29 Cdo 690/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní
věci žalobkyně CASCO INVEST, s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem v Ostravě –
Vítkovicích, Kotkova 271/6, PSČ 703 00, identifikační číslo osoby 61 97 42 00,
zastoupené Mgr. Vladanem Tisovským, advokátem, se sídlem v Ostravě – Moravské
Ostravě, Sokolská třída 871/6, PSČ 702 00, proti žalované České republice –
Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, PSČ 118 10, o
zaplacení částky 7.204.734,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 41 Cm 98/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 27. srpna 2009, č. j. 5 Cmo 243/2009-88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2008, č. j. 41 Cm 98/2007-50,
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 5.697.306,84 Kč s příslušenstvím,
představovaným 2% úrokem z prodlení za dobu a z částek ve výroku rozsudku blíže
specifikovaných (výrok I.), co do částky 1.507.427,67 Kč s 2% úrokem z prodlení
od 11. října 2003 do 1. ledna 2004 žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o
nákladech řízení (výrok III.)
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání obou účastníků
rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně
povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 5.697.306,84 Kč s příslušenstvím
tak, že žalobu v této části zamítl (první výrok), v zamítavém výroku ve věci
samé jej potvrdil (druhý výrok), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů (třetí výrok) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit na účet soudu
prvního stupně soudní poplatek ve výši 227.900,- Kč (čtvrtý výrok). Odvolací soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku
zejména z toho, že:
1) Právní předchůdkyně žalované (Česká finanční, s. r. o. – dále jen
„společnost Č.“) jako postupitelka uzavřela dne 14. srpna 2003 se žalobkyní
jako postupnicí smlouvu o postoupení pohledávek (dále jen „smlouva o postoupení
pohledávky“), jejímž předmětem bylo úplatné postoupení pohledávky postupitelky
za společností SALICIA spol. s r. o. (dále jen „společnost S.“) ze smlouvy o
úvěru, jejíž výše měla k datu 30. června 2003 činit (po zohlednění plnění
získaného v exekuci) celkem 78,700.390,73 Kč. Smlouva o postoupení pohledávky
nabyla účinnosti dne 21. srpna 2003. 2) Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna (mimo jiné) vlastní směnkou
vystavenou společností S., za jejíž zaplacení převzala směnečné rukojemství
společnost ČSAD Ostrava a. s. (dále jen „ČSAD“)
3) Výtěžek exekuce vedené na majetek ČSAD pro vymožení výše označené směnečné
pohledávky činil celkem 35.494.409,50 Kč. „Veškerá plnění“ poukázaná exekutorem
v rámci exekuce oprávněnému, byla předána žalobkyni. Odkazuje na ustanovení § 527 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, odvolací soud uzavřel, že nárok žalobkyně na zaplacení požadované
částky – uplatněný z titulu odpovědnosti žalované za to, že žalobkyně se na
základě smlouvy o postoupení pohledávky nestala místo postupitelky věřitelem
pohledávky s dohodnutým obsahem (tj. pohledávky ve výši uvedené ve smlouvě o
postoupení pohledávky), neboť část této pohledávky (dříve než byla společností
Č. žalobkyni postoupena) zanikla plněním vymoženým v exekuci nařízené pro
uspokojení pohledávky ze zajišťovací směnky, přičemž takto získané plnění
nebylo (v rozsahu žalované částky) zohledněno při vyčíslení výše postupované
pohledávky – není důvodný, když k zániku pohledávky ze smlouvy o úvěru
žalobkyní tvrzeným způsobem nedošlo. Přitom zdůraznil, že zajišťovací směnka nemá akcesorický ani subsidiární
charakter a plnění na ni poskytnuté je proto vždy jen „plněním na tuto směnku“.
Se zajištěným závazkem je směnka spojena jen dohodou účastníků zajištěného
vztahu a směnečného dlužníka o tom, že věřitel je povinen uspokojit svou
základní (směnkou zajištěnou) pohledávku také „náhradním“ plněním ze směnky. Plnění na směnku však v žádném případě nemůže (na rozdíl např. od ručení)
způsobit „přímý zánik zajištěné pohledávky“. Bylo-li v posuzovaném případě předmětem nařízené exekuce právě vymožení
pohledávky ze zajišťovací směnky, nemohlo mít plnění získané exekutorem v rámci
takové exekuce bez dalšího za následek zánik směnkou zajištěné pohledávky. Zohlednit takto získané plnění ve smlouvě o postoupení pohledávky při určení
výše postupované pohledávky pak bylo možné, jak také smluvní strany učinily,
jen ve vztahu k těm částkám, které exekutor oprávněnému (společnosti Č.)
skutečně poukázal. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně
dovolání, namítajíc, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého plněním
směnečného rukojmího na zajišťovací směnku nedochází také k zániku směnkou
zajištěné pohledávky. Přestože zajišťovací směnka nemá na rozdíl od ostatních
zajišťovacích institutů akcesorický a subsidiární charakter ve vztahu k
zajištěné pohledávce, nelze podle dovolatelky tyto vlastnosti směnky vykládat
„absolutně ve smyslu naprostého odtržení kauzální pohledávky a zajišťovací
směnky“. Aplikace právního názoru prezentovaného odvolacím soudem by ve svých
důsledcích vedla „k nepřípustnému a nelogickému znevýhodnění postavení dlužníka
ve vztahu k věřiteli“ projevujícímu se mimo jiné v tom, že věřitel by byl
oprávněn domáhat se zaplacení kauzální pohledávky vůči dlužníkovi bez ohledu na
skutečnost, že již byl předtím plně uspokojen plněním ze zajišťovací směnky (ať
již ze strany samotného dlužníka nebo plněním směnečného rukojmího). Názor
odvolacího soudu má dovolatelka rovněž za rozporný s judikaturou, odkazujíc
potud na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1576/2007 (jde o rozsudek
ze dne 11. února 2009, uveřejněný pod číslem 105/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 105/2009“). Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud v dovoláním dotčeném rozsahu
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Otázkou, zda plněním na zajišťovací směnku zaniká také zajištěná pohledávka, se
Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti zabýval již v rozsudku ze dne 28.
srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněném pod číslem 77/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm vysvětlil, že i když se vystavení
směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický
(směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod
(kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný
závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl
původem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy
směnek (právní teorie vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro solvendo a
směnkami zajišťovacími), je třeba i v případě tzv. směnek zajišťovacích
dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o
prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek).
Na základě takto vymezené povahy zajišťovací směnky potom dovodil, že plněním
na zajišťovací směnku (na rozdíl od plnění z titulu ručení či zástavního práva)
zajištěná pohledávka nezaniká a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku
nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky.
Jelikož od výše uvedených závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v
projednávané věci, shledává závěr odvolacího soudu o tom, že plnění na směnku
vymožené v exekuci na směnečném rukojmím nemohlo v posuzovaném případě přivodit
„přímý zánik“ zajištěné pohledávky, správným.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že odkaz dovolatelky na R 105/2009 není
případný, když v něm Nejvyšší soud otázky související s důsledky plnění na
zajišťovací směnku neřešil. Namístě konečně nejsou ani obavy z možného dvojího
uspokojení věřitele pohledávky zajištěné směnkou, jež dovolatelka v souvislosti
s uplatněním výše učiněných závěrů vznáší. Skutečnost, že plněním na
zajišťovací směnku nezaniká směnkou zajištěná pohledávka (popřípadě skutečnost,
že plněním na směnkou zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka směnečná) ještě
neznamená, že by se věřiteli pohledávky mělo z ekonomického hlediska dostat
dvojího plnění. Plnění poskytnuté věřiteli na úhradu směnky vystavené za účelem
zajištění (jiné) pohledávky věřitele je totiž ve svém důsledku "náhradním"
plněním, jehož se věřiteli dostalo z titulu zajištění směnkou a které
zprostředkovaně slouží věřiteli „k pokrytí“ směnkou zajištěné pohledávky. Je
přitom zřejmé, že v poměrech projednávané věci o takovou situaci nejde, když
věřiteli se (nad rámec toho, co obdržel předtím, než postoupil žalobkyni
pohledávku z úvěru) žádného plnění, z něhož by mohl „náhradním“ způsobem
uspokojit svou směnkou zajištěnou pohledávku, nedostalo (závěr odvolacího
soudu, podle něhož „exekutorem skutečně poskytnuté plnění bylo v deklarované
výši pohledávky ve smlouvě o postoupení pohledávky zohledněno“, nebyl dovoláním
zpochybněn).
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, přičemž
Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci podle ustanovení §
242 odst. 3 o. s. ř. u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti,
dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle
ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím
řízení úspěšná a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu