnosti zákona č. 105/2000 Sb.
odvolací soud uvedl, že ačkoliv v době uzavření smlouvy o odborné pomoci nebyl
správce konkursní podstaty výslovně omezen v možnosti zadat třetím osobám
činnosti, k nimž je sám povinen, na účet konkursní podstaty, jen se souhlasem
věřitelského výboru (jak od 1. května 2000 určuje § 8 odst. 3 ZKV), nelze od 1.
května 2000 tolerovat, aby výdaje za plnění uskutečněné po 1. květnu 2000, byť
dle smlouvy uzavřené před tímto datem, nepodléhaly souhlasu (a kontrole)
věřitelského výboru.
Proti usnesení odvolacího soudu podal správce konkursní podstaty dovolání,
jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (a uplatňuje tak
dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší
soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně odkazuje dovolatel na předposlední odstavec Preambule ústavy České
republiky (dále též jen „Ústava“) a zdůrazňuje princip „pacta sunt servanda“.
Poukazuje též na požadavek zákazu retroaktivity právních předpisů, který se
vztahuje i na novelu zákona o konkursu a vyrovnání provedenou zákonem č.
105/2000 Sb. (v této souvislosti zmiňuje jeho článek II. bod 1.).
Dovolatel pak nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v situaci, kdy závazek
dovolatele plnit společnosti A. vznikl až po 1. květnu 2000 a projednání
věřitelským výborem nevedlo k odsouhlasení částky 700.000,- Kč, nelze uvedenou
částku zahrnout mezi náklady spojené s udržováním a správou konkursní podstaty.
K tomu uvádí, že:
1/ Úhradu částky s věřitelským výborem projednal.
2/ Nešlo o náklad, jehož úhrada podléhala souhlasu věřitelského výboru, jelikož
smlouvou z 21. ledna 1999 nebyly sjednány činnosti, k nimž byl osobně povinen.
3/ Závazky mezi dovolatelem a společností A. vznikly uzavřením smlouvy již 21.
ledna 1999 (po 1. květnu byla pouze splněna odkládací podmínka pro výplatu
odměny společnosti A.) a ustanovení zákona č. 105/2000 Sb. nelze vykládat
retroaktivně.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 238a odst. 1
písm. a/ o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro posouzení
otázek dovoláním otevřených a dovolacím soudem dosud neřešených.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 8 ZKV, ve znění účinném v době uzavření smlouvy o odborné
pomoci, jež se do 30. dubna 2000 nezměnilo, správce je povinen při výkonu
funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením
povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud (odstavec 2). Správce má
nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů. Nároky správce se uspokojují z
konkursní podstaty, a pokud k tomu nestačí, ze zálohy na náklady konkursu
složené navrhovatelem. Dohody správce uzavřené s účastníky řízení o jiné odměně
nebo náhradě jsou neplatné. Vyúčtování odměny a nákladů provede správce v
konečné zprávě, a není-li jí, při zrušení konkursu; předtím mu soud může
povolit zálohy. Věřitelé jsou se souhlasem soudu oprávněni na základě
rozhodnutí věřitelského výboru poskytnout správci zálohu k úhradě jeho výdajů,
a to i opětovně; při poskytnutí zálohy může být určen účel, na nějž má být
vynaložena, a podmínky jejího vyúčtování (odstavec 3).
S účinností od 1. května 2000 doznalo citované ustanovení zákona o konkursu a
vyrovnání změny potud, že dosavadní znění § 8 odst. 2 ZKV nyní tamtéž tvoří
větu první. V § 8 odst. 3 pak byla především na konci přidána věta, podle které
činnosti, k nimž je správce povinen, může správce zadat třetím osobám na účet
podstaty jen se souhlasem věřitelského výboru.
Na tomto legislativním základě Nejvyšší soud především podotýká, že dovolatel
se mýlí, má-li za to, že správce konkursní podstaty mohl před 1. květnem 2000
zadávat třetím osobám činnosti, k nimž byl sám povinen (s průmětem do vzniku
nákladů spojených s udržováním a správou konkursní podstaty, jdoucích jako
pohledávka za podstatou na vrub konkursní podstaty), aniž by toto jeho právo
bylo omezeno zákonem o konkursu a vyrovnání.
Z ustanovení § 8 odst. 2 ZKV se naopak podává a v době uzavření smlouvy o
odborné pomoci podávalo, že správce konkursní podstaty je povinen při výkonu
funkce postupovat s odbornou péčí. Vynakládal-li správce konkursní podstaty
prostředky určené k udržování a správě konkursní podstaty způsobem, jenž
nesvědčil o tom, že by jednal s péčí řádného hospodáře, pak bylo plně namístě
takové náklady „na vrub“ konkursní podstaty neuznat. To samozřejmě v rozhodné
době platilo především pro zatěžování konkursní podstaty náklady na činnosti,
které třetí osoby vykonávaly pro správce konkursní podstaty jako ty, za které
měl být odměňován.
Konečné slovo při posouzení hospodárnosti nákladů vyúčtovaných na vrub
konkursní podstaty jako pohledávka za podstatou ve smyslu § 31 odst. 2 písm. b/
ZKV měl konkursní soud a to nejpozději v době schvalování konečné zprávy.
Rozdíl mezi právním stavem v době před 1. květnem 2000 a v době od tohoto data
tedy tkvěl v tom, že od 1. května 2000 již správce konkursní podstaty takové
činnosti nesměl zadat třetím osobám na účet podstaty bez souhlasu věřitelského
výboru, i kdyby šlo o náklad plně opodstatněný. Jinak řečeno, bez uvedeného
souhlasu bylo vyúčtování takového nákladu bez dalšího nepřípustné. Před
uvedeným datem správce konkursní podstaty takové činnosti třetím osobám zadat
mohl, to, zda budou uznány jako náklad hospodárně vynaložený (v režimu § 8
odst. 2 ZKV) na účet podstaty, však odtud bez dalšího neplynulo (soud mohl
uznání takového nákladu odepřít jako mrhání prostředky konkursní podstaty).
Ostatně, dovolatel přehlédl, že týž nástroj (byť s menší volnou mírou uvážení)
zůstal zachován v rukou konkursního soudu i na základě úpravy účinné od 1.
května 2000. Jinak řečeno, to, že věřitelský výbor udělí správci konkursní
podstaty souhlas s tím, aby činnosti, k nimž je povinen, zadal třetím osobám na
účet podstaty, nezbavuje konkursní soud práva na základě posouzení konkrétních
okolností případu uznání takto vynaloženého nákladu na účet podstaty odepřít
(neschválit jej v režimu § 29 ZKV), protože ani informovaný souhlas
věřitelského výboru nezbavuje správce konkursní podstaty povinnosti jednat při
udržování a správě konkursní podstaty s péčí řádného hospodáře.
Obsah smlouvy o odborné pomoci, jak z něj vyšly soudy nižších stupňů a jak se v
kopii nachází na č. l. 509-510 spisu, pak dokládá, že soudy nepochybily,
jestliže dovodily, že touto smlouvou přenesl správce konkursní podstaty na
společnost A. výkon činností, k nimž byl povolán (a za které měl být odměněn)
on sám.
Za dané situace proto soudy postupovaly správně, jestliže takto vynaložený
náklad „na účet podstaty“ neuznaly.
Pro úplnost lze dodat, že napadené rozhodnutí by bylo správné i tehdy, kdyby
vágní souhlas věřitelského výboru z 5. dubna 2001 bylo možné míti za řádně
udělený.
Lze tudíž uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího
důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání
zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. ledna 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu