29 Cdo 729/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce Ing. V. V., , jako správce konkursní podstaty úpadkyně R., a. s., ,
zastoupeného JUDr. P. P., advokátem, , proti žalované I. Č.r., spol. s r. o.,
, zastoupené JUDr. M. P., advokátem, o zaplacení částky 9.251.250,50 Kč, vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 72/2007, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2008, č. j. 6 Cmo 312/2008-63,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
zástupce žalobce.
Rozsudkem ze dne 13. května 2008, č. j. 2 Cm 72/2007-35, Městský soud v Praze
uložil žalované zaplatit žalobci částku 9.251.250,50 Kč (bod I. výroku) a
rozhodl o nákladech účastníků (bod II. výroku) a o povinnosti žalované k úhradě
soudního poplatku (bod III. výroku).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok).
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §
243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné.
Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, tedy i
ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení a v té části prvního výroku,
kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o
nákladech řízení a o soudním poplatku. Potud ovšem dovolání nejen není
odůvodněno, nýbrž je také (bez dalšího) nepřípustné (srov. pro nákladové výroky
i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Odmítnutí dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je odůvodněno tím, že otázka konkurence
řízení o výkon rozhodnutí nebo exekučního řízení a řízení konkursního, pro
jejíž řešení dovolatelka přisuzovala napadenému rozhodnutí po právní stránce
zásadní význam (v tom ohledu, zda přijetím žalované částky získala dovolatelka
bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku - dále též jen „obč. zák.“), byla odvolacím soudem vyřešena v souladu
s ustálenou judikaturou a o tvrzeném rozporu s hmotným právem tak nemůže být
řeči.
Závěr, že plnění vyplacené věřiteli úpadce po prohlášení konkursu na majetek
úpadce v rámci výkonu rozhodnutí (nebo exekuce) vedeného proti úpadci jako
povinnému v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. e/ zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) i po prohlášení konkursu na jeho
majetek, je plněním bez právního důvodu (§ 451 obč. zák.), Nejvyšší soud
formuloval již v rozsudku uveřejněném pod číslem 42/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Přitom vyšel ze stanoviska svého občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, uveřejněného pod číslem 52/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tento závěr Nejvyšší soud znovu
potvrdil v rozsudku ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 343/2006,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2008, pod číslem 100.
Jak lze dovodit již z označeného stanoviska, přijetím této částky se věřitel
(oprávněný) bezdůvodně obohatil, i když se tak stalo na základě pravomocného
usnesení soudu výkonu rozhodnutí; podstatné je že uvedenou částku nezískal za
trvání konkursu na majetek povinného v mezích pravidel určených zákonem o
konkursu a vyrovnání.
Návod, jak má soud výkonu rozhodnutí konat, dopadnou-li účinky prohlášení
konkursu na majetek povinného do poměrů vykonávacího (exekučního) řízení v době
před rozvrhem částky získané zpeněžením majetku povinného, je přitom obsažen v
rozhodnutí uveřejněném pod číslem 86/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Pro úplnost lze dodat, že (jak lze opět vysledovat již ze stanoviska a výše
cit. rozhodnutí) o problém překážky věci pravomocně rozhodnuté (jak je bez
akcentu zásadní významnosti zmíněn v dovolání), zcela zjevně nejde. V rovině
dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolatelka Nejvyššímu
soudu žádnou otázku zásadního právního významu nepoložila.
Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší
soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být
dovolání přípustné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, §
224 a § 146 odst. 1 o. s. ř., tedy tím, že dovolání žalované bylo odmítnuto.
Žalobcovy účelně vynaložené náklady dovolacího řízení sestávají z odměny za
zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jež podle
§ 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 a § 16 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“)
činí 20.000,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o
50 %, tj. na částku 10.000,- Kč, jelikož advokát žalobce učinil v dovolacím
řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou
hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů, ve výši 300,- Kč, tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži žalované
celkem částku 10.300,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. dubna 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu