29 Cdo 700/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Zdeňka
Dese, v právní věci žalobce S. K., zast. advokátkou, proti žalovanému
ZEMĚDĚLSKÉMU DRUŽSTVU CH. v likvidaci, zast. advokátem, o zaplacení 597.445,-
Kč, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
7. prosince 1999, č.j. 9 Co 340/99-83, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem zastavil odvolací soud odvolací řízení do částky 592.072,-
Kč, změnil rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 16.12.1998, č.j. 10 C
80/94-33 tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 16 % úrok z prodlení z
částky 436.052,- Kč od 24.9.1998 do 28.6.1999 (poté co soud prvního stupně
uložil žalovanému zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky 156.020,- Kč ve
výši 3 % od 1.1.1993 do 14.7.1994 a 16 % od 15.7.1994 do zaplacení a z částky
436.052, Kč ve výši 3 % od 11.8.1993 do 14.7.1994 a 16 % od 15.7.1994 do
zaplacení) a ve zbývajícím rozsahu se návrh na přiznání úroků zamítá.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně
rozhodoval o nárocích žalobce na zaplacení živého a mrtvého
inventáře podle § 20 zákona č. 229/1991 Sb., (dále jen „zákon o půdě\") a o
vydání majetkového podílu z transformace podle § 13 odst. 2 zákona č. 42/1992
Sb. (dále jen „transformační zákon.). První nárok vyčíslil částkou 156.020,-
Kč, druhý částkou 436.052,- Kč. Účastníci výši jednotlivých nároků
nezpochybňovali.
V souzené věci bylo prokázáno, že žalobce řádně uplatnil nárok na vydání
majetkového podílu podle § 13 odst. 2 transformačního zákona, ale účastníci se
nedohodli na jeho formě, když transformační zákon umožňuje vydání majetkového
podílu - podle dohody účastníků - ve věcech, pohledávkách anebo v penězích.
Proto žalobce požadoval v žalobě zaplacení majetkového podílu v penězích. Tento
jeho návrh došel žalovanému teprve doručením upřesněného žalobního petitu dne
23.9.1998. Podle názoru odvolacího soudu se stala teprve doručením upřesněného
žalobního návrhu pohledávka splatnou. Od následujícího dne, tedy od 24.9.1998
pak, pokud nebyla zaplacena, se dlužník dostal do prodlení. Výše úroku z
prodlení je podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. stanovena ve výši dvojnásobku
diskontní sazby, která ke dni 24.9.1998 činila 11,5 %, takže úrok z prodlení
byl v tu dobu 23 %. Protože však navrhovatel požadoval úrok jen 16 %, nemohl
být jeho návrh překročen.
O dalším uplatněném nároku žalobce - nároku na náhradu živého a mrtvého
inventáře ve výši 156.020,- Kč odvolací soud uzavřel, že podle § 20 zákona o
půdě má původní vlastník živého a mrtvého inventáře právo na jejich náhradu,
ve lhůtě šedesáti dnů, nedohodnou-li se účastníci jinak. Náhrada se poskytne ve
věcech téhož nebo srovnatelného druhu, jakosti a v množství
přiměřeném převzaté části nemovitosti. Není-li to možné, poskytne se náhrada ve
službách pro zabezpečení zemědělské nebo lesní výroby, popřípadě podílem na
jmění právnické osoby.
V občanském soudním řízení lze uplatnit nárok na náhradu živého a mrtvého
inventáře žalobou na vydání věcí, není-li to možné pak na poskytnutí služeb či
podílu na majetku, popřípadě na peněžité plnění. Pro určení druhu náhrady je
rozhodujícím kritériem možnost poskytnutí náhrady ve věcech téhož nebo
srovnatelného druhu. Teprve není-li to možné, poskytne se náhrada v jiné formě.
V ustanovení § 20 zákona o půdě je tedy zakotven zákonem stanovený způsob
vypořádání. V projednávané věci došlo k vypořádání nároku až rozhodnutím soudu
prvního stupně, který uložil žalovanému vypořádat nárok žalobce v penězích.
Proto nemohlo před vykonatelností tohoto rozsudku dojít k prodlení žalovaného a
tedy nebylo možno žalobci přiznat úrok z prodlení.
Proti výroku o náhradě úroků z prodlení připustil odvolací soud dovolání
vzhledem k povaze přiznaných nároků a ke lhůtám k jejich vydání stanoveným
ustanoveními § 13 odst. 2 transformačního zákona a v § 20 zákona o půdě.
Proti rozsudku odvolacího sodu podal žalobce, zastoupený advokátem, v otevřené
lhůtě dovolání. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení § 239 odst. 1
o. s. ř. Dovoláním napadl, jak vyplývá z odůvodnění, výrok, kterým odvolací
soud zamítl žalobu na přiznání úroků z prodlení.
K úroku z prodlení s vydáním majetkového podílu uvedl, že nedospěl s žalobcem k
dohodě o vydání majetkového podílu, přesto, že se o dohodu snažil, protože mu
žalobce nabízel zcela neadekvátní plnění, např. vydání rodinného domku
obsazeného romskou rodinou v jeho údajně tržní ceně, anebo pozemků, které jsou
podle vyjádření stavebního odboru okresního úřadu poddolované. Přitom žalovaný
jednání všemožně protahoval. Proto cítí žalobce nepřiznaný úrok z prodlení jako
újmu na svých právech, když výzvu učinil proto, že měl v úmyslu rozjet
zemědělskou výrobu. Přitom pokud by mu žalovaná částka byla vyplacena dříve,
přinášela by mu zcela nepochybně úrok. Žalobce dále tvrdí, že se peněžitého
plnění domáhal již od 6.6.1994. Pokud jde o úrok z prodlení za vyplacení
náhrady za odňatý živý a mrtvý inventář, dovolatel přesto, že
výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu i co do tohoto úroku, neodůvodnil,
na čem zakládá svůj nárok.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Pokud jde o nárok na úrok z prodlení s vydáním majetkového podílu z
transformace, ztotožnil se dovolací soud se závěry soudu odvolacího o formě, ve
které lze vydat majetkový podíl. Jak již uzavřel Vrchní soud v Praze v rozsudku
ze dne 24.11.1994, sp. zn. 7 Cdo 176/93 a následně potvrdil Nejvyšší soud,
jestliže nedojde k dohodě o vydání majetkového podílu transformovaného
družstva v jiné formě, vyplývá z ustanovení § 13 odst. 2 transformačního
zákona nárok na peněžité plnění. Z uvedeného vyplývá, že dohodě o vypořádání
majetkového podílu je třeba dát přednost před vnuceným plněním a teprve je-li
postaveno najisto, že k takové dohodě nedojde, a že oprávněný požaduje peněžité
plnění, může soud peněžité plnění přiznat. Proto dospěl dovolací soud k závěru,
že teprve rozhodnutím soudu o tom, že žalobci vznikl nárok na vypořádání
transformačního podílu v penězích, je najisto postaveno, že mezi účastníky k
dohodě nedojde a je tedy třeba vypořádat podíl z transformace tak, jak rozhodl
soud. Teprve od splatnosti přisouzeného nároku je tedy žalovaný v prodlení s
jeho zaplacením. K tomu pak je třeba uvést, že žalobci nic nebránilo, aby poté,
co mu žalovaný, jak tvrdí, nabídl nepřijatelné vypořádání, požadoval peněžité
plnění a při odmítavém stanovisku žalovaného uplatnil svůj nárok u soudu. Při
postupu, který žalobce zvolil, sám způsobil nejednoznačnou situaci ohledně
vypořádání a tím i pozdější rozhodnutí o uplatněném nároku. Při
rozhodování o nároku žalobce je přitom třeba vycházet z toho, že oba
účastníci mají nárok na stejnou ochranu svých práv a nelze přičítat k tíži
žalovaného to, že žalobce váhal s uplatněním svého práva. Co do druhého z
uvedených úroků z prodlení dovolací soud již vyslovil ve své judikatuře názor,
že řízení o náhradě živého a mrtvého inventáře a zásob, jak je upravena v
ustanovení § 20 zákona o půdě, předpokládá vypořádání za odňaté věci původního
inventáře mezi osobou oprávněnou a osobou povinnou. Náhrada, která má sloužit
zajištění provozu zemědělské výroby, se poskytuje ve věcech stejného nebo
srovnatelného druhu, jako byl převzatý inventář, a teprve není-li to možné,
poskytuje se ve službách pro zabezpečení zemědělské výroby, případně podílem na
jmění povinné osoby. Na posledním místě uvádí zákon o půdě jako možný způsob
vypořádání i jinou formu náhrady, pod kterou lze rozumět i peníze.
Řízení o návrhu na poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby je tedy
řízením o určitém způsobu vypořádání účastníků ve smyslu ustanovení § 153 odst.
2 o. s. ř., v němž soud není vázán návrhem žalobce, ale rozhodne o něm po
zvážení situace obou stran. (Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn.
26 Cdo 850/98). Stejný názor zaujalo i občansko právní kolegium Nejvyššího
soudu ve svém stanovisku, uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
O předmětu plnění (nedošlo-li k dohodě účastníků), je tedy rozhodnuto až
pravomocným rozhodnutím soudu; z toho vyplývá , že prodlení s plněním náhrady
nastává až uplynutím lhůty k plnění stanovené soudem.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s.
ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu se
nepodává, že by žalobci, který měl ve věci plný úspěch, vznikly náklady řízení,
o jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. srpna 2000
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková