29 Cdo 749/2025-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem, se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, PSČ 460 05, proti žalovanému J. P., zastoupenému Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem v Praze, Vítkova 247/7, PSČ 186 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 39 Cm 149/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2024, č. j. 5 Cmo 30/2024-192, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.620,30 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
3. ledna 2020 do zaplacení a směnečnou odměnu 1.385,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Rozhodl tak o povinnosti žalovaného zaplatit směnku vystavenou žalovaným v XY dne 2. ledna 2013 na částku 415.413,- Kč ve prospěch žalobkyně splatnou bez protestu 2. ledna 2020 v místě vystavení (dále jen „směnka“). Rozsudkem ze dne 12. prosince 2023, č. j. 39 Cm 149/2022-158, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci zrušil směnečný platební rozkaz (výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 119.730,01 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení státu (výrok III.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. listopadu 2024, č. j. 5 Cmo 30/2024-192, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III.; změnil jej ve výroku II. tak, že určil výši nákladů řízení částkou 106.565,21 Kč; jinak tento výrok potvrdil (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a odkazuje na § 175 odst. 4, § 205a odst. 1 a § 211 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a na § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2017, sp. zn. 21 Cdo 4659/2016, uveřejněný pod číslem 140/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dospěl k
následujícím závěrům:
1) Směnka byla vystavena jako zajišťovací k pohledávce zaměstnavatele žalovaného (společnosti PLUS TRIES spol. s r. o. ? dále jen „společnost P“) z titulu náhrady škody, která měla společnosti vzniknout odcizením „čtyřkolky“ [viz výpověď svědka Š., datum vystavení směnky (téhož dne, kdy byla „čtyřkolka“ odcizena) a výše směnečného peníze (odpovídající „v podstatě“ ceně „čtyřkolky“)].
2) Soudem prvního stupně provedený důkaz výpovědí svědka Š. (bývalého daňového poradce „ve společnosti žalobkyně“) nebyl nepřípustným důkazem [pro porušení § 6 odst. 9 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a komoře daňových poradců České republiky (dále jen „zákon o daňovém poradenství“)]; z výpovědi svědka k okolnostem vystavení směnky neplyne, že by se týkala povinnosti mlčenlivosti.
3) Jakkoli odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje vysvětlení, proč neprovedl navržené důkazy, je zřejmé, že za stavu, kdy dospěl ke skutkovému závěru ohledně kauzy směnky (důvodu, proč žalovaný směnku podepsal – zajištění úhrady škody způsobené odcizením čtyřkolky), bylo provádění těchto důkazů nadbytečné a procesně neekonomické. 4) Vzhledem k tomu, že základní zásady pracovněprávního vztahu vylučují použití směnky k zajištění pohledávky zaměstnavatele z tohoto vztahu vůči zaměstnanci, je směnečná dohoda o (výše uvedené) kauze směnky neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné (§ 237 o. s. ř.) k řešení právních otázek, zda soud prvního stupně a) respektoval poučovací povinnost podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a zásadu kontradiktornosti řízení a předvídatelnosti soudního postupu a rozhodování podle § 118 a násl. o. s. ř., b) přihlédl k nepřípustnému důkazu (výpovědi svědka Š.) v rozporu s § 124 o. s. ř. ve spojení s § 6 odst. 9 zákona o daňovém poradenství, c) v rozporu s § 157 o. s. ř. opomenul důkaz výslechem svědka H.
L. a d) respektoval zásadu koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř., když provedl důkaz výpisy z účtu žalovaného, a zda „závěry soudu prvního stupně jsou v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně“. Dovolatelka poukazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož soud prvního stupně v řízení postupoval v rozporu se shora zmiňovanými zákonnými ustanoveními, čímž porušil její práva zaručená čl.
36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného zdůrazňuje, že se nedomáhá revize skutkových závěrů odvolacího soudu, nýbrž poskytnutí ochrany před „závažnými procesními pochybeními soudů obou stupňů“, jejichž rozhodnutí jsou zatížena vadami.
Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z § 237 o. s. ř. vyplývá, že musí jít o rozhodnutí odvolacího soudu, které je založeno na vyřešení právní otázky. Řešená právní otázka může mít povahu hmotněprávní nebo procesní (závisí na posouzení otázek procesního práva). S přihlédnutím k § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje jako dovolací důvod tzv. zmatečnostní vady řízení podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.
s. ř., nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), jestliže takové
(tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.
Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněných pod čísly 19/2006 a 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16. Vzhledem k dovolatelkou vymezenému důvodu přípustnosti dovolání a dovolacím důvodům Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků. V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil. Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 98/2018, uveřejněného pod číslem 110/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně další judikatury zmíněné v jeho důvodech. V poměrech dané věci dospěl odvolací soud k závěru, podle něhož směnka zajišťovala pohledávku společnosti P za žalovaným z titulu náhrady škody; jinak řečeno, ve skutkové rovině dovodil, že žalovaný unesl důkazní břemeno ohledně důvodu vystavení směnky (k důkaznímu břemeni ohledně kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, a ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani výhrady týkající se pochybení soudů při dokazování. Skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně z výpisů z účtu žalovaného (dle názoru dovolatele provedených k důkazu v rozporu s § 118b odst. 1 o. s. ř.), se netýkala kauzy směnky, nýbrž výše mzdy zasílané společností P žalovanému v letech 2013 až 2018; navíc odvolací soud dospěl k závěru o kauze směnky, aniž by tyto důkazy hodnotil (viz bod 20. důvodů). Jde-li o výhradu nepřípustně (v rozporu s § 124 o. s. ř. a § 6 odst. 9 zákona o daňovém poradenství) provedeného důkazu výslechem svědka Š., dovolatelka se omezila (jen) na konstatování, podle něhož jmenovaného (jako bývalého daňového poradce) nezprostila povinnosti mlčenlivosti. Odvolací soud však v dané souvislosti výslovně zdůraznil, že se výpověď svědka ohledně důvodu vystavení směnky netýkala skutečností, na něž by se vztahovala povinnost mlčenlivosti (viz bod 18. důvodů); tento závěr nebyl dovoláním zpochybněn. Doplnění dokazování výslechem H. L. navrhla žalobkyně „z procesní opatrnosti“ u jednání dne 12. prosince 2023 (viz č. l. 153) k prokázání skutečnosti, že v souvislosti s podpisem směnky „nebylo vůči žalovanému použito žádného násilí nebo donucujícího nátlaku“, tj. nikoli k důvodu vystavení směnky. Jakkoli soud prvního stupně pochybil, když se omezil jen na zamítnutí tohoto důkazního návrhu (aniž by v důvodech rozhodnutí uvedl, proč jej neprovedl), je zjevné, že označený důkaz nesměřoval ke zpochybnění kauzy směnky tvrzené žalovaným; nešlo tak o tzv. opomenutý důkaz, nýbrž o důkaz nadbytečný. Přitom Nejvyšší soud nemá žádné pochyby o tom, že v poměrech dané věci není dán ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (a hodnocení důkazů není založeno na libovůli) [srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Vzhledem k rozdílům ve skutkovém stavu a k odlišnostem v procesním postupu účastníků řízení a soudů nižších stupňů současně shledává (pro účely posouzení přípustnosti dovolání) nepřípadnými též poukazy dovolatelky na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že napadané rozhodnutí odvolacího soudu nebylo (nemohlo být) pro účastníky řízení překvapivé, když mezi účastníky řízení byla otázka důvodu vystavení směnky sporná od počátku řízení před soudem prvního stupně (viz námitky žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu a vyjádření žalobkyně k nim). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 11. března 2025), která podle § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu sepisu vyjádření, činí (z tarifní hodnoty 416.798,- Kč) částku 9.980,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 450,- Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); s připočtením 21% daně z přidané hodnoty celkem činí 12.620,30 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu