29 Cdo 703/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce R. P., proti
žalované C. a r. c. D. T., a.s., o neplatnost usnesení valné hromady, vedené u
Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 150/99, o dovolání žalobce
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 1999, čj. 7 Cmo
1178/99-34, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského obchodního soudu
v Praze ze dne 17.8.1999, čj. 23 Cm 150/99-14 a nevyhověl návrhu žalobce na
připuštění dovolání. Soud prvního stupně tímto svým usnesením zamítl žalobu na
vyslovení neplatnosti všech usnesení mimořádné valné hromady žalované konané
dne 29.1.1999. Zamítl také návrh na nařízení předběžného opatření.
Žalobce zastoupený advokátem podal proti výše uvedenému usnesení odvolacího
soudu včas dovolání. Jeho důvodnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a je tedy dán dovolací důvod dle
§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Konkrétně namítá nesprávný právní výklad
ustanovení § 82 o. s. ř., § 131 a § 183 obch. zák., když soud veškerá tato
ustanovení použil ve svém odůvodnění v neprospěch žalobce, ačkoli tato
ustanovení, dle názoru žalobce, zcela jasně a srozumitelně hovoří naopak v jeho
prospěch. Dovolatel konkrétně namítá, že jeho žalobu je třeba posoudit jako
včasnou, když ji podal k přepravě v zákonem stanovené lhůtě, která je
lhůtou procesněprávní. Vzhledem k tomu, dovolatel navrhuje, aby dovolací soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Dle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího
proti usnesení odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o
ustanovení § 237, 238a nebo § 239 o. s. ř.
O případ podřaditelný ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. nejde, neboť
usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, ale potvrzujícím a napadané
rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 písm. b)
až f) o. s. ř.
Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení
odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je
přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez
návrhu. V tomto případě však odvolací soud návrhu na vyslovení přípustnosti
dovolání nevyhověl. Přípustnost dovolání tak nelze opřít o ustanovení § 239
odst. 1 o. s. ř. a zbývá posoudit, zda ji lze dovodit z ustanovení §
239 odst. 2 o. s. ř.
Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v
dané věci - jak se podává z obsahu odvolání žalobce na č. l. 23 - naplněn) může
být dovolání ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právní otázky a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že
rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až
zjištěním (závěrem) dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po
právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do
obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů
(tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se
v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování
řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže
odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní
judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové\")
řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září
1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13,
ročník 1997, pod číslem 101).
Otázku povahy lhůty dle § 183 a § 131 obch. zák. již Nejvyšší soud řešil v
rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 32 Cdo 4/2000, a to tak, že jde o lhůtu
hmotněprávní, z čehož vyplývá, že nepostačuje podat ve stanovené lhůtě žalobu k
přepravě, ale že v této lhůtě musí dojít soudu.
Pokud jde o námitku dovolatele týkající se výkladu ustanovení § 82 o. s. ř.,
nemá tato námitka vztah k napadenému rozhodnutí, neboť žádný ze soudů
nezpochybnil, že by řízení ve věci nebylo zahájeno, nebo že by žalobce nebyl
účastníkem řízení. Navíc nelze souhlasit s názorem dovolatele, že by z toho, že
řízení bylo zahájeno, bylo možné dovodit, že právo žalobce domáhat se vyslovení
neplatnosti usnesení valné hromady nezaniklo. K rozhodnutí ve věci samé může
soud přistoupit až tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení. Pokud tedy soud
dospěje k závěru, že některá z podmínek řízení není splněna, dbá o odstranění
nedostatků. V případě, že je nedostatek odstraněn, může soud rozhodnout ve věci
samé.
Napadené rozhodnutí proto za zásadně významné po právní stránce mít nelze.
Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř.
Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nímž je povinen dovolací soud
přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí
zmatečným (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o.s.ř.) každé rozhodnutí
odvolacího soudu, dovolatel nenamítá a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť
žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že soud dovolání odmítl, nemá na
náhradu těchto nákladů právo a žalované v souvislosti s dovolacím řízením
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2000
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová