U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně V. Ř., zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) České republice - Bytové správě Ministerstva vnitra, s. p. o., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 72, budova B, PSČ 140 00, zastoupené Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem, se sídlem v Praze 5 - Smíchově, U Nikolajky 833/5, PSČ 150 00 a 2) Ing. Pavlu Mocovi, jako správci konkursní podstaty úpadce U S GIFT, s. r. o., identifikační číslo osoby 45 78 73 44, o určení pravosti a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 97/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2010, č. j. 10 Cmo 65/2010-306, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.904,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně - mimo jiné - potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. ledna 2010, č. j. 13 Cm 97/2004-255, v části výroku I. o zamítnutí žaloby, kterou se žalobkyně (V. Ř.) domáhala vůči žalovaným (1/ České republice - Bytové správě Ministerstva vnitra, s. p. o., jako popírajícímu konkursnímu věřiteli a 2/ Ing. Pavlu Mocovi, jako správci konkursní podstaty úpadce U S GIFT, s. r. o.) určení, že má za úpadcem pohledávku v celkové výši 67.410.190,14 Kč ze smlouvy o půjčce ze dne 19. dubna 1994, (dále jen „smlouva o půjčce“) s právem na oddělené uspokojení této pohledávky ze zpeněžení ve výroku označených nemovitostí.
Odvolací soud - odkazuje na výsledky provedeného dokazování - uzavřel, že žalobkyně v řízení neprokázala, že poskytla pozdějšímu úpadci podle smlouvy o půjčce peněžní prostředky ve výši 30.000.000,- Kč. K tomu dodal, že z výpovědí slyšených svědků lze sice usuzovat na to, že žalobkyně investovala určité finanční prostředky do „podniku úpadce“, do konkursního řízení však přihlásila spornou pohledávku jako nárok ze smlouvy o půjčce a ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), nedovoluje vyhovět žalobě o určení pravosti popřené pohledávky z jiného právního důvodu, než který byl uveden v přihlášce pohledávky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), navrhujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.
prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že při úvaze o přípustnosti dovolání nepřihlížel jako k právně bezcenné k argumentaci uplatněné dovolatelkou v podání ze dne 5. února 2011 (doručeném odvolacímu soudu dne 14. února 2011), jímž dovolání doplňovala.
Napadené rozhodnutí, obsahující ve vztahu k dovoláním napadenému výroku přiléhavé poučení o dovolání, bylo dovolatelce (jejímu zástupci s procesní plnou mocí) doručeno již 12. listopadu 2010 (srov. doručenku u č. l. 314) a přihlédnout k argumentaci, kterou dovolatelka neuplatnila ve lhůtě k podání dovolání, Nejvyššímu soudu zapovídá ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř. Dovolatelka - ač zastoupena advokátem – dovolání výslovně nepřipíná k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 o.
s. ř.; Nejvyšší soud proto její námitky zkoumal pro účely posouzení přípustnosti dovolání z obsahového hlediska. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.
s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. především bezvýznamné výhrady, jimiž dovolatelka polemizuje se závěrem soudů nižších stupňů, že neprokázala, že by na základě smlouvy o půjčce poskytla pozdějšímu úpadci nějaké finanční prostředky. Tím totiž - posuzováno podle obsahu - dovolatelka ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 3 o.
s. ř., který u dovolání, jež může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá k dispozici. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost zhodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Z výše uvedených důvodů pak není způsobilá založit přípustnost dovolání ani námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Touto námitkou dovolatelka vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; tvrzená vada řízení však podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje. Je tomu tak již proto, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjevné, na čem své skutkové a právní závěry založil. Ohledně dovolatelkou zpochybněných skutkových závěrů přitom odvolací soud přehledně vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, jež vyústilo v přijetí závěru, že dovolatelka tvrzené poskytnutí finančních prostředků na základě smlouvy o půjčce neprokázala.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalovaným náklady řízení.
Druhému žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, náklady vzniklé první žalované pak sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. února 2011), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí 2.100,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o.
s. ř.) ve výši 504,- Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 2.904,- Kč. K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. února 2014
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu